Příběh o velké lásce a vášni

&nsbp;&nsbp;&nsbp; Když se onoho zářijového dne roku 1873 narodil v Kroměříži teprve šestnáctileté mamince chlapeček, žádná ze tří žen, které byly porodu přítomny, netušila, že z něho vyroste velký umělec. V dnešní době si snad ani neumíme představit, co v druhé polovině 19. století znamenalo narození nemanželského dítěte. Matka malého Maxe byla zřejmě přes svoje mládí silná osobnost. Jako pokání za svoje mladistvé vzplanutí si uložila, že nevyjde z| domu kromě za nutnými povinnostmi. Svůj slib plnila dlouhých šestnáct let. Chlapeček, velmi krásné dítě s tmavými kudrnatými vlásky, hnědýma bystrýma očima, byl velmi živý a vedlo se mu mezi třemi milujícími ženami znamenitě. Zdá se, že ho absence mužského elementu v rodině nijak nepoznamenala. Obklopen láskou vyrůstal v nádherném prostředí města Kroměříže. Před očima arcibiskupský palác s překrásnou zahradou, řady měšťanských domů a nádherný kostel. Záhy se u něho projevilo kreslířské nadání, které ho nakonec dovedlo až na pražskou Akademii výtvarných umění k profesorovi, shodou okolností stejného jména, Maxmiliánovi Pirnerovi. Tehdy už byl dospělým krásným mužem štíhlé postavy, s výraznou hlavou a tváří ověnčenou tehdy módním vousem. Jistě na něm se zalíbením spočinuly oči nejedné dívky. Praha na konci 19. století byla rychle rostoucím živým městem, kde se hodně stavělo jak v historizujících slozích, tak ve slohu nastupující secese. Po absolutoriu školy odjel do Paříže. V roce slavné jubilejní výstavy 1891 se stal členem výtvarného spolku Mánes. V osmadvaceti letech získal první z řady cen - zlatou medaili na světové výstavě v Saint Louis. V devadesátých létech začíná docházet do rodiny své milé Ely, kde poznává bratry budoucí ženy, staršího Karla -- muzikanta a mladšího Rudolfa, pozdějšího malíře. Nadaného mladíka zasvěcuje do tajů malířského umění, aby ho později doporučil svému profesorovi na Akademii M. Pirnerovi. Nikdo tehdy netušil, jak podivným způsobem se prolnou osudy mladých lidí. 1900 v posledním roce 19. století se Max Švabinský žení s Elou Vejrychovou. Dívka křehké, temné krásy se stane modelem řady obrazů a kreseb úspěšného malíře a grafika. Snad nejznámější je její tvář z obrazu nazvaného Chudý kraj. Rodina Vejrychova přijala Maxe jako svého. Mladší Elin bratr provází manžele i na cestách cizinou, především do Holandska a Paříže. Rudolf se ve dvaceti letech zamiloval do sedmnáctileté neobyčejně půvabné plavovlasé růžolící dívky Andulky Procházkové. Dnes bychom řekli, že byla "krev a mlíko". Vychodila rodinnou školu, kde se jí dostalo na dívku tehdejšího věku přiměřeného vzdělání, to značí šít, vyšívat, vařit, pečovat o dítě a hrát na klavír. Ovšem známost s malířem nebyla příliš perspektivní, a proto rodiče ji poslali z domova až do daleké Moskvy k matčinu bratrovi s nadějí, že na svou lásku zapomene. Milá Anna však měla tvrdou hlavu. Vrátila se zpátky a našla si místo "slečny k dětem" v bohaté pražské rodině. Dál pokračovala známost s Rudolfem Vejrychem. V březnu 1912 se z léta trvajícího milostného vztahu narodila jako nemanželská dcera Zuzana Eliška Sylva, teprve potom uzavřeli oba milenci sňatek. Za pouhé dva roky vypukla první světová válka. Někdy v této tíživé době plné bolesti nad ztracenými blízkými, úzkosti a bídy doléhající na každého a na všechno, patrně přeskočila jiskra mezi uznávaným úspěšným umělcem, zralým mužem Maxem Švabinským a kvetoucí, temperamentní a krásnou švagrovou Annou. Z jiskry se rozhořel požár lásky a vášně. Těžko si představit, co prožívali oba zamilovaní. On si jistě uvědomoval, jak vlídně ho přijala rodina jeho zákonité manželky Ely, mužné přátelství s oběma bratry, předivo něžných vztahů počátků manželství. Anna vzpomínala na léta známosti s Rudolfem, překážky, které museli překonávat, ohledy na dceru Zuzanku tak dobře si rozumějící s otcem a konečně společenské ohledy. Známý umělec a milostný románek s příbuznou se jistě v pražské společnosti důkladně přetřásal. Kolik bezesných nocí asi Anna proplakala do polštáře, kolik nocí asi prochodil Max temnými ulicemi nebo ve zdech svého ateliéru už nikdo nespočítá. Nic nepomohlo, oba byli příliš uchváceni a zaujati jeden druhým.
&nsbp;&nsbp;&nsbp; Znám dílo M. Švabinského z řady reprodukcí. Teprve nedávno na výstavě k 40. výročí jeho smrti| jsem si naplno uvědomila moment zlomu, který u něho nastal vznikem velké lásky k švagrové Anně. To, co divák neznalý lidského osudu malířova připisuje změně ducha doby, módy či věku, je u něho reflexe velkého citového i smyslového zaujetí jedinou ženou. Nejvíce je to vidět na drobnějších kresbách paní Anny v různých okamžicích, kde zachycují postavu i tvář v nádherném rozkvětu rozkoše a štěstí z obapolné lásky. Tu a tam postřehneme lehký smutek v očích, reminiscence prožívaných výčitek? Snad?
&nsbp;&nsbp;&nsbp; V cyklu Rajská sonáta propukla již naplno radost z naplněného vztahu. Pro tehdejší společnost byla smyslovost malířovy tvorby těžko přijatelná. Noblesa celé rodiny přispěla k tomu, že se manželé Vejrychovi rozešli. Paní Anna se odstěhovala s dcerou na Letnou, kam za ní milovaný muž pravidelně docházel. V roce 1923 bylo Anně 38 let a Švabinskému rovných 50. Ještě dlouhých osm let trvalo, než byl svazek legalizován a manželé se usadili v Dejvicích.
&nsbp;&nsbp;&nsbp; Umělec urovnal i majetkové poměry své první ženy. Peníze za slavný obraz Ateliér, kde poprvé veřejně prezentoval svůj klíčící milostný cit ke švagrové tím, že ji namaloval jednak jako členku rodiny, jednak jako vnadnou bohyni Flóru s věncem žlutých tulipánů, použil na koupi vilky pro Elu. Obraz vzniku 1916 v ateliéru za Obecním domem v ulici Králodvorské. Vinohradský byt opustila i jeho maminka s hospodyní. Svou matku Max Švabinský velice miloval a pravidelně ji navštěvoval a také často jako starou paní maloval. Děti se nenarodily ani z jednoho manželství, o to více si jeho vřelé srdce zamilovalo Anninu dceru Zuzanku, která s nimi sdílela domácnost a starala se o něho až do konce jeho života. Manželé Švabinští cestovali často po Itálii i po českém a slovenském venkově, odkud pochází i řada motivů pro jeho grafiku. Jeho druhá žena je trvalým modelem kreseb i obrazů. Čas se zvolna chýlil k druhé světové válce. Srdeční choroba milované ženy se začala přes veškerou péči rodiny i předních odborníků zhoršovat. K jejímu vzniku jistě přispěl stres prvního i druhého milostného vztahu a nemocné srdce nedokázala uklidnit ani šťastně prožívaná společná léta s Maxem. Posledním rokem jejího života se stal rok čtyřicátý druhý, kdy 14. dubna zemřela. Její manžel ji přežil o dlouhých 20 let, kdy se stal legendou.
&nsbp;&nsbp;&nsbp; Přes výhrady různých kritiků o nemodernosti realismu jeho díla zůstalo po něm úctyhodné dědictví. Kdyby nenamaloval víc než Ateliér, akvarel budoucí ženy Anny "v chůzi", Rajskou sonátu a řadu skvělých portrétů, stačilo by to na jeden lidský život. Ale zůstala po něm dvě obdivuhodná monumentální díla, která jsou k vidění každý den ve svatovítské katedrále. Zřejmě z mládí v Kroměříži v něm zůstala hluboká zbožnost, a proto se rád chopil práce na návrzích pro dvě okna dostavované katedrály sv. Víta.Jedno zdobí kapli sv. Ludmily, první to české svaté, motivem je Seslání sv. Ducha, kde najdeme v rohu obrazu postavu donátora pražského rodáka "dvorního pekaře a cukráře" Antonína Seidla-Natali -- figura s preclíkem. Druhé korunovační okno nad jižním, původně hlavním vchodem do chrámu, s motivem Posledního soudu. Mezi vyvolenými je i milovaný J. Mánes na jehož dílo vědomě navazoval. Dílo je pozoruhodné nejenom umělecky, ale svými rozměry 160 m2 patří k největším chrámovým oknům ve střední Evropě.Je zajímavé, že z vnější strany zdobí jižní vstup do chrámu mozaika Zlaté brány" se stejným motivem, pocházející z rukou benátských mistrů, které pozval do Prahy Karel IV.
&nsbp;&nsbp;&nsbp; Závěrem snad jenom slova básně J. Štroblové: "Najít a ztratit. Stačí to? Ach stačí, okamžik, chvíle, kdy je štěstím k pláči, půjde pak se mnou. Ať je cokoli. Ať mě i oheň spálí."