Životní cesta Marie Dolanské

Paní Marie, rodným jménem Plodrová, prožila dětství a rané mládí v rodné Vídni, kde pracoval její vzdělaný otec. Studovala zde střední školu, jazyky a hudbu. Když se nad našími zeměmi začínala stahovat válečná mračna, putovala za studiem nejprve do Prahy, kde jí bylo záhy znemožněno, a poté do Brna. Tady absolvovala pedagogickou fakultu a pokračovala ve hře na klavír.

V USA, kam přišla roku 1948, byla – a stále je – vůdčí osobností českých spolků. Organizuje různá setkání, hraje na klavír, sestavuje programy... Již řadu let též překládá články pro náš časopis a pro Mezinárodní český klub celé publikace. Nikdy jí nebylo zatěžko pustit se do potřebné práce pro společnost.

Je přímá, energická a výkonná, od mládí věrná ideálům T. G. Masaryka. Stejně jako on nemá ráda lenochy a kňouraly. Věříme, že vás zaujme redakčně upravený výběr z Mariiných vzpomínek, které nám laskavě zapůčila její dcera Vera.

Z Prahy přes New York do Bostonu

Marie Prahu opouštěla jednoho chladného únorového dne v roce 1948. V obavách, že ji dlouho neuvidí, ale šťastná, že jede za svým mužem Ladislavem, který již rok studoval v Bostonu. Zároveň si kladla otázky: postačí moje angličtina na nároční vysokoškolské studium, vyjdeme s penězi, co mě tam čeká?

Během pětidenní cesty lodí ji zastihly znepokojující zprávy z Prahy o komunistickém puči. Bála se, jestli ji Amerika vůbec přijme. Měla tříměsíční vízum, které získala jen těžko.

Před přistáním v New Yorku, při pohledu na Sochu Svobody se jí zmocnilo vzrušení. Imíigrační úředník ji přijal skvěle, s úsměvem , a v pasu ji opravil tříměsíční vízum na šestiměsíční. Marie nastoupila do vlaku a za několik hodin se v Bostonu setkala s manželem.

Krátce po příjezdu se zapsala na University School of Education. Studovala metody testování v oblasti vzdělávání a psychologie, obor v Československu téměř neznámý. Doufala, že nabyté znalosti uplatní po návratu v českém školství.

Politickými změnami doma však vznikla nová situace. Platnost jejich pasů končila za rok a na prodloužení nebyla šance poté, co se velvyslancem ve Washingtonu stal komunista...

Na společenský život zbývalo manželům Dolanským málo času. V okolí existovaly dvě československé organizace: Starší z nich, Czechoslovak Club, založili na začátku století většinou tovární dělníci a řemeslníci. Druhou organizaci, Masaryk Club, založili převážně českoslovenští Židé prchající v roce 1938 před nacisty.

Před rokem 1948 mělo Československo ve světě dobrou pověst prosperující demokracie. Manželé Dolanských se snažili podpořit tuto představu navzdory posledním událostem. Překvapil je zájem amerických přátel o naši vlast – zvali je do různých klubů, aby tam promluvili, ukázali fotografie, seznámili je s naší hudbou. Těšilo je to a vůbec se jim líbil přístup Američanů k minoritám.

Spojené státy jsou známé svou dobročinností. Někdo to zlehčuje – příčinou je prý jen jejich bohatství. Nikoliv. Bohatých je hodně v řadě jiných zemí, nikde však pomoc a dobročinnost nevrostla tak do národní kultury jako v USA. Američané, kteří nemohou darovat peníze, věnují potřebným svůj čas, energii a dovednosti. Příjemcem pomoci se Marie stala mnohokrát, hlavně když se stěhovali. Aniž o to žádali, dostali od přátel a sousedů nábytek, nádobí i jiné věci a dvěma auty je během sobotního odpoledne přestěhovali.

Pomoc uprchlíkům z Československa

Po komunistickém převratu opustily Československo tisíce lidí. Většina končila v uprchlických táborech v Německu a Rakousku, odkud se snažili dostat dál na západ. V New Yorku okamžitě vznikl Fond pro čs. uprchlíky v čele s dr. Janem Papánkem. Jeho zástupcem v Bostonu byla dáma, na kterou mnozí nikdy nezapomenou. Jmenovala se Eleanor Lane. V mládí procestovala mnoho evropských zemí a zajímala se všude o folklor. Byla talentovaná zpěvačka a klavíristka. Zvláště si oblíbila české a slovenské lidové písně a kroje. Říkávala: Amerika je mým domovem, Československo mým miláčkem. Po první světové válce pracovala nějaký čas v ČSR jako představitelka Amerického Červeného kříže a za svou práci obdržela vysoké vyznamenání Řád Bílého lva. V Bostonu pro nové čs. uprchlíky sehnala místnost a vyzvala přátele, aby lidem v uprchlických táborech věnovali šatstvo, věci denní potřeby atd. Jakmile se tato materiální pomoc začala shromažďovat, vyzvala studenty žijící v okolí, aby pomohli s balením stovek krabic odesílaných do Evropy.

Paní Lane znala osobně řadu významných lidí v USA i v zahraničí. Jejím prostřednictvím se manželé Dolanských s některými mohli setkat, mj. s paní Alicí Masarykovou či dr. Papánkem a jeho chotí.

Studium pokračovalo podle plánu. Na bostonské univerzitě je Marie ukončila v červnu 1950 a pokračovala pak dál v doktorandském programu. Stala se asistentkou profesora Waltera N. Durosta, známého odborníka v oblasti vyhodnocování výchovy. Pracovala s ním dva roky; byl to laskavý člověk, který ke svým studentům přistupoval jako k příslušníkům vlastní rodiny. Prof. Durost se zajímal i o její problémy ohledně pobytu v USA. Apeloval na Imigrační úřad (INS), aby výborným studentům bylo umožněno dokončit studia až k doktorátu.

Stávají se americkými občany

Imigrační úřad v Bostonu vydal dokument potřebný k tomu, aby mohli odjet do Kanady a získat tam od amerického konzula trvalé vízum. Od toho okamžiku mohli být bez omezení zaměstnáni a zároveň mohli žádat o americké občanství, což okamžitě učinili.

Radostnou náladu jim zhatila zpráva o úmrtí Mariina otce. Srdce ho zradilo nedlouho po jeho šedesátých třetích narozeninách. Od narození byl otec jejím nejlepším přítelem, naučil ji, jak se radovat z drobných a prostých věcí, jak přistupovat k lidem, být pravdivá, čestná, nesobecká.

To, že se stali legálními rezidenty, jim mnohé ulehčilo. Manžel získal od října 1952 učitelské a výzkumnické místo na Northerneaster University. Stejná univerzita zaměstnala i Marii v centru péče o veterány vracející se z války v Koreji. Potom získala na částečný úvazek místo učitele psychologie na střední škole. Práce s budoucími mladými inženýry se jí zalíbila. Byli plni energie, jednali čestně a byli vděčni za pomoc. Měli také smysl pro humor. Marie si zvykla na neformální vztah mezi učitelem a studenty, běžný v USA.

Rodičovství

V roce 1955 jí bylo 35 let a bylo načase založit rodinu. Řešila časté dilema: vzdát se kariéry, nebo zůstat bezdětná? Zaměstnavatelé v té době nevycházeli rodičům vstříc. Když přišla v létě 1956 do jiného stavu a oznámila to svému nadřízenému, ujistil ji, že za čas se může na své učitelské místo vrátit. V březnu 1957 se narodila dcera Vera. Přátelé rodinu zahrnuli vším, co malé dítě potřebuje. Sami si do bytu pořídili pár kusů nábytku a starší klavír.

Příchodem dítěte se jejich životy dramaticky změnily, ale snažili se být dobrými rodiči. V té době byli také vyzváni, aby se dostavili k soudu složit přísahu jako noví občané této země. Po téměř desetiletém čekání se stali opravdovými Američany. Bydleli nedaleko univerzity a podařilo se jim skloubit přednášky: Marie učila dopoledne, manžel odpoledne. Tak to klapalo asi rok, když přišlo nečekané překvapení – Marie čekala další dítě. Syn Jan se narodil v lednu 1959.

Mateřství i další okolnosti se projevily nepříznivě na Mariině zdraví. Byla vyčerpaná, v depresi. Ukázalo se, že musí přehodnotit své priority. Zůstala doma s oběma dětmi, díky bohu zdravými a šťastnými. S manželem se snažili děti naučit česky, což nebylo jednoduché, když ostatní děti, s kterými si hrály, mluvily anglicky.

Znovu v Evropě

V létě 1962 si konečně mohli dovolit cestu do Evropy. Navštívili několik zemí, komunistické Československo nikoliv. Ladislavovi tam hrozilo vězení za to, že v roce 1949 neuposlechl výzvy nového režimu k návratu.

Rok 1968 byl mimořádný pro Čechoslováky všude na světě. V říjnu chtěli v Masarykově klubu oslavit 50 let republiky. „Pražské jaro“ mezitím vzbuzovalo určité naděje, ale jen do příchodu cizích armád. V létě 1969 se Marie začala zajímat o studium nové techniky testování a hodnocení – grafickou analýzu. Absolvovala kurz a získala znalosti, které jí umožnily lépe porozumět lidem i sobě.

V 70. letech pak Vera a po ní i Jan vystudovali na Notherneaster University a stali se inženýry. Manželství Dolanských však začalo skomírat a v roce 1979 skončilo rozchodem. Vera získala zaměstnání na ministerstvu dopravy v kalifornském San Diegu a odstěhovala se. Marie se rozhodla ji následovat.

V Čechách jako v cizině

Sametová revoluce v listopadu 1989 ukončila v Československu vládu komunistů.Exulanti i emigranti se radovali. Byl založen fond, který brzy věnoval nové vládě milion dolarů. Kdekdo nabízel bezplatně svou pomoc.

V roce 1991 Marie konečně mohla znovu navštívit rodnou zem. Dojem byl horší, než čekala. Proměnila se mentalita lidí. Výroba, služby, bankovnictví – vše zaostalé, jako by se v roce 1948 zastavil čas. Za komunistů utrpěla morálka, mladí lidé nikdy nepoznali skutečnou demokracii, svobodu mnozí zaměňovali za anarchii. Podivné živly se chopily příležitosti k vlastnímu obohacení, běžný občan byl bezbranný vůči korupci. Se svým idealismem se Marie rozhodla strávit ve vlasti léto 1993 a učit angličtinu. Přijeli za ní Vera i Jan a společně se zúčastnili sokolských cvičení na Strahově.

Dlouholetá protizápadní propaganda režimu se ukázala úspěšná. Krajané a cizinci vůbec, byli v Čechách vítáni, jen pokud přinášeli peníze. Jejich nabídky pomoci při rekonstrukci země byly odmítány. Pro některé lidi zůstávali zrádci, bylo jim odmítnuto navrátit občanství i volební právo.

Vídeňský psycholog Friedrich Hacker řekl, že pachatelé nemohou prominout svým obětem, čeho se na nich dopustili...