Mistře, chtěl jsem Vám už několikrát psát, nebotˇpozoruji, že nám tu scházíte.

Tak uvedl prezident Tomáš Garrigue Masaryk svůj dopis ze dne 29. 3.1923, psaný v Lánech, slovinskému architektu Josipu Plečnikovi. Dopis s naléhavým obsahem končí slovy „Vám v plné důvěře a vděčnosti oddaný T. G. Masaryk“.

Cítíte i z těchto několika slov tu důvěru muže, který založil a budoval nový Československý stát k muži, který se pak podílel na novém výrazu zpustlého sídla naší státnosti v Praze?

Před devadesáti lety Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval Josipa Plečnika (*1872 ÷1957) architektem Pražského hradu. Jeho stopy jsou na sídle našich presidentů stále patrné.

Josip Plečnik se narodil v rodině lublaňského truhláře. A řemeslu svého otce se také vyučil. Pak se pustil, jak bylo tehdy obvyklé, do sbírání zkušeností ve světě a zakotvil ve Vídni v nábytkářské firmě. Jeho nadání si všimli odborníci a doporučili jej do školy Otto Wagnera. Tam se Plečnik svou mimořádnou pílí vypracoval mezi přední studenty a po ukončení studia využil nabídky studijní zahraniční cesty do Itálie a Francie. V roce 1900–1911 již působil ve Vídni jako samostatný architekt a v letech 1911–1921 vyučoval na pražské umělecké škole. Zmínila jsem již, že roku 1920 byl československým prezidentem jmenován hradním architektem.a tuto funkci pak vykonával do roku 1934. V roce 1921 přijal profesuru na Technické fakultě univerzity v Lublani.

Za to, že se tento talentovaný architekt dostal do Prahy, vděčíme jeho příteli, architektu Janu Kotěrovi (*18.12. 1871÷17. 4. 1923).

Josip Plečnik významným způsobem vymodeloval tvář některých interiérů, ale i exteriéru jedné z našich nejvýznamnějších historických památek, Pražského hradu. Byl povolán, aby tu na Hradě zachránil a náležitě upravil historický stavební soubor architektury budované po staletí, aby podtrhl symboliku místa české státnosti, místa, jakých na světě dnes už téměř není. Aby upravil interiéry Hradu pro nejvyšší úřad hlavy státu a vytvořil pro něj i soukromé zázemí.

Plečnik už výběrem materiálu, tvarů, proporcí i detailů úprav exteriéru i interiérů, podtrhl mimořádnost těchto prostor. Jejich mystičnost ještě zvýšil symbolickými prvky, které už dnes, v uspěchané době, neumí rozluštit každý, o to více potěší znalce, odborníky.

Největší volnost měl Plečnik při úpravě Rajské zahrady Na valech. Tou denně procházejí stovky návštěvníků a žasnou nad krásou urbanistického celku staré Prahy, nad velkolepostí pohledu na prejzové střechy Malé strany. Připomeňme si alespoň některou z Plečnikových stop na Hradě. Monumentální vlajkové stožáry před Matyášovou bránou, zlacení býci na schodišti ze III. nádvoří do gotických prostor Hradu. Velmi dekorativně a symbolicky uplatnil ženský symbol – obří mísu z leštěného mrákotínského mramoru v prostoru schodiště jižní zahrady. Prvek mužský hranol, původně zamýšlený do prostoru k míse, našel nakonec své uplatnění mnohem jižněji. Zajímavě je vyřešeno zábradlí na zahradě Na valech či balustrády nad Jelením příkopem, velkolepě působí umístění renesanční bronzové sochy sv. Jiří na černém dioritovém podstavci na III. nádvoří Hradu. S velkým zápalem se Plečnik pustil i do řešení soukromých prostor prezidenta Osvoboditele, respektoval však jeho požadavek jednoduchosti, funkčnosti a využití starých hradních zásob nábytku. I tady po něm zůstaly výrazné stopy.

Nejviditelnější jeho památkou v Praze je chrám Nejsvětějšího Srdce Páně na Náměstí krále Jiřího, budovaný v letech 1929–1932 v symbolickém pojetí starořecké architektury. Exteriér i interiér je řešen s rafinovanou jednoduchostí, ale impozantně tak, aby podtrhl meditační záměr prostoru.

Není ani třeba dodávat, že plným právem byl tento chrám v tomto roce zařazen do seznamu našich národních kulturních památek.

Tomáš Garrigue Masaryk, Josip Plečnik, Jan Kotěra, osobnosti, které nám svými životními činy i přes generace mohou býti příkladem, vzorem.