Vzpomínka na herečku Růženu Šlemrovou - Dva malé sendviče k večeři

Z jeviště Vinohradského divadla, kam Růžena Šlemrová přišla už v roce 1909 a hrála tu pak čtyřicet let, si ji dnes pamatuje jen málokdo. Hereččinu tvář a zvláštní polohu jejích komediálních postav uchoval film a malý zlomek z jejích osmdesáti filmových rolí nám čas od času připomíná televize: Anton Špelec ostrostřelec, Muži v ofsajdu, Prstýnek, Hostinec U kamenného stolu, Dovolená s Andělem. Skutečný životní příběh Růženy Šlemrové (10. 11. 1889 a 24. 8. 1962) byl hodně vzdálený veselohře či komedii, jak o tom svědčí vzpomínka její kolegyně z Vinohrad Olgy Scheinpflugové v knize Byla jsem na světě:

Růženka Šlemrová – každý jí říkal zdrobnělým křestním jménem, nebylo ani možno jinak, byla jemná a při své pěkné urostlosti i nějak zdrobnělá. Jedla k večeři své dva malé sendviče, aby nezradila štíhlost, věděla, že je nejpodstatnější výbavou jejích elegantních dam. Hrála ovšem výborně i venkovské nanynky, už hezky po třicítce proslavila svou dětskou a imbecilní Kristinku v Našich furiantech. Ale společenský repertoár potřeboval úspornost jejích pohybů a nadání umět nosit šaty.

Pro své aristokratky si našla nadhled lehké ironie, a vybavena přírodou k představě dam znajících lehkost polárních lišek, pštrosího boa a plášť z hermelínu, hledala chytře trhliny v glazuře jejich noblesy skutečné nebo předstírané, ukazovala vtipně zpuchřelé hedvábí společenské povrchnosti.

Tento obor ji stál všechno, podrobovala mu svůj rozpočet i svou životní disciplínu. Byla navýsost praktická, provázela ji pověst nositelky nejdražších modelů, ale málokdo věděl, že si dovedla sama navrhnout efektní šaty a určit mladé švadleně, jak je má vypracovat. Koupila si někdy nákladnou toaletu v nejlepším salonu, ale nikdo od ní nerozeznal její elegantní výtvory sestavené třeba z kousků přešívek. Uměla nosit všechno, padl jí každý klobouk a slušely jí všelijaké šátečky na krku, kterými ráda doplňovala své oblečení.

Text jí dal dost práce, její paměť byla tvrdohlavá, ale přemohla ji pílí. Mívala před sebou v šatně stále rozevřenou roli a opakovala si i při reprízách polohlasem obtížné pasáže. Režiséři ji vzdalovali tragických úkolů, využívali raději jejího bizarního humoru, pro který se později staly takové postavy typem i ve filmu.

Trpěla nelidsky, když za ní tak předčasně zapadly dveře divadla, které musela opustit, protože byla obviněna z nějaké politické nešikovnosti za okupace. O jejích mukách smělo vědět jen její nejbližší okolí. Nevysvětlovala, neprosila, zchudlá umělecky i hmotně. Nechtěla mluvit o tom, kdo na ni ukázal prstem, když se čistilo, a kdy nebyl čas na podrobné hodnocení člověka. Každému, kdo před ní neutekl, řekla, že se jí daří dobře, nedovolila, aby ochabl její způsobný vypěstovaný úsměv nebo aby se před někým zlomilo její držení dámy a silný hrdelní hlas.

Pak ji potkalo to nejhorší, surová nemoc uváděla v posledních letech jejího života ve zmatek její vědomí, ale nedovedla z něho vymazat to, k čemu byla určena, herectví. Vstávala prý i v noci a líčila se, aby šla hrát, očekávala s napjatou tváří, že pro ni přijde režisér. A přišel – ten nejlidštější a nejméně náročný, ten, který žádá po herci nehybné tělo a ztuhlou tvář...