Pohlazení po duši

Může být samozřejmě různé. Já mám dnes na mysli takové kulturní, kterého jsem se měla možnost zúčastnit nedávno v Praze a které není na velkých plakátech...

Krajanské

Začalo to hned 6. září, kdy zahájila třídenní Konference Krajané a kultura (program i přednášky můžete vidět na www.krajane.net. Koukněte, stojí to zato).

Následoval v dalších dnech až do 11. září Krajanský festival, což obnáší dny, večery i noci naplněné českými tanci a zpěvy v podání souborů z různých zemí. Začátek byl v senátní Valdštejské zahradě, úžasný večer se odehrál v Městské knihovně ve spolupráci s Mezinárodním českým klubem Na desítky souborů z Chorvatska, Srbska, Brazílie, Rumunska atd. měly vystupovat od 19 do 21 hodin. Ještě však v 1 hodinu po půlnoci se ozýval takový aplaus, že bylo těžké večer vůbec skončit. Všichni byli dobří, ale snad největší úspěch měl soubor ze Slovenska, který návštěvníky i předem vítal na Mariánském náměstí. Vrcholem, jako už tradičně byl průvod souborů na Hradčanském náměstí, kde soubory hrály a zpívaly, především u sochy T. G. M. Ach synku synku.

Jazzové

Pár dní poté se konal podvečer s názvem Čekej tiše... hlas jako exploze poupat. Šlo o vzpomínku na zpěvačky Evu Olmerovou a Vlastu Průchovou, které již nejsou mezi námi. Pořad se konal u příležitosti výstavy fotografa Miloše Šindeláře nazvané Tanec, jazz a poezie mezi stromy bláznů v prostorách čajovny V síti poblíž Náměstí míru. Hrál Traditional Jazz Studio Pavla Smetáčka a já jsem byla pozvaná abych na jazzové holky vzpomněla, neboť to byly moje dobré kamarádky. Atmosféra byla moc příjemná. Pozvání přijal i biskup Václav Malý, který za Evu Olmerovou sloužil před sedmnácti lety zádušní mši v kostele u Sv. Antonína na Strosmayerově náměstí.

Vzpoměla jsem mj. na totalitní dobu, kdy jsem s Evou Olmerovou šla k její obvodní lékařce pro potvrzení, že může vyšívat ozdobné dečky, což jí nabídlo družstvo Drutěva. (Nutno připomenout, že člověk nějaké dečky bez národního podniku či družstva a bez svolení lékaře dělat nemohl.) Ona se zpěvem v té době jako už hodně nemocná nemohla uživit, ale vyšívat uměla. Jenže paní, resp. soudružka doktorka měla názor, že když se soudružka Olmerová neřídí přesně jejími nařízeními jak se chovat zřízeným životem (tedy, že se vlastně chová nezřízeným), nemůže jí doporučit vyšívat ty dečky. Eva byla v posledních letech svého života dost chudá, když předtím všechny příjmy bez rozmyslu rozházela a rozdala na všechny strany. Dokázala tehdy nakoupit a uvařit pro celou kapelu nebo ji pozvat do restaurace.

Vlasta Průchová (v poslední době slyším z rádia občas v jejím podání písničku Docela všední obyčejný den) měla nádherný jazzový projev. Ale také těžký život. Syn Jan Hammer zůstal po studiích v Bostonu v roce 1968 v USA a stal se vynikajícím a známým muzikantem a skladatelem. Z toho měli jeho rodiče – lékař a kontrabasista Jan Hammer st. a Vlasta samozřejmě radost. Ale zaplatili za to tím, že byli od komunistů šikanováni. A později, když jejich dcera Andrea porodila druhého syna, ačkoli byl její tatínek lékařem, nemohl zabránit její psychické nemoci. O dva malé kluky se starala Vlasta. Jednou se mi svěřila, že chtěla vždycky čtyři děti. ,,A tak je mám,” dodala. Nicméně péče o ně a vlastně také o Andreu jí bránila v častějším zpívání, když už zase zpívat „směla”.

Cestovatelské

A další pohoda: 27. září v Městské knihovně v Hovorech bez hranic představila Míla Drunecká svoje putování Guatemalou. A protože je to žena zajímavá a vtipná, tak i takový byl pořad. Výtvarnice Míla žije ve Švédsku a cestování je jedním z jejích koníčků (mj. vylezla i na Kilimandžáro). Kdo jste měli možnost shlédnout „náš” film České kořeny ve Švédsku, znáte ji.

(A kdo jste tento úspěšný film neviděli, máte ještě možnost – máme jej na prodej v redakci.)

Koncertní

Začátek října patřil radosti z tzv. vážné hudby. Duo umělců – Sylvaine Wiart, francouzská klavíristka a Jaroslav Šonský, českošvédský houslista hráli v domě Amerika, tedy v Muzeu Antonína Dvořáka (poblíž Nám. I. P. Pavlova). Na programu byly sonáty J. M. Leclaira, A. Dvořáka a C. Francka. V krásné barokní budově, v sále s úžasnou akustikou bylo jejich virtuozní vystoupení ohromujícím zážitkem. Dlouho jsem té noci nemohla usnout pro vibrující šťastné pocity.

A další krásné chvíle nás v MČK i jinde čekají...

Literární

12. října jsme se sešli v Klementinu v Pen klubu kam jsme pozvali spisovatele a člověka s širokým životním záběrem a nevšedními až často dobrodružnými zážitky Milana Matějčka na autorské čtení. Jeho knihu jsem si přečetla po návratu domů už podruhé jedním dechem. Píše v ní o svém životě v komunistickém Československu, o svém mládí a báječném tatínkovi, o svých devatero řemeslech. (Školy mohl vystudovat až dálkově v dospělosti při zaměstnání, dříve ho komunisté na školy nepustili.) Byl však neuvěřitelně houževnatý, pracovitý. Byl úspěšným sportovcem a když měl nějaké problémy s režimem a přišel o místo, vždycky si našel či ze země vydupal jiné, dokonce i v té době, kdy se to oficiálně nesmělo, již podnikal.

Osm let pracoval v Černém divadle. Nejprve jako technik, později jako herec.

Po neúspěšném mladém prvním manželství, které ztratil víceméně proto, že dálkově studoval a rodině se nemohl patřičně věnovat, potkal svou nynější ženu, která byla také herečkou Černého divadla. Když spolu a s divadlem projeli kus světa, tlačila na ně StB stále silněji, aby donášeli koho kde potkali z emigrantů apod. Odmítli to a z divadla odešli. A začali také o emigraci přemýšlet Nejprve si řádně zažádali o vystěhování. Nebylo jim umožněno. Žádali opakovaně, ale “prý to není v zájmu státu...” dostávali odpověď. Časem se jim však podařilo opravdu překročit železnou oponu...Žijí v Kanadě, ale od roku 1989 jsou velmi často v Česku.

Kniha Umírat se má na lačno je jakýmsi prvním dílem. Druhý pan Matějček píše. Bude o jejich životě v zahraničí a snad i o pozdějších návratech. Už se na ni moc těším.

A vy, kdo máte rádi skutečné příběhy ze života, kupte si v knihkupectví ještě tuto první. Nebudete litovat. A také se můžete podívat na webové stránky autora: www.milanmatejcek.com/