Šable hore, Barbaro!

„...S potěšením Vám oznamuji, že Vám byla z rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí udělena cena Gratias agit. Jedná se o ocenění těm, kteří v zahraničí šíří dobré jméno vlasti. Pevně věřím, že se brzy najde příležitost, abychom společně mohli pozvednout číši vína na Vaše zdraví a zvolalix, ,Šable hore‘“

Citovali jsme z dopisu velvyslance Alexandra Vondry, který dostala Barbara Lee Podoski v dubnu 1999 u příležitosti životního jubilea.

Kdo je Barbara Lee Podoski? Vzdor cizokrajnému jménu a vzdor bydlišti ve Washingtonu je to šumná moravská děvčica plná elánu a energie, a to i dnes, kdy už má na krku víc než osm křížků.

Původním jménem Božena Hauserová, narodila se 22. 4. 1914 v Brně, po maturitě vystudovala právnickou fakultu a v zaměstnání (tisková redakce firmy Baťa ve Zlíně) se seznámila se svým prvním manželem, Američanem belgického původu. Žila pak v Africe a v dubnu 1941 přijela do USA. Pracovala na čs. vyslanectví ve Washingtonu a v den, kdy jí bylo uděleno americké občanství, vstoupila do americké armády. „Až pojedeme domů, já budu v posledním vagoně. A až přejedeme hranici, vylezu ven a zeptám se pokorně prvního ajznpoňáka, jestli mi dovolí vystoupit. A pak pokleknu a pohladím tu zem,“ řekl jí Jan Masaryk, se kterým se seznámila v roce 1943.

Po válce pracovala v Hlasu Ameriky, v r. 1947 se s roční dcerou vrátila do Československa, kde už se ovšem schylovalo ke komunistickém puči, a z návratu do vlasti se stala jen šestiměsíční návštěva. Odjela opět do Spojených států, pracovala v knihovně Kongresu a posléze 9 let ve Vídni, v odbočce Amerického fondu pro uprchlíky. Její životní osudy byly velmi pohnuté a Barbara je umí barvitě a s humorem popisovat.

Konec války ji zastihl v Itálii. Aby se mohla podívat domů, do své staré vlasti, nechala se přeložit k válečné informační službě. V červnu 1945 se dostala do Salzburku, odkud už to byl domů kousek. Jen mít možnost ho překonat. Příležitost se našla, když při každodenních pochůzkách potkala československého důstojníka. Zastavila jsem ho, představila se, a skončilo to na terase Bristolu nad drinkem. Řekl mi, že je členem československé repatriační komise, která má zároveň za úkol zajistit restituci uměleckých děl, ukradených nacisty v různých muzeích a obrazárnách. Nabídla jsem pomoc.

Napřed jsem zjistila, kdo z amerických důstojníků má takové věci v referátě — a čirou náhodou to byl plukovník ubytovaný v mém Bristolu. Pak jsem pozvala oba pány na večeři, při níž jsem hrála roli hostitelky, tlumočnice i spojky. Kapitán z Bratislavy a plukovník z Omahy se domluvili — a plácli si ještě než dopili digestiv.

Kapitán Slovák byl sama vděčnost — co může, na oplátku, urobit pro mne?

„Chtěla bych se podívat za rodinou,“ odpověděla jsem spontánně. On na to, že za pár dní stejně jede domů a že by mne vzal s sebou, postarám-li se o zásobu benzinu. A tak jsem bez prodlení namířila k šéfovi-generálovi a vyrazila z ;něj týdenní propustku.

10. července, časně ráno, v jeepu obtěžkaném rezervami benzinu, vyrazili jsme ze Salzburku směrem na Plzeň. Kapitán měl s sebou svého řidiče, mně byl přidělen kaprál z Texasu — chlubil se, že dědeček pochází z Moravy. K polednímu jsme přijeli do Landshutu. Tam nás pozvali na oběd američtí dělostřelci a nejenže nás nakrmili, dali nám ještě na cestu. Mně podstrčil kuchař celý pytel proviantu - cukr, konzervy, cigarety a dokonce i hajzlpapír!

Překročili jsme hranici u Železné Rudy. Mně se v tu chvíli sevřelo pohnutím hrdlo. Vyskočila jsem z jeepu a rovnou na mez. Tam jsem poklekla, pokřižovala se a pohladila zem. Myslela jsem přitom na Jana Masaryka.

V Plzni jsem dostala trojjazyčné povolení opravňující k přestupu z amerického do ruského pásma a k hodnosti nadporučíka mi přidali pár stříbrných „rakviček“ na ramena. Na levý rukáv jsem si přišila malou americkou vlajku — aby bylo jasno. Na přechodu do ruského pásma nám prohlíželi jen doklady, ale i to trvalo hezky dlouho. Obraz krajiny se náhle nápadně změnil — dědiny jako po vymření, okenice zavřené, nikde ani noha, lidská či zvířecí. Ve vesnici za Berounem jsme minuli skupinu chlapů, kromě čapky s rudou hvězdou neměli na sobě ani nit. Hemžili se kolem nádrže u kostela, dováděli jako děcka. Voják ze Západu odvrátil pohoršeně oči, já své cudně sklopila, jen oba příslušníci čs. armády tu scénu důkladně okomentovali.

Od Prahy na východ to šlo dost mizerně — silnice rozbité, místy nesjízdné, pořád samá objížďka, anebo jsme trčeli a čekali, až se to před námi pohne. Do Německého Brodu jsme dojeli za tmy. Pán kapitán prohlásil, že by volačo vypil a že by tu nejraději přenocoval. Spustili jsme se tedy dolů přes náměstí k domu s cedulí Hostinec Zika a já jsem se nabídla, že zjistím možnosti.

V hospodě bylo plno, a tak načózeno, že nebylo vidět na dva kroky. „Ženská, co tu chcete? Dyť vás tady ještě někdo zgvaltí!“ Já na to, že chci mluvit s hostinským. „To jsem já a kdo jste vy?“ Natočila jsem k němu rukáv s americkou vlajkou a předvedla trojjazyčnou propustku — tak teď bychom potřebovali pár kavalců, ale hlavně bezpečnou skrýš pro jeep. Hostinský se zamyslel. „Nahoře mám jednu cimru, dvě postele, jedna u dveří, druhá pod oknem. A zaplatíte mi to v cigaretách.“ Hotovo. Jeep jsme ve vší tichosti šoupli přes dvorek do kůlny. Kaprál z Texasu a kapitánův šofér dostali příkaz přenocovat ve vozidle.

V doprovodu hospodáře jsme s kapitánem vešli do úzkého pokojíku. Byla jsem tak ušlá, že jsem v tu chvíli zapomněla na celý svět včetně hulákajících osvoboditelů dole a pana kapitána nahoře. Stáhla jsem si z lůžka pokrývku a málem jsem se položila — štěnice jak bobole, a nebylo jich málo. Neřekla jsem ani slovo. Z vojenského batohu jsem vylovila krabičku DDT, přitáhla od stěny židli a obrnila se čarovným kruhem prášku proti hmyzu. Vsedě, v plné uniformě jsem usnula a spala tak až do svítání.

Bylo už docela jasno, když jsem proloupla oči. Nade mnou stál košilatý pán kapitán — výraz tváře a pásmo pod pasem nepotřebovalo slov. „Jestli já teď začnu řvát, dopadne to špatně pro mě i pro vás“ — vydechla jsem markýrujíc klid. „Zítra budete doma v Bratislavě, tak se, prosím vás, opanujte.“ A on se trošku usmál, zakryl si dlaní tu svou parádu a řekl sotva slyšitelně: „Prepáčte.“ Gentleman Jánošík. Třeba si myslel, že by urazil, kdyby nezkusil.

Jízda na Brno proběhla v mlčení. Až teprve na řečkovické silnici jsem ožila.

Přejeli jsme kolem kostela, staré lípy, zvoničky. S kopce, s konvičkou v ruce, cupitala naše maminka. „Step on the break!“ křikla jsem na řidiče a jedním skokem jsem byla na silnici.

„Maminko, maminko!“ volalo mi to z hloubi plic. Otočila se, pustila konvičku z ruky, a už jsme jedna druhou dusily v náručí.

(To je úryvek z článku, který jsme otiskli právě před deseti lety. Barbara nás opustila před nedávnem v požehnaném věku 95 let. Byla to úžasná žena!)