JUDr. František Krčma

František Krčma dovedl nezestárnout | Mládí do sedmdesáti, potom střední věk

Doktor obojího práva František Krčma (narozen 16. 1. 1910 v Domažlicích, zemřel 14. 3. 1996 v Praze) byl šarmantní muž radostné povahy. Sečtělý, zcestovalý, skvělý vypravěč a společník. Většina jeho přátel a kamarádů pocházela z kulturní obce – herci, filmaři, výtvarníci, spisovatelé, novináři. Namátkou Miroslav Horníček, josef Hlinomaz, Josef Bek, František Filipovský, Soňa Červená, Marie Rosůlková, František Kožík. V nějaké anketě o nejoblíbenějšího literárního hrdinu by u něj zvítězil Cyrano, bez šance by nebyl ani Don Quijote.

Zažil podstatnou část dvacátého století od času císaře pána až po atomový a kybernetický věk. Přitom vyhlídky na jeho dlouhé žití zpochybnil ihned po chlapcově příchodu na svět dědeček, když – jak vzpomínala Františkova maminka – po spatření křehoučkého novorozeněte prohodil ke své ženě, že ten chcípák jí nevydrží. Vydržel. Osmdesát šest let.

V Praze, kam se rodina přestěhovala ještě před první světovou válkou, František Krčma studoval na reálném gymnáziu. Také začal sportovat – první diplomy získával jako dorostenec v atletice, hrál tenis. Jako dospělý byl úspěšný v hokeji – hájil branku mužstva LTC Praha předtím, než do týmu přišel legendární gólman Bóža Modrý, zachytal si také v reprezentaci. Za oněch „dřevních“ dob, kdy se sport provozoval čistě amatérsky, to mj. znamenalo končit v pět odpoledne v práci, sednout do taxíku a za jízdy se převléknout do dresu, protože v šest začínal zápas...

Advokátem jen do nástupu komunistů

Na Karlově univerzitě absolvoval F. Krčma práva. Jako výtečného studenta si ho ještě před promocí vyhlédla finanční prokuratura, prestižní instituce obstarávající pro stát úkoly právního zástupce před soudy a úřady, vypracování právních posudků apod. Zde pracoval až do konce druhé světové války. Po osvobození si otevřel v Mezibranské ulici vlastní advokátní kancelář, mezi jejímiž klienty byly významné osobnosti předválečného veřejného života jako Jiří Daubek a jeho žena Jarmila Novotná, operní pěvkyně. Po únorovém puči 1948 byl ovšem s advokátní kanceláří konec. Jenomže nemít zaměstnání bylo tehdy nepřípustné a před obviněním z příživnictví či ještě horšími následky uchránila dr. Krčmu spolupráce, kterou navázal s Barrandovem. Mohl se tudíž prokázat honorářovými stvrzenkami za úpravy scénářů, součinnost s filmovými historiky při zkoumání starých snímků aj.

Historie pro každý den

Krčmův celoživotní koníček byla historie. I hodně unavený, pravidelně končíval svůj den tím, čemu říkal „dějinky“, to jest četbou některého historického díla, životopisu či pamětí významné osobnosti. Z českých dějin se nejvíce zajímal o případ Jana Husa, kterého ctil jako disidenta své doby. V odkazu Petra Chelčického mu byl sympatický důraz na přísnou mravní kázeň, jaká bývala vlastností středověkých rytířů. U rodáka z Domažlic asi překvapí nejenom čtenáře Aloise Jiráska to, že František Krčma možná jako jediný Chod měl porozumění pro Wolfa Maxmiliána Lamingera z Albenreuthu: podle něj nebyl pověstný Lomikar zloduch ani tyranský utiskovatel chodských sedláků, ale prostě feudální pán vyžadující od poddaných práci, jak na konci 17. století bylo běžné.

Mezi hereckými hvězdami

Františkovi Filipovskému dr. Krčma někdy v žertu připomínal, kdo z nich dvou hrál v Národním divadle dříve: Filipovský tam nastoupil v roce 1945, zatímco F. Krčma ve Zlaté kapličce statoval už dlouho před válkou během svých právnických studií a dokonce byl předsedou spolku ochotníků Národního divadla. Jednu z rolí měl v té době v komedii Marcela Pagnola Malajský šíp: hrál černého Afričana – Zuáva, mlčky sedícího u stolku v přístavní hospodě. Jeho „kolegy“ tu byly hvězdy souboru ND jako Eduard Kohout, Hugo Haas, Jiřina Šejbalová, Jaroslav Vojta, Stanislav Neumann či Ladislav Pešek. A také Olga Scheinpflugová v úloze Fanny, krásné prodavačky škeblí. Účinkování na posvátné scéně v blízkosti velkých hereckých osobností bral F. Krčma jako skvělý kulturní zážitek. Navíc to byla vítaná příležitost, jak vylepšit skromný studentský rozpočet – jako statista pobíral budoucí právník deset korun za představení, načerněná tvář v Malajském šípu mu vynesla dvacetikorunu navrch; násobme třiačtyřiceti, což byl počet repríz této inscenace od premiéry 29. května 1931.

Setkání nad Českým románem

Nedlouho po válce – podle jeho vlastních poznámek 8. dubna 1946 – byl dr. Krčma přítomen v zaplněném Žikešově knihkupectví v Karlově ulici, když zde spisovatelka a herečka Olga Scheinpflugová, vdova po Karlu Čapkovi, předčítala výňatky ze svého napjatě očekávaného Českého románu. Píše tu velmi otevřeně o sobě a o něm. Na Krčmu hluboce zapůsobil mistrně profesionální přednes neslýchaně upřímných vět nečekané dokumentárnosti o citovém vztahu dvou umělců a nakrátko manželů, i o tom, za jak tvrdých podmínek vznikalo dílo velkého spisovatele, dramatika, žurnalisty a neohroženého obhájce masarykovské demokracie. Doma okamžitě napsal Scheinpflugové dlouhý dopis, přímo cyranovský. Ona mu odpověděla a připojila pozvání k návštěvě.

Tak se setkaly cesty dvou neobyčejných lidských bytostí, vnášejících do neformálního, ale jak čas ukázal pevného, svazku vysoký intelekt a bohaté životní zkušenosti. On na ní obdivoval lidskou velikost, půvab a vtip. Ona jej a podporu, kterou jí poskytoval, ocenila později takto: Minulost byla příliš silná a těžká, padala jsem na její stranu, podepřely mě ruce Františka Krčmy, který přišel mezi nás z neklidné přítomnosti, mladší než my všichni, kolosálně vzdělaný, obrněný sportem, vyrostlý v pevnosti knih svého otce středoškolského profesora, který věnoval kus svého života Máchovi. Od té doby se stal mým spojencem nejen při denní Tak se setkaly cesty dvou neobyčejných lidských bytostí, vnášejících do neformálního, ale jak čas ukázal pevného, svazku vysoký intelekt a bohaté životní zkušenosti. On na ní obdivoval lidskou velikost, půvab a vtip. Ona jej a podporu, kterou jí poskytoval, ocenila později takto: Minulost byla příliš silná a těžká, padala jsem na její stranu, podepřely mě ruce Františka Krčmy, který přišel mezi nás z neklidné přítomnosti, mladší než my všichni, kolosálně vzdělaný, obrněný sportem, vyrostlý v pevnosti knih svého otce středoškolského profesora, který věnoval kus svého života Máchovi. Od té doby se stal mým spojencem nejen při denní

Sobě nablízku zůstali František a Olga až do jejího předčasného skonu. Vídali se téměř denně, on celý čas bydlel ve své garsonce, ona v Čapkově vile. Podnikli několik zahraničních cest. Tu první ještě v roce 1946 do Švýcarska přes válkou zničené Německo se zastávkou v Norimberku; rozhlasový zpravodaj František Gel je tam pozval na galerii hostů v Justičním paláci a mohli tak sledovat proces s nacistickými zločinci. Později vyjeli za uměním do Belgie a Nizozemska, za památkami do Itálie a naposledy do New Yorku a na světovou výstavu EXPO 67 v Montrealu. To už v ustavičných obavách, zda vydrží cestu její oslabené srdce.

Když Scheinpflugová 13. dubna 1968 zemřela, věnoval dr. Krčma velké úsilí soubornému vydání jejích spisů a především memoárům Byla jsem na světě. Ty po dlouhých průtazích konečně vyšly teprve dvacet let po autorčině smrti, zato s historicky cenným dodatkem, v němž F. Krčma podal svědectví o tom, co se událo dál za jejího života od května 1945, kdy Scheinpflugová své vzpomínání ukončila.

Odkaz bratří Čapků

V Praze byla v roce 1947 založena Společnost bratří Čapků. V ní dr. Krčma uplatnil svůj přehled o kulturním dění i dobré znalosti o životě a díle těchto dvou umělců. Nejprve působil ve výboru a pak na dlouhých jedenáct let (1976–1987) se stal předsedou. Funkci zastával v neblahém čase tzv. normalizace, jejíž tísnivá atmosféra doléhala na vnímavější většinu spoluobčanů, do let jeho předsednictví spadá vznik Charty 77 a pronásledování jejích signatářů i dalších samostatně uvažujících lidí. Přesto dr. Krčma dovedl obhájit existenci tohoto režimem nemilovaného společenství, mnohdy jen díky svým právnickým znalostem a různým kličkám. Počet členů Společnosti se během jeho předsednictví zvýšil ze tří set na tisíc. V poměrech už normálních se dr. Krčma podílel na tom, že Čapkové mají od roku 1995 svůj pomník na pražském náměstí Míru.

Jak může vypadat střední věk

Přibývající roky bral F. Krčma na vědomí jen potud, že ho na golfových turnajích řadily do kategorie seniorů. Na prahu své šedesátky se oženil s o třicet let mladší lékařkou Janou. Po sedmdesátinách psal jednomu z gratulantů, že začíná končit mládí a člověk se musí soustředit na to, že i střední věk má své radosti. Podobně ještě o pár let později se svěřoval MUDr. Karlu Steinbachovi, po válce zřejmě nejpopulárnějšímu českému emigrantovi v Americ, před válkou v Praze jednomu ze zvlášť milých přátel Karla Čapka: Potkali mě neštěstí – jak říká Disraeli – že mě bohužel mé mládí neopustilo s mým mládím.

Výmluvný důakz stále svěžího ducha a odolnosti těla, byť dlouhodobě sužovaného diabetem a odkázaného na pravidelné dávky inzulinu, podal ve svých osmdesáti letech, když se vydal bez doprovodu do USA a Kanady. Během pěti týdnů tam absolvoval šňůru besed s krajany i přednášek na univerzitách – o Čapcích, české kultuře, poměrech doma.

Kouzlo golfu

Se sportem gentlemanů, golfem, se dr. Krčma setkal nejprve jako divák, a to v třicátých letech v Klánovicích (zdejší krásné hřiště zlikvidovali komunističtí mocipáni v roce 1952), kam jezdívali hrát jeho kamarádi z LTC včetně Pepy Malečka. V roce 1957, když doprovázel do Mariánských Lázní na čapkovskou konferenci Olgu Scheinpflugovou, zavítal na tamější golfové hřiště a tady kouzlu nádherného sportu natrvalo podlehl. V golfu mohl uplatnit svoji soutěživost i psychickou a fyzickou zdatnost. Bojoval o každý úder, každou jamku, ani za nejdrsnější nepohody hru nevzdal. Jako samozřejmost přijal to, co ke golfu rovněž patří, totiž že se dodržují pravidla a nepodvádí se. Třikrát v letech 1968, 1969 a 1971 dr. Krčma úspěšně zvládl kvalifikaci pro zařazení do družstva, jež se na pozvání amerických hostitelů účastnilo světového šampionátu v Broadmooru ve státě Colorado. Vůbec poslední svůj golfový diplom si přivezl v červnu 1991 z mistrovství republiky v Mariánských Lázních. To už mu bylo 81 let.

I po náročných operacích očí v roce 1993, kdy mu starostlivá paní doktorka povolila hrát „jen slabé, kratičké údery“, provokoval dr. Krčma (jak o tom psal milému příteli Steinbachovi) tu nejkrásnější smrt, totiž na golfovém hřišti, odkud prý by ho mohli odvézt na golfovém vozíku rovnou do krematoria...

Tohle přání se mu nevyplnilo. Opustil svět na počátku jara 1996 ve svém domě na Bílé hoře.

Na pražském Vyšehradě, národním pohřebišti předních osobností české vědy a kultury, označuje místo posledního odpočinku JUDr. Františka Krčmy kámen s úryvkem z básnické prózy Otokara Březiny: Není cesty tak smutné, na níž bychom se nemohli potkat najednou s takovým oblakem vůně, že se až musíme zastavit, omámeni.