Slovo šéfredaktorky - Krajanská kultura a Národní muzeum

Po úvodníku ve dvojčísle 5–6 a 7–8, kde jsem bájila o krajanských konferencích, se nemohu od tohoto tématu odtrhnout. Vždyť se toho tolik děje! Hned 6. září začala v Praze konference s názvem Krajané a kultura, která po třech dnech pokračovala krajanských festivalem.

Přednášky v zasedacím sále nové budovy Národního muzea ve mně vyvolaly vzpomínky na začátky devadesátých let. V této budově bývalého Národního shromáždění jsem totiž prožila – dá se říci – několik let. Novináři tam totiž měli svoji velkou místnost, která byla nad zasedacím sálem, odkud mohli vyjít a z balkonu pozorovat, co kdo říká a jak hlasuje, v místnosti pak mohli používat psací stroje, telefony a faxy (dnes směšná představa!). A protože jsem tehdy neměla žádnou kancelář a protože mne moc a moc zajímalo, co se mezi našimi zákonodárci děje, trávila jsem tam spoustu času. Zmínění byli k novinářům tehdy docela milí. Ochotně dávali rozhovory a dokonce s námi v poledne poseděli ve společné jídelně v přízemí, kde stál oběd asi 19 korun a malá plzeň 2,50. Rozhovory jsem vedla s kdekým, ale hlavně si pamatuji mladé dívky Janu Petrovou a Kláru Samkovou, nyní Veselou, které se snažily o něco dobrého v naší politice. Zdali se jim to povedlo či ne, není určitě jenom jejich chyba... gauneři v naší politice mají prostě ostřejší lokty... a proč není v naší politice více žen? Protože nemají tak hnusnou hroší kůži jako chlapi (tedy někteří, abych je neházela do jednoho pytle... i když...).

V roce 1992 v prosinci skončila éra tohoto Národního shromáždění, protože naši tehdejší přední politici Klaus a Mečiar rozhodli, že se naše dva národy spojené T. G. Masarykem v roce 1918 zase rozpojí. (I přes množství petičních podpisů, které proti tomu protestovaly.) Ale to není mou věcí, to je spíše věcí historiků, eventuálně Ústavu pro soudobé dějiny a Ústavu pro studium totalitních režimů.

(Ani jeden se k tomu zatím nevyjádřil... snad ve dvacátém výročí 2013?)

Ale zpět ke krajanským událostem. Byly úžasné, tak jako vždy, když lidé projeví svůj um, svou upřímnost, radost ze života. Tedy ve dnech 6. a 7. září byly zmíněné bývalé poslanecké lavice plné lidí ochotných naslouchat druhým o tom, co se děje v jejich zemi a co to má společného se zemí naší. Chorvatsko, Srbsko, Slovensko, Rumunsko, Švédsko, USA atd. – jejich zástupci informovali o tom, jaké tam mají kulturní aktivity. Zaujalo mne zvláště vyprávění o rumunském Banátu (o kterém jsme již několikrát psali) a nahlas jsem vykřikla, že tam na podzim pojedu. Vedle mne sedící Jaroslav Trombik, dříve zvěrolékař, nyní důchodce, žijící na Novém Zélandu, sáhl do peněženky a dal mi peníz na cestu, řka: „Jeď a napiš o tom reportáž.“

Ano, moc ráda. Někteří lidé mi vyčítají, že píšu moc o Americe a že ji nějak upřednostňuji. Ale to mi křivdí – mám ráda Českou republiku, Moravu, Slovensko, Polsko, Rakousko, Německo, Švédsko, Maďarsko, Švýcarsko, Itálii, Španělsko, Kanárské ostrovy (kde žije moje dcera Jana), USA, Kanadu, Austrálii a vůbec celý svět! Ale není v moci a čase jednoho človíčka jako jsem já to všechno objezdit a popsat, i když bych to učinila moc ráda... A co se týká Ameriky, říkám: kdo tam nebyl, nemůže o ní nic říkat. Je to tak silný fenomén, že ho musíte vidět, zažít, slyšet, potkat...

Tak mohu psát jen o tom, kam skutečně dojedu... a do Banátu se těším.

Další dny patřily tancům a zpěvům, které přivezly do Prahy právě ty úžasné soubory z Chorvatska, Ukrajiny a dalších států.