Jazzman s polkou v krvi - Rozhovor s Josefem Vejvodou

(Titulek jsem si částečně vypůjčila z knížky Milana Koukala Sága rodu Vejvodů, kterou vydal Petrklíč.)

Díky práci v Českém dialogu cestuji po světě. A kudy chodím a jezdím, tu slyším žalování našinců, že si tam lidi přivlastnili naši českou písničku Škoda lásky. Žalování je však spíše úsměvné, protože čeští patrioti jsou rádi, že se ta polka hraje po celém světě. A také rádi tamějším vysvětlují, že to není ani americká (Beer Barrel Polka) ani mexická lidová, ale že ji napsal význačný český kapelník Jaromír Vejvoda a že kromě ní napsal ještě stovky dalších výborných skladeb. (Narodil se 28. března roku 1834 do muzikantské rodiny na Zbraslavi u Prahy. Světoznámou polku napsal jako svou vůbec první skladbu v roce 1927 pod názvem Modřanská polka. Až v roce 1934 k ní Vašek Zeman napsal text a tak se zrodila Škoda lásky, jedna z dosud nejpopulárnějších skladeb na světě. )

Nedávno mi e-mailem přišla zásilka této písničky v češtině, němčině (Rosamunde), angličtině, maďarštině, chorvatštině, portugalštině (Barril de chope), španělštině a v čínštině, což bylo obzvláště legrační. Přišlo mi to asi pětkrát od různých přátel, takže je jasné, že se ta skladba stále líbí a šíří se světem vesele dál.

Jaromír Vejvoda naplnil svůj život bohatě muzikou. Dlouho by se o něm dalo psát, ale už je to krásně napsáno ve shora zmíněné knize. Určitě si ji nenechte ujít...(pokud si o ni napíšete k nám, zprostředkujeme zaslání).

Já se teď chci věnovat jednomu z jeho tří synů, Josefovi, který jde ve stopách otce též bohatě muzikantsky. A dokonce, řekla bych, pestřeji..

Josef Vejvoda se narodil v červenci roku 1945. Zatímco dva starší bratři mají jiné povolání, Josef už jako dvanáctiletý kluk hrál s tatínkem.

Jít studovat hudbu bylo přirozené. Vystudoval na konzervatoři hru na bicí nástroje. Ale na rozdíl od tatínka začal hrát jazz. A to hned ve velmi dobrých kapelách a po boku našich vynikajících muzkantů. (např. Karel Krautgartner, Karel Velebný s SHQ, Big Band Čs. rozhlasu, Jazz Cellula, Emil Viklický, Jiří Stivín, Karel Růžička, Gustav Brom), ale i zahraničních (George Mraz, Tony Scott, Lou Blackburn, Joe Newman, Dave Friedman aj.). Účinkoval na mnoha význačných jazzových festivalech doma i v zahraničí, projel s nimi kus světa. Kromě toho má své vlastní trio a je velmi úspěšným skladatelem. Hraje a skládá jazz, ale i vážnou muziku a k nepochopení některých kolegů se navrací i k dechovce...

S Josefem jsem se potkala před časem na Pražském hradě, kde připravil pěkný koncert k výročí zpěvačky Evy Olmerové. Tam jsme si také domluvili rozhovor.

Jak jsem poslouchala vaše poslední desky, např. Three Little Loves, dostal jste se od dechovky a jazzu až k tzv. vážné a velmi lahodné hudbě.

Skládám tak, jak mne políbí múza. Není důležitý žánr. Tatínek mi dal jednu radu, kterou dodržuji. Když mi bylo dvanáct let, hrál jsem s ním a on řekl: Kdyby tě někdy napadlo, že budeš psát hudbu, nezapomeň, že by měla mít krásnou melodii. Že by měla mít rytmus a dynamiku. Když to dodržíš, bude to dobře. A já si vždycky při tvorbě ať hudby jazzové či jiné na jeho slova vzpomenu.

Vy jste napsal některé jazzové skladby tak „do ucha jdoucí“, že se hrajou už čtyřicet let. A zase některé z jiného žánru pro komorní soubory Janáčkovy filharmonie, že si žádají další a další...

Moc mne to těší. Oni říkají, že lidé v chrámu potřebují pohladit po duši. Když se tam zahrají tzv. moderní současní skladatelé, kdy člověk neví, kde je začátek a konec, tak to není ono. Já jsem jim napsal na objednávku Ave Maria, Pater Noster, Salve Regina. To jde do ucha. Kdyby táta viděl, že píšu duchovní hudbu, nevěřil by...

Já teď asi naštvu některé vaše jazzové kolegy, kteří nechápou, že hrajete a skládáte jak duchovní hudbu, tak i dechovou! Naštvu je tím, že napíšu, že i z vaší dechovky je prostě slyšet krásná hudba. Můžu si dovolit to tvrdit. Třicet let jsem pracovala jako hudební publicistka a dechovku jsem nikdy neposlouchala, nezajímala mne. Jenže vaše nahrávky nejsou jen to takové bumta bumta, některé mají i k té filharmonii blízko.

Pravda je, že někteří mi dechovku vyčítají nebo se tomu i trochu posmívají, ale já prostě hraju a skládám hudbu, tak jak mi nápady přicházejí a jak mi otec radil...

Vy jste však kromě zmíněných žánrů skládal i písničky pro populární zpěváky jako je Eva Pilarová, Karel Černoch, Věra Špinarová aj.

To bylo v době mého působení s Tanečním orchestrem čs. rozhlasu. A také Jazzový orchestr. čs. rozhlasu (což byli v podstatě stejní muzikanti) mne přivedl k tomuto skládání. Psal jsem také pro naši vynikající jazzovou zpěvačku Evu Olmerovou, Evu Svobodovou, Janu Koubkovou, Michaela Kocába. Několik písniček jsem napsal pro Dášu Patrasovou a také jednu pro budoucí paní prezidentovou Dagmar Veškrnovou. To byl šanson Náhodám dík, který zazněl v televizním seriálu Hříchy pro pátera Knoxe.

Hrál jste v mnoha zemích světa, před časem například i ve slavné Carnegie Hall v New Yorku, což je sen každého muzikanta. Vy jste tam však dirigoval. Jaké to bylo?

V roce 2005 tam vystupovali Karel Gott s Helenou Vondráčkovou. Na závěr svého úspěšného koncertu zpívali - hádejte co? - Škoda lásky. Takže s nadsázkou mohu říci, že jsem měl už půdu připravenou. Ale to žertuji. Na 21. březen byl v Carnegie Hall dojednán koncert Karla Gotta, Petera Dvorského a Evy Urbanové. Ani jeden z nich se však v tom termínu nemohl zúčastnit. K uctění památky tisíců nevinných, bezbranných obětí teroristů z 11. září 2001 tam od nás přijela stočlenná delegace. Vedle ministra kultury, muzikantů Hradní stráže jsem tam byl pozván i já. Byl to pro mne trochu šok. Na tiskové konferenci před odjezdem řekl kdosi ze zlomyslných novinářů, že to bude hezké, protože „už je prodáno asi 60 vstupenek“.

Pak přišla ta chvíle, kdy jsem seděl se svojí ženou Květuškou v první řadě slavné Carnegie Hall. Bál jsem se podívat za sebe. Pak jsem si přece jen dodal kuráž a otočil se. Ta ohromná hala byla plná k prasknutí. Dva a půl tisíce lidí! Já jsem měl až na konec dirigovat tátovu skladbu Škoda lásky. A protože mne nikdo řádně neuvedl, měl jsem šanci pronést anglicky kdo byl můj táta, a že jeho skladba Škoda lásky je i v knihovně Bílého domu. Daroval jsem ji totiž před časem Georgu Bushovi st., svému kamarádovi, s kterým jsem se seznámil v Praze v roce 1990. Dostal jsem od něj poté děkovný dopis. A ten jsem teď přečetl. Poté nastalo haló a potlesk. Všechno gradovalo. Zvláště poté, co jsem dodal, že táta bude mít za týden stoleté výročí narození.

Pak jsem dirigoval českou verzi Škoda lásky, zpívali Ivan Trnka a Ivana Brožová. Když byl vyžádán přídavek, přidali jsme trio anglické verze Škoda lásky - Beer Barrel Polka. Dva a půl tisíce lidí se zvedlo ze sedadel a ve stoje aplaudovalo.

Je to jeden z mých největších životních zážitků...

Zmínil jste George Bushe, pro něhož jste hrál spolu s dalšími třemi jazzmany 17. 11. 1990 na slavnostní večeři. Vy jste však hrál i pro další tři prezidenty, to se tak každému nestane.

Když končil ve funkci prezident Václav Havel, který nás slyšel na tom malém koncertu pro Bushe, dostalo naše trio nabídku, abychom mu také přišli zahrát. Na trubku s námi jako host vystoupil americký trumpetista Benny Bailey. A do třetice a do čtvrtice jsme dostali pozvání do Sofie u příležitosti státní návštěvy - setkání prezidentů Václava Klause a Georgi Parvanova.

Za kamarády máte řadu význačných osobností. Třeba houslistu Pavla Šporcla, pro kterého jste napsal hudební skladbu, stýkal jste se s herečkou Stellou Zázvorkovou, s generálem Františkem Faitlem, hrál jste s řadou světových muzikantů apod.

Místo v časopise nedovoluje všechny vyjmenovat, ale řekněte, jak na vás taková setkávání působí?

Moc hezky, vážím si takových setkání.

Vaše rodina pochází ze Zbraslavi, kde máte komunisty ukradenou, ale před časem v restituci vrácenoui roztomilou hospodu Škoda lásky. Je tam i výstava z rodinné historie. Ale hlavně, na Zbraslavi se každoročně koná velkolepý koncert k uctění památky vašeho tatínka.

Konají se dva. Jeden koncem března k uctění výročí tátova narození. Druhý koncem září je festival malých dechových hudeb s názvem Vejvodova Zbraslav. První ročník se uskutečnil už roku 1996 v krásném prostředí zámeckého parku a mám radost, že se představila jako dirigentka moje dcera a tatínkova vnučka Monika.

Na jeden zářijový koncert přijel jednou takový menší nenápadný pán. Mluvil anglicky a hledal potomky Jaromíra Vejvody. Přišel za námi do restaurace Škoda lásky, představil se jako Gene Hackemack. Prý že je z NASA a chce nám oznámit, že písnička Škoda lásky se hrála v kosmu a budila astronauty. Myslel jsem si, že žertuje, ale poté mi předal kazetu a byla to pravda. Na raketoplánu Discovery pouštěli Beer Barrel Polka ráno jako budíček. Dostal jsem od něho i fotografii s věnováním, že se mu tohle buzení líbilo.

Vaše dcera Monika je dirigentkou - opět jablko nespadlo daleko od stromu, jak se říká. A vaše druhá dcera je herečkou. Jistě z nich máte radost. Rodina pro vás znamená hodně, jak se lze dočíst ve zmíněné knize i z toho, že jste svoji milé ženě složil polku Květuška...

Ano, pro mou ženu to byl dárek k jedněm Vánocům. Rodina je pro mne moc důležitá a samozřejmě mám radost ze svých dcer.

Letos od začátku května, kdy jsem se sešla s Josefem Vejvodou na rozhovor, jsem dost cestovala mezi krajany. Švédsko, USA, Francie, Slovensko. Měla jsem s sebou DVD s nahrávkou posledního zbraslavského koncertu, cédéčka i pár knížek, které se mi vešly do kufru jako dárek pro přátele. Zvláště v Texasu byli všichni nadšeni z DVD a CD. Bývalá zpěvačka lidových písní Martha Viktorin (narozená a žijící v městečku East Bernard) mi například poslala pohlednici s textem: Děkuji za krásné CD, posloucháme jej spolu s rodinou a přáteli stále dokola.

Dlouho by se dalo psát o rodu Vejvodových a jejich uměleckých úspěších... nenechte si ujít knížku Milana Koukala Sága rodu Vejvodů ani krásná cédéčka. (Zaslání event. zprostředkujeme).