Koncert - Ludmila Lojdová

Dne 6. října 2010 pozlatilo Prahu slunce. V jednom z Dienzenhofferových stavitelských zázraků, ve vile Amerika, kde se nachází Muzeum Antonína Dvořáka, se bude konat koncert. Pořádají ho Český dialog a Mezinárodní český klub na počest 20.výročí existence Českého dialogu. Speciálně pro tuto slavnostní příležitost položil podzim na ulici Ke Karlovu měkkounký koberec z barevného listí. Však už po něm přicházejí první pozvaní hosté. Jsou mezi nimi i přátelé ze zahraničí. Například Lída a Jiří Koutní, kteří mne loni v září u svého rodinného krbu ve švédském Oxelösundu chovali jak ve vatičce. Na trávník posypaný křišťálovou rosou, který byl vidět z široširého okna jejich obýváku, z tak zvané „rozvalovny“ nelze zapomenout.

V 18 hodin rozhovory utichly. Do hudebního salónu plného vzpomínek na Antonína Dvořáka a Růženu Naskovou, vstoupili hlavní hrdinové večera. Český rodák žijící třicet let ve Švédsku, houslový virtuóz Jaroslav Šonský a francouzká klavíristka Sylvaine Wiart.

Šarmantní, štíhlá tmavovláska se graciézně posadila k historickému, bílozlatému klavíru a mistr Šonský, skromě, jako každý skutečně velký umělec, si stoupl před pultík s notami, které během koncertování v podstatě vůbec nepotřeboval. Tento velký houslista hrál tak samozřejmě, jako by smyčcem jenom zlehounka škádlil motýly tónů, které ovšem umožnily posluchačům nahlédnout do jiné dimenze.

Už při prvních tónech Sonáty D-dur, opus 9, číslo 3 pro housle a klavír od skladatele Jeana Marie Leclaira (1697–1764) by byl houslař Jean Baptista Villaume na svůj nástroj velice pyšný, kdyby Jaroslava Šonského mohl slyšet.

Posluchači jako by se ocitli v beztížném stavu. Zažívají postupné uvolnění, nacházejí se ve světě bez depresí, jsou zasaženi hudbou. Pozorují ekvilibristiku prstů na strunách houslí a na klaviatuře. Jsou fascinování.

Sonatina G-dur opus 100 pro housle a klavír od Antonína Dvořáka (1841–1904) přednesena těmito světovými umělci pak způsobila přímo vrcholnou akrobacii emocí všech přítomných. Jakoby emoce byly živí tvorové. Stoupají po schůdečkách taktů vzhůru k nebesům, houpou se tam ve výšinách na notových linkách, dokud je fortissimo nesetřese zpátky dolů.

Pozoruji ruce Sylvaine Wiart v černých krajkových rukávech. Připomínají dvě černé labutě. Několik vteřin bombardují pevnými prsty jednotlivé klávesy a po chvíli je, jako na omluvu, chlácholivě hladí, přesně tak, jak to skladba a houslista vyžadují. Skvostné držení ruky, energický úhoz, bravurní projev, mistrovský doprovod.

Sonáta A-dur pro housle a klavír skladatele Cesara Francka (1822–1890) předvedla do třetice zázrak muzikantského čarování. Srdce se při ní rozvzpomnělo na lásku a duše na život. Radost z poslechu hudby se zmocnila všech – in corpore. Když zazněl poslední tón skladby, zůstali posluchači bez hlesu na svých sedadlech, měli jiné oči. Jako po modlitbě. Jako po koupeli duše. Jako po masáži citu. Slyšeli i ticho a přátelsky vnímali jeden druhého.

Kdysi zněl v mém rodném domě celé dny klavír a později i violoncello. Koncert mi připomněl dávné časy. Bylo mi hezky onoho 6.října 2010 ve vile Amerika.

Ten den byla noc nad Prahou plná hvězd, když jsme v ní, my posluchači, zmizeli. Je vous remercie!

Merci beaupcoup!

Děkuji!

P. S.
Chci poděkovat nejen oběma sólistům, ale i šéfredaktorce Českého dialogu Evě Střížovské a její pravé ruce Martině Fialkové, že to nevzdaly.