POLITIKA- Lidé kolem "kulturní politiky" KSČ

    Mapování vývoje naší kultury po druhé světové válce zůstává stálou výzvou pro široký okruh badatelů nejrůznějšího zaměření. Velice specifické období představují léta 1948 až 1953, kdy celá společnost a spolu s ní oblast kultury a všechny umělecké obory procházely etapou zásadní proměny v poslušný nástroj komunistického totalitního režimu. Je-li možno užít takového přirovnání, pak řízen poúnorové "nové, socialistické" kultury (tzv. kulturní politika) představovalo zvenčí jednoduchý a přehledný stroj. Jeho útroby však obsahovaly poměrně složité mechanismy mocenských vztahů mezi jednotlivými částmi a lidmi kolem nich. Kulturní politiku KSČ totiž vždy prosazovali konkrétní lidí -- "kádry", nikoliv jakási anonymní a všudypřítomná vůle "strany" (což ovšem obecně platí v politice dodnes).
    Nejen pro profesionální historiky a politology, ale především pro širší veřejnost, zajímající se o moderní české dějiny, je určen biografický slovník "Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948--1953" (vydaný jako devátý svazek řady Kdo byl kdo pražského nakladatelství Libri), zpracovaný odborným asistentem Ústavu historie a muzeologie Slezské univerzity v Opavě PhDr. Jiřím Knapíkem (1975). Obsahuje více než 1 400 hesel se základními informacemi o stranických a svazových funkcionářích, členech tzv. akčních výborů Národní fronty,úřednících státní administrativy, divadelních a filmových pracovnících, novinářích a kriticích, vysokoškolských učitelích a dalších představitelích tvůrčí inteligence včetně osobností, které se na formování kultury po únoru 1948 v podstatě nepodílely (ba dokonce šlo o "nežádoucí osoby"), přesto bylo jejich připomenutí vhodné. Protože slovník zachycuje především obsazení vrcholných orgánů kulturní politiky v centru, objevuje se v něm i řada osob, spjatých místem narození či přechodným působením v jednotlivých regionech.
    Autor nehodnotí činnost a působení jednotlivých osobností, pouze zaznamenává, kdo ve sledované době působil (byť někdy třeba jen krátkodobě) ve funkcích podléhajících nomenklaturnímu řádu KSČ, popřípadě závisejících na schválení konkrétního stranického grémia. Již po zběžné prohlídce díla však čtenáři sami zjistí, že angažovanost v těchto letech nepředurčovala jednou provždy bezkonfliktní a nekritický poměr ke komunistickému systému: mnozí radikálové přelomu 40. a 50. let se později upřímně zapojili do reformních snah v letech šedesátých, a naopak "relativní liberálové" z let 1948--1953| tvořili často pevnou oporu režimu nejen v 60. letech, ale i za normalizace.