KRÁL LEAR

Toto drama vstoupilo s Macbethem a Hamletem na česká jeviště již na sklonku 18. století a stalo se tak trvalou součástí české kultury.

Příběh o pýše, pošetilé otcovské lásce a rozkladu rodiny se hrál ve Vlasteneckém, Prozatímním a Stavovském divadle v Praze a později i v jiných městech naší země, a to v mnohých překladech. Prvním zaznamenaným překladem u nás je Král Lír a jeho nevděčné dcery z pera P. Šedivého, uvedeným ve Vlasteneckém divadle v Praze roku 1792. J. K. Tyl se v roce 1835 představil svým překladem ve Stavovském divadle. L. Čelakovský, jehož překlad byl nejhranějším, ho zde uvedl poprvé 1856. Později i v pražském Národním, Stavovském a Prozatímním divadle, v brněnském Národním i Prozatímním a v Městském divadle v Plzni. A to v režii takových mistrů jako V. Budila, P. Švandy, J. J. Kolára a dalších. Překlad J. V. Sládka spojuje éra J. Kvapila a dvojího uvedení ve zlaté kapličce, dále v Olomouci a jednou v Ostravě. Tak bychom mohli pokračovat. Pouhý překlad E. A. Saudka znamenal v 50. letech osm provedení hry, překlady M. Lukeše plus úprava jeho textu K. Makonjem pro loutkové divadlo dominovaly v mnoha divadlech v 70. létech. Městská divadla pražská jej v překladu A. Bejblíka a v režii M. Dočekala uvedla před dvanácti lety.

KRÁL LEAR – první titul letošní divadelní sezóny Městských divadel pražských je tentokráte představen v novém překladu Jiřího Joska a v režii Petra Svojtky.

Shakespearova tragedie, ústící do obrazu rozpadu světa, jehož řád byl rozvrácen, byla na českých jevištích uváděna vždy v krizových dobách – v minulosti například za 2. světové války. Nynější nastudování přichází v době důsledků finanční i společenské krize. Nenese v sobě pouze stále velmi aktuální téma a varování před zmarem, ale zároveň poselství o naději ve zmoudření a v obrození zkažené společnosti.

V titulní roli krále Leara, prchlivého starce, jež se v bouřích vztahů, živlů a citů ocitá na pokraji šílenství a teprve tehdy dochází k trpkému poznání o neuchopitelném smyslu všeho pozemského úsilí, se v současném dramatu představuje Jan Vlasák – výkonem bravurním a velice věrohodným. Jeho dcery: pohrdavá Goneril (Veronika Gajerová), zákeřná Regan (Barbora Lukešová) a milující Cordelie (Máša Málková) zobrazují i barvami svých šatů tři polohy (i ženských) světů. První dvě si porozumí, jak s otcem naložit, ovšem pouze do chvíle, nežli mezi ně vstoupí nevlastní syn hraběte z Glostru (Vladimír Čech) zrádný Edmund (Viktor Dvořák) jako milenec obou sester. Všechny další postavy jsou důležité: dramatičnost děje jen umocňují.

Scéna, rozdělena patrem na horní a dolní část, velmi dobře vystihuje svrchovanost pána-nutnosti poddaného, štěstí lásek-zlobu strachů, sen-skutečnost, mládí-stáří.

Na zadním plátně promítaná v úvodním vstupu živá tvář panovníka při projevu, proměňující se výrazy obou nápadníků Cordelie, podoby věrných i zrádců přispívají k větší dynamičnosti. Sny Leara znázorňují především po špičkách přecházejíci či tančící všechny tři dcery napůl ještě dívenky. V závěrečné scéně jsou prostřídány s dospělými představitelkami. Obě starší, pro svou lásku k jednomu muži, se navzájem zahubí: v dolní přední části scény již navždy sní svůj věčný sen. Na patře si v podobě dívenek prohlížejí nejmladší sestru – dospělou, kterou oběsili. Tu jako svou nejmilejší – mrtvé děvčátko otec tiskne zoufale v náručí. Opona mezi přední a zadní částí jeviště symbolicky odděluje minulost a přítomnost, svět již uniklý a život jsoucí a její průsvitnost charakterizuje velmi křehkou hranici mezi těmito polohami. Temné pozadí charakterizuje nebezpečí, přední nasvětlený prostor střízlivou přítomnost i víru v naději budoucnosti. Moderní oděv postav souzní s překladem do současného jazyka.

Nejnovější dramatizaci KRÁL LEAR v pražském divadle ABC stojí za to vidět.