Big Czech Jazz Drummer Pass Away - Za Vladimírem Žižkou

Znali jsme ho všichni. Někdo jako pana profesora, někdo jako pana Vladimíra Žižku, hodně z nás prostě jako Vláďu. O to víc je mi líto, že o něm nyní musím mluvit v minulém čase. Nejprve však fakta, potom emoce.

Vladimír Žižka, jeden z nejlepších českých jazzových bubeníků, se narodil 10. 5.1927 v Praze. Velice záhy hledal cestu k hudbě, a to s pomocí soukromých učitelů, kteří jej - a to málokdo ví - zprvu zasvěcovali do tajů houslové hry, a poté teprve na bicí nástroje. Hudbou se zabýval zprvu paralelně vedle svého civilního konstruktérského povolání, a to s orchestry Zdeňka Bartáka, Ferdinanda Petra, Miroslava Čejky a Vlastimila Kloce. Plně se profesionalizoval v r.1958, kdy byl angažován do tehdy nejprestižnějšího big bandu Karla Vlacha. Poté následovalo angažmá v TOČRu a JOČRu (Taneční a jazzový orchestr Československého rozhlasu - 1965) a s tím spojená souběžná spolupráce s orchestrem Václava Hybše a dalšími jazzovými uskupeními, z nichž jmenujme alespoň Jazz Sanatorium Luďka Hulana, kvartet Karla Růžičky, Swingband Ferdinanda Havlíka, Trio Bory Kříže, Jazzíček, Bohemia Big Band, Volf Jazztet a mnoho dalších, čímž dokazoval známou pravdu, že správní jazzmeni hrají spolu všichni navzájem.

Nelze však opominout, že kromě aktivního hraní se věnoval intenzivně též pedagogické činnosti, a to zejména na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Jako profesor byl mezi studenty nesmírně oblíbený nejen pro svůj úžasný odborný potenciál, ale i pro svoji laskavou a nesmírně pozitivní povahu, lidskou vlídnost a trpělivost.

Přitom důsledně dbal na to, aby jeho studenti pečlivě naplňovali ony podstatné náležitosti bubenického řemesla, kterými jsou naprostá preciznost a rytmická přesnost provedení, kteréžto atributy jsou v těchto zeměpisných šířkách brány mnohdy na až příliš lehkou váhu.

A teï ty emoce

My všichni, a zejména my basisté, kteří jsme s ním doslova a do písmene prožívali každou dobu, nemůžeme jinak než potvrdit, že na rozdíl od těch dob historickopolitických ty doby rytmickohudební byly jen a jen krásné. V případě našeho milého Vládi si každý z nás mohl v duchu říci, jak to mají ti američtí hudebníci snadné, když je to u bicích nástrojů všechno v pořádku.

Jeho doménou bylo vždy bigbandové hraní a vždy potvrzoval tu jednu polovinu pravdivého rčení, že big band dělá první trumpeta a bicí nástroje. Byl nesmírně pečlivý na svůj arzenál - každý bubínek měl své vlastní pouzdro - dále bohatou soustavu činelů, rozsáhlou sadu paliček a metliček - prostě všechno to vážilo kolem 110 kilogramů, takže i kapacitně někdy působil drobné problémy přepravcům, ale on nikdy nedopustil omezení svých výrazových prostředků.

Měl velký dar výmluvnosti - zatímco my ostatní jsme po vystoupení tiše balili bez většího zájmu okolí své nádobíčko, kolem totéž činícího Vládi vždy stál kroužek nábožně naslouchajících posluchačů. Za našich častých společných cest jsem se i já - jinak bubenický laik - dozvěděl mnoho o kvalitě Sonorů, Ludwigů a jiných značek bicích souprav, zda jsou lepší blány „pinstrajdky“ či „ambassadorky“, o činelech Paiste či paličkách rouskovkách ani nemluvě.

Milý Vláďo, Tvůj věhlas byl takový, že na Tvé osmdesáté narozeniny přišel zcela nečekaně i sám nejvyšší představitel tohoto státu, pan prezident Václav Klaus, aby Ti osobně popřál. Kterému hudebníku nejen u nás, ale i ve světě se toto přihodí! Pouze to potvrzuje neoddiskutovatelný fakt, že jsi druhý nositel jména ŽIŽKA, který vstoupil do dějin a první držitel tohoto jména, který toho dosáhl výlučně mírovými a navíc navýsost příjemnými prostředky.

Za to Ti budiž chvála - ať se Ti tam dobře jamuje s těmi, kteří nás předešli a drž nám tam místo, až se i nám naplní náš čas.

A tak nejen SBOHEM, ale i NASHLEDANOU a VELKÝ DÍK ZA VŠECHNO!