Krajani pod polární září

    Odcházeli za svobodou či dobrodružstvím. Někteří s vidinou života v blahobytu. Ti, co vydrželi, většinou toho všeho i dosáhli. Zaplatili za vše tvrdou prací i bolestivými nádory na duši. U nás doma se ně často díváme sklíčkem umazaným závistí. A Čech mindrák závisti často řešívá| prostě -- nenávidí. Byť důvodu není. Rčení o dvou kůrkách chleba platí i ve Skandinávii.
    Když Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou přijali pozvání našich krajanů, žijících ve Švédsku, možná sami ani netušili, že| se Pramínkem vlasů dotknou velice citlivých míst na duši lidí, kterým říkáme emigranti. Stáli na jevišti stockholmského divadla Skala, sami bez kapely a playbacku a zpočátku bylo trochu rozpačito, jako by se diváci zdráhali připustit, že toto je jejich mládí a domov, od čehož se odstřihli. Úspěch nakonec veliký -- "no nedivte se, prosím vás, v takový krásný společnosti." Všemu předcházelo posezení s oběma umělci v klubovně Českého centra na zahradě naší ambasády. Dotazy krajanů rozhodně nebyly formální, chtěli poznat nejen kulturní dění současné Prahy, ale mnohé otázky si kladli jakoby spíše sobě. Týkaly se pojmů emigrace, vlastenectví, cti. Jiří Suchý mnohé vysvětlil, vyznal se z toho, že i v těch nejhorších dobách si neuměl představit, že by mohl být někým jiným, než českým umělcem. Nenosím klobouk, nemohl jsem jej smeknout. Chodil jsem potom po Stockholmu s naší pozoruhodnou krajankou a skvělou grafičkou, Jitkou Wessträn, mající v centru města galerii, a poznával nejen jeho krásy, ale i naše krajany. Je příznačné, že české vlastenectví najdete spíše za hranicemi, pokud se zrovna nevyhraje v hokeji. "Nechápu, že panu Lendlovi může čeština dělat takový problém," řekl mi taxikář, žijící v cizině již pěkných pár desítek let.

V konírně u Zdeňka Lyčky
    V Dánsku studoval literaturu, ve Stockholmu vede České centrum."Propagujeme tu českou kulturu především progresivní, ještě málo zaběhanou. Ale vystavovali jsme třeba i Muchovu Slovanskou epopej! Poskytujeme informace i krajanům v Dánsku, Norsku, Islandu a v dalších severských zemích. Další oblastí naší činnosti je podpora českého exportu na sever. Oblíbené je promítání filmů. Velký úspěch měly Pelíšky. Před vznikem Českého centra na podzim roku 1997, kdy bylo oficiálně uznáno švédskou stranou, se tu mnoho nedělo, ambasáda neměla velké možnosti. V září 1998 jsme se přestěhovali sem do této krásné budovy, bývalé konírny pro šest koní a kočáry, a mohli jsme rozšířit naši činnost. Oficíální otevření tohoto nového centra bylo 10. června 1999." Zajímalo mě, co baví emigranty, zda existuje nostalgie po šedesátých letech, kdy většinou prožívali své mládí. Jak jsem poznal, vesměs museli tvrdě pracovat a neměli asi čas sledovat další vývoj kultury u nás. "Oni to nechávají spíše na mně, takže mám celkem volnou ruku. Dělal bych nejraději samou avantgardu, ale musím brát ohled na věkový průměr návštěvníků. Řeším to tak, že jim pouštím pořady české televize, mapující kulturní dění. Chtěl bych tu více prosazovat mladou literaturu, dostat sem třeba Jáchyma Topola. Psí vojáky a další muziku. Chtěl bych říci, že se zde žije Čechům dobře, ale mince vždy mají i rub. Je to třeba školství, kde se nasadil trend příliš velké volnosti a ukazuje se, že je to chyba. Děti tu bývají dost namyšlené. A pokud nejste Američan, musíte nějakou dobu bojovat s nedůvěrou až xenofobií. Ale Švéd pak už nerozlišuje, zda jste z Čech, Maďarska či Itálie. Znají tu i politické kliky, strach o práci." Krajani žijí ve Švédsku odedávna. Ti, kteří tu byli legálně, vytvořili Česko-švédský spolek, spolupracující s minulým režimem. Emigranti z šedesátých let po vzniku Charty ustanovili Sdružení svobodných Čechů a Slováků, které vede Dáša Brabencová, švagrová člena skupiny Plastic people. Apolitické České centrum slouží oběma organizacím.

Renesanční filosof Tomino
    Švédsko je docela jiný svět, jiná Evropa. Je asi obtížné se přeonačit na správného Vikinga. Naštěstí tu máme své oázy, kde lze být skutečně jako doma. U Zdeňka Vávry si můžete v jeho hospodě U dobrého vojáka Švejka v umělecké čtvrti Stockholmu dát jedno z 12 českých piv! S u nás už málokde vídanou čepicí. A takové vepřoknedlozélo, jaké mi Zdeněk přinesl, jsem ještě nejedl. Na tramvajenku jsem se lodí přeplavil do parku Tivoli. V atraktivní restauraci si můžete objednávat u majitele česky, nebo ještě lépe -- slovensky. Přátelé mu říkají Tomino. "Studoval jsem v Bratislavě na filosofické fakultě University Komenského kombinaci arabština-angličtina. V roce 1966 jsem odešel do Švédska a tady jsem pokračoval ve studiu moderní filologie. Pracoval jsem jako překladatel, tlumočník, soudní překladatel. S manželkou jsme se posléze rozhodli, že zkusíme tak dva roky vésti tuto restauraci. No a z těch dvou let bylo najednou dvacet. Ležíme naproti národnímu skanzenu a v rámci celého Tivoli patříme mezi nejpopulárnější restaurace. Je stará už více než sto let, je to národní památka. Býval to zájezdní hostinec cirkusu a tak sem vždy chodívali umělci. Byli tu třeba Lasica a Satinský, Jiřina Bohdalová, vládní delegace. Rád vzpomínám na návštěvu operní hvězdy Petera Dvorského. Jinak je moje restaurace velice oblíbená Švédy - já říkám, že je to takový malý "ukrývák von z mesta". Proto se hosté velice zajímali, proč fotografujete. Chodí sem členové stockholmské opery." U dobrého vínka jsem dále zjišťoval, jaké je to -- být Vikingem. "Myslím, že švédská mentalita se až tak neliší od té středoevropské. Snad je jen trochu mírnější. Neškodí si navzájem, nepomlouvají se. Když si v české krčme s někým vypijete, tak za chvíli víte i kdo byl jeho babička. Švédové si nikoho nepřipustí na tělo, jsou korektnější, respektují názor druhého. Snažil jsem se neizolovat se, nežít jen v emigrantské společnosti. Bylo mi 22 let, uměl jsem dobře anglicky a zamiloval jsem se do krásné Švédky...Tak jsme se spíše izolovali my dva. Jsou tady rodiny, kde se doma mluví výhradně česky a švédsky tím pádem ani po letech moc neumějí. Ale myslím, že je to chyba - je třeba se do značné míry asimilovat, přizpůsobit se zemi, kde žiji.Ta společnost nezaklepe na dveře kuchyně, neřekne pojď ven, pojď do divadla. Ten krok musíte udělat vy. Švédové jsou opatrní a rozvážní, ale když už se dostanete do rodiny, přijmou vás bez výhrad a dají vám vše, připustí vztah. Já bych byl velice rád, kdyby Češi a Slováci byli stejně tolerantní k cizincům jako je to zde, jako se chovali k nám."| Na jídelním lístku má Tomino švédská jídla -- lososa na různé způsoby, sobí a losí maso. Pomáhají mu dvě dcery a syn, ve svém volném čase je rád gurmánem v jiných restauracích.

Na kávě u paní Rosetty
    Štíhlá blondýna, nadto v kostýmu ve stylu námořnické uniformy. Tak takové jsou tedy Švédky! Na kávu mě však paní Bengtssonová pozvala dokonalou češtinou, byť již s příjemným severským přízvukem. "No vždyť jsem se také v Čechách narodila. Studovala jsem pedagogický fakultut a v pokoji na koleji jsme se sešly tři Růženy. Tak se jedné říkalo Zuzana a mně podle hrdinky francouzského románu Rosetta. Naposledy jsem učila v Úvalech a| srpen 1968 mě zastihl v Egyptě, mimo jiné s mladým Dubčekem. Mnozí z autobusu se do Prahy nevrátili a já si říkala -- jak to mohou udělat? Ale když jsem přijela domů, většina mých přátel byla rovněž pryč a na stole jsem našla kamarádčin vzkaz. Přijeď do Švédska, mám pro tebe byt i| práci. Váhala jsem, ale nakonec šla k řediteli s žádostí o půl roku neplacené dovolené. A ten mě cestu dokonce doporučil. "Poznáte, soudružko, svět. Získáte zkušenosti. Ale pozor, to víte, ti kapitalisti..." Tak jsem ještě doučila pololetí a vydala se na sever." |Brzy se ale rozjela normalizace a návrat zpět se stal pro paní Rosettu komplikovaný. Jako nakažená kapitalismem by učit dále nemohla. Ale emigrantkou, jako ostatně mnoho jiných, být také nechtěla. Zbývalo jediné -- stát se Švédkou. Švédové mě přijali skvěle. Po třech letech jsem dostala za hříšné peníze občanství, podmínkou bylo vzít si Švéda. Nejdříve jsem se tedy vdala tak říkajíc fingovaně, nakonec jsem ale našla toho pravého partnera. Začátky na severu byly ale pro nás kruté a nikomu bych to nepřála. Neznala jsem jazyk, myjetek tak do jednoho kufříku. Chtěli mě dát do lágru. Pobyt tam by mi platili, ale odmítla jsem a zůstala ve Stockholmu, kde jsem tvrdě pracovala doslova od tmy do tmy. Ve Švédsku platí, že děti uprchíků mají právo na výuku v mateřském jazyce a tak jsem začala učit české děti. Vedle toho jsem ale i uklízela, učila se švédsky, studovala obor pedagoga volného času, kterého nyní dělám." Napadlo mě, zda je třeba kromě občanství získat i onu chladnou, nepřístupnou náturu, jaká se švédům připisuje. "Říká se, že jsou studení, nudní ale není to pravda. Záleží hodně na vás, na zvládnutí jazykových i jiných barier. Jsou pracovití, poctiví, takové myšičky, brabenečkové. Ukládat si hezky penízky. Stýskání? Po chlebu a českém tvarohu. Já tu hned žila velice kulturně takže na slzy po českých divadlech nezbyl čas. Teď do Prahy jezdívám, takže si do Semaforu či Národního vždy cestu najdu." Paní Rosseta| má kulturu na starosti i v Českém centru. "To až v posledních letech. Dřív jsem se pohybovala spíše v ryze švédské společnosti. Do žádných krajanských spolků, jako je třeba Sokol,| nás to s manželem moc netáhlo. Až jednou jsme se vypravili na krajanský ples a od té doby v Českém centru velice aktivně pracujeme. Můj manžel Lenart, ač rodilý Švéd, se stal dokonce místopředsedou a přivedl mnoho svých přátel."

Proč se lidi nemají rádi
    "Mám pocit, že jsme naplnili jejich očekávání. Bylo to skvělé publikum. Ti lidé si chtěli zavzpomínat, být chvíli smutní, chvíli veselí. Poslechnout si písničky, dotknout se svého mládí," řekla mi paní Pavlína Filipovská krátce po návratu ze Stockholmu, kde byli spolu s Ondřejem Suchým další kulturní misí, která se snažila tak říkajíc upevnit vztahy mezi všemi dobrými rodáky, z nichž někteří prostě mají své chalupy jen kousek z ruky. Představení trvalo tři hodiny, oba umělci měli k dispozici jen cédéčko se základy k oněm písním věčně zeleným. Přesto úspěch veliký, když Pavlína na závěr zazpívala svého "kapitána", neděli, co včera byla a na závěr Proč se lidi nemaj_ rádi, tito brečeli dojetím. "Na tom našem úspěchu mají krajané stejný podíl jako my. Byli neobyčejně vstřícní, s chutí poslouchali Ondřejovy vyprávěnky stejně jako moje písničky. A především s námi diskutovali. Jejich otázky neměly politickou útočnost ani bulvární povrchnost."
    Onen| poněkud nesmyslný slogan - vstupování do Evropy, může mít různé tvary. Ostatně, v té Evropě tak jako tak dávno jsme. Mimo jiné tam žijí naši krajané, kteří přes často dramatické osudy, mají svou vlast rádi. I ve Stockholmu. Před Ondřejem s Pavlínou se o tom v poslední době přesvědčil Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou, šansoniérka Marta Balejová s Libuší Švormovou, velký úspěch zde zaznamenala i Jana Šulcová, která stála na podiu dokonce dočista sama. host nejmilejší -- slavná švédská umělkyně Margareta Krok, která nedávno odešla do hereckého nebe