Domino v Havaně

Havana nemá nikdy na spěch
to snad jen kluci
na skateboardech
domácky vyrobených
Obýváky se otevírají do ulic
sní u blikajících obrazovek
Na zem bez svobody projevu
tu putují novinky docela rychle
někdo statečný už pověsil
na dveře černou mašli
a pod ní známý obličej
vězně svědomí
Orlanda Zapaty Tamaya

Je 23. února 2010
oblačno, jen za poledne
se paprsek bledého slunce
na hodinku zastaví na nábřeží El Malecón
a teplota stoupne na 28 °C
Vychrtlé tělo Orlanda Zapaty Tamaya
nese stopy mučení
boláky proleženin
modřiny zad –
za lidská práva se na Kubě platí
až šestatřiceti lety vězení
v Kilo 8 v Camagüey
kde vládne
brutalita dozorců
krutost ředitele
rány
hladv a v celáchv věčný zápach moči

I my jsme prožili
ten strach
co hněte národ
do područí
i my víme

jak se inscenují
„činy proti státu“
a jak probíhají
politické procesy
jen Damas de Blanco
u nás nevzniklo

Orlando Zapata Tamayo
zaplatil
osmnáct dní bez pitné vody
selháním ledvinv dva dny
v kritickém stavu
pod chladícím zařízením
zápalem plic
pak ve čtyři odpoledne
pětaosmdesátého dne hladovky
ve vězeňské nemocnici
Combinado del Este v Havaně
podlehl utrpení
aniž byl vyslyšen
Havana nemá nikdy naspěch

a tedy ani dnes
zchátralé domy
postranních uliček
se dál tiše rozpadají
státní krám zeje
prázdnotou
Hasta la Victoria Siempre
hlásá nápis vedle
portrétu Che
o kus dál
ve špíně
polorozpadlé ulice
čtyři muži
na odřeném stolku
hrají domino
další přihlížejí
jak mezi nimi
v kouří a hovoru
roste bílý had
„Guan-tan-a-mera“
zaznívá zpěv kytaristy
„Guan-tan-a-mera“
stařeček se brodí mezi splašky
hledá čím podepřít
svůj opět padající balkón
smrad odpadů
se táhne čtvrtí
jako předzvěst
nevyhnutelného pádu
Nahoře v bytě
s děravou podlahou
mi Daína a Eliseo
ukazují
knížku s přídělovými lístky:
rýže, fazole, mouka
a několik málo dalších potravin
soukromí bytu mírní
strach z udavačů
dostávám napít
třtinový rum
a dovídám se
historii místního
výboru na obranu revoluce
že voda teče
jen některé hodiny
a maso na lístky
je dvakrát do roka
Dolar! Dolar!
tahají malí kluci cizince za rukáv
v dolarovém krámě je k mání ledacos
Na každé ulici
ozbrojený policajt
chrání turisty
a zaručuje přítrž
všem protestům
v zemi kde
půjčování knih
obnáší třináct let vězení
a touha dodržovat ústavu
až pětadvacet let

napsala: (©) Jana Witthedová

Zajímavou knížku poezie Jany Withed

Česká literátka a novinářka Jana Witthedová získala roku 1971 azyl ve Švédsku, kam se uchýlila po přepadení totalitního Československa Sovětským svazem. V exilovém i švédském tisku upozorňovala na fakt okupace. Publikuje v obou jazycích v renomovaných kulturních časopisech a je hojně překládána. Její umělecké téma: zpochybnění reality a non-existence v totalitě moci. Poetickým prostředím jí je abstraktní prostor emocí a životních kategorií. Osobní zkušenost zachycuje skrze prožitý chaos nemoci (autorka onemocněla těžkou leukémií). Historické dění reflektuje ve dvou hlavních úběžnících: soustavně mocenském potlačování společenské emancipace vesničanů v současné Číně, a represích vůči občanskému hnutí pro demokracii – básně Rolníci a Uprostřed léta: někde daleko /tělo jejího muže/ zmrskané dřevěnými tyčemi, nebo osm mladých lidí/ se snaží /dostat/ přes zdi a ostnaté dráty. Stojí za připomínku, že v severní Koreji a Číně dosud existují koncentrační tábory k likvidaci politických odpůrců režimu. Dalším historickým údajem je záznam o povodních v roce 2002. Poezie Jany Witthedové není líbivá – neopěvuje malované vesty, ani Kikónů rej; směřuje ke konkrétnímu, k faktu s výpovědní hodnotou. Esteticky vzchází z lyriky šedesátých let, literárně dosud kapitoly neprobádané a filosoficky tvůrčí – tudíž výzva!