28. říjen 1918 a československé legie

V. Dyk: „... Vám za to dík,
kdo jméno svého rodu jste nesli v svět
Vám za to dík, když padli za svobodu
v květu svých let...“

Budu vám vyprávět, naši milí čtenáři, o těch, kteří našli odvahu, vzali zbraň, aby po třech stech letech naplnili činem slova exulanta 30leté války J. A. Komenského: „Věřím já bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se navrátí, ó lide český.“

K uznání samostatného československého státu přispěly tisíce mužů, kteří se dobrovolně přihlásili do vojenských jednotek ve Francii, Rusku a Itálii. Byli mezi nimi především čeští a slovenští zajatci z rakousko-uherské armády a dobrovolníci žijící v zemích evropských i jinde ve světě. Nejpočetnější byly tyto jednotky, později nazvané legie, v Rusku. Tam 20. srpna 1914 necelý měsíc po vypuknutí světové války Češi tam usedlí založili samostatný oddíl carské armády pod názvem Česká družina. Kolonie Čechů a Slováků se soustřeďovala v řadě krajanských spolků. Jejich zástupci v září zřídili radu, která měla celou akci koordinovat. V dubnu 1915 přešel k Rusům celý 28. pražský pluk a díky tomu počet České družiny překročil tisíc. Zpočátku působili jako rozvědčíci a skvěle se osvědčili. Po únorové revoluci 1917 připravovala prozatímní vláda letní ofenzivu. Tehdy už Československá brigáda měla tři pluky. Z nich se do operace jako první přihlásil pluk Jana Husa, který jako jediný měl plný stav mužstva. Pluk Jana Žižky též nastoupil jako jeden muž, ač stav měl pouze poloviční. Záhy se připojil i pluk Jiřího z Poděbrad. (Jejich názvy ukazují názorně význam historické paměti v dějinách.) Československé oddíly byly zařazeny ke 49. ruskému armádnímu sboru. Byl jim přidělen 65kilometrový úsek fronty. V zákopech proti nim leželo 4500 nejen rakouských vojáků, mezi nimi řada Čechů a Slováků a jeden říšsko-německý prapor. Zdálo se, že 3500 špatně oblečených a nedostatečně vyzbrojených mužů nemá proti nim šanci, ale oni měli to, čemu se okřídleně říká „bojová morálka“. V bitvě, která začala v 9 hodin ráno 2. července 1917, tito mužové poté, co jeden z poručíků vyskočil na okop a zavelel „Kupředu“, prostor dělící je od rakouských zákopů podle jeho slov „přímo proletěli“ postupovali po skupinkách, velitelé s vojáky. Ti, kteří byli zraněni lehce, se ošetření vraceli do boje. 1. linie zákopů byla dobyta z čtvrt hodiny. Tam, kde byli Češi, mnozí se vzdávali, někde došlo k bratrovražednému boji. Za 3 hodiny byl všechny linie dobyty. Suchá čísla mluví za všechna slova: Čsl. brigáda zajala 62 důstojníků, 3150 vojáků, 15 děl a kulomety. Na straně Čechoslováků padlo 180 mužů, 800 bylo zraněno. Ruský generál Brusilov řekl Masarykovi: „Vojsko s takovou tradicí může dělat divy. Řekněte jim, že se před nimi skláním.“

O bitvě psal veškerý světový tisk, a tak se poprvé veřejnost dozvěděla, kdo bojuje po boku Dohody. 60 000 mužů později obsadilo tisíce kilometrů sibiřské magistrály a znemožnilo bolševické vládě přesunout rakouskouherské a německé zajatce do Evropy, kde by byli nasazeni na frontu!

T. G. Masaryk legionářům poděkoval slovy: „Bratři, svou husitskou chrabrostí zjednali jste si uznání Ruska i celého spojeneckého světa. Dokázali jste přátelům i nepřátelům, že náš národ je navždy rozhodnut domoci se své národní i politické samostatnosti.“