Slovo šéfredaktorky - Polka jede

    Včera byla neděle a já jsem byla na mši. Na úplně jinačí, než jsem kdy zažila. Začala zpěvem sboru doprovázeného malou kapelou. Kde domov můj, Chaloupky pod horama a další staré české písničky.
    Na tři tisíce lidí různého věku včetně mnoha dětí přitomných v Knight of Columbus Hall v texaském Ennisu zpívalo sebou. Na pódiu nad hlavami učinkujících se skvěla velká reklama na Budwesseir, který| byl hlavním sponzorem.
    Pak přišel pan farář Duchman, kterému tady říkaji táta Fred, a měl řeč. O Bohu, o lásce, o lidech. Nešetřil v ní humorem, ale| také pochopením pro lidské slabosti a někdy nelehký úděl. Však sám prošel před časem zkouškou, když mu umřela žena a on tu zůstal s dětmi, které publiku představil.
    Jeho řeč měla odpich a byla přerušována dalším zpěvem. On byl vlastně jakýmsi moderátorem programu, kde zněly polky a valčíky, teď už v anglickém jazyce, se zbožnými texty. První píseň měla refén:
    So let the Son shine in
    Shake hands with your neighbor
    And happiness will never leave your hart

    A přitomní si vesele potřásali rukama se svymi sousedy, občas se i objali. Následovaly další společné zpěvy včetně Brother and Sisters Polka {Recessional}. Jakby také ne, když tato radostná a veselá mše byla součástí celonárodního happeningu zvaného National Polka Festival. Sjely se sem, do malého městečka poblíž Dallasu na desetitisíce Čechů, Moravanů a Slovaků nejen z Texasu, ale i z mnoha dalších států USA.
    Táta Fred vyvolával své ovečky jako žáky ve škole a zkoušel kdo přijel z jaké dálky. Lidé hosty zdravili potleskem. Největší haló ale nastalo, když mi sousedé u stolu prozradili, že je tu návstěva až ze samotné České republiky. Musela jsem povstat a pozdravit publikum. Po skončení za mnou lidé chodili, vyjadřovali mi přátelství, ptali se na Prahu, na Brno, na Slovensko, vyprávěli mi odkud pocházeli jejich prarodiče...
    Ačkoli mne do té chvíle vůbec neznali, ani nevědeli jakou mám povahu, ihned mne přijali do své veliké rodiny amerických Čechů a Slováků.
    Jsem tu teprve třetí den, ale už mám bohaté zážitky a poznatky.| Ráda vše popíšu v následujících číslech Českého dialogu. Teď jen pár poznámek, které rozhodně nejsou hodnocením.
    Lidé, kteří z ČR odešli a považují se za exulanty, se brání tomu, aby se o nich psalo jako o krajanech. "To jsou ti, co odešli kdysi dávno za moře, aby si polepšili a vůbec nebyli politicky pronásledováni a ani neměli ponětí o tom, že v jejich staré vlasti vládnou komunisté," říkají, "s těmi my nemáme nic společného."
    Přemýšlela jsem o tom, v čem se liší tyto skupiny našinců žijících ve světě. Například:
    Zatímco ve státě New York žije na 60 tisíc Čechů -- exulantů, kteří nechali zchátrat svou| stoletou Národní budovu (nejkrásnější dům na Mannhattanu) a teď se jí zbavili tím, že ji za jeden dolar "prodali" České republice, v městečku Ennis, které má asi jen 20| tisíc obyvatel, si krajané postavili čtyři velké domy pro pořádání společenských akcí a jeden kostel se školou. Za vlastní peníze. (Ve všech jsem byla, jsou pěkně upravené a udržované a hojně navstěvované zblízka i z daleka.)
    Zatímco exulanti často trpí jakousi rozpolceností a následnou bolestí ze dvou domovů/nedomovů, z násilně vyrvaných českých kořenů přesazených jinam, krajané to mají jednodušší. Jsou Američané. Jejich smutek po staré vlasti je už jen zprostředkovaný přes rodiče, prarodiče. Spíš než smutek je z nich cítit hrdost a radost nad českým původem.
    Jak jsem řekla, to není hodnocení, jen trochu povrchní záznam dojmů prvních dnů.
    Zdravím vás, milí čtenáři, z míst, kde je už teď, v máji, na 40 stupňů vedra, a jak my, "Texasané" říkáme: "desna humidity", tedy vlhko jako v prádelně.