Co mě napadá 20 let po 17. listopadu 1989?

Zvolna, a zdá se mi, že oprávněně, se objevuje srovnání mezi třicetiletou válkou století 17. s válkami světovými století 20. Po té před třemi sty lety se naše země staly součástí jakési středoevropské unie Habsburků. Navíc příslušníci jejího panovnického rodu vládli i ve Španělsku, které po objevných cestách získalo velké državy v Novém světě. Ve století 17. měli nekatoličtí obyvatelé zemí Koruny české na tehdejší dobu pozoruhodnou listinu zvanou Majestát, v němž bylo uzákoněno, že „...nikdo nemá být od vrchnosti k náboženství nucen, ani od svého odtiskován...“ Doufám, že se vám to jeví stále platné jako mně, když si tam dosadíte obecnější výraz než náboženství.

Ve století 20. v nově vzniklém samostatném státě byla nastolena demokracie a t. č. dobře obstála během dvaceti let, které byly mladému státu dopřány. Po čtyřiceti letech diktatur sice se značným škobrtáním se snažíme o její znovunastolení. Podobně se evropské státy pokoušejí institucí nazvanou Evropská unie čelit složité situaci ve světě 3. tisíciletí. Díky svobodě nabyté po létech represí mnoho obyvatel naší země myslí a jedná v duchu velkého omylu, že svoboda a demokracie znamená, že vše je dovoleno, všichni máme na všechno právo. Přitom jaksi zapomínáme, že naše civilizace stojí a vychází ze tří zdrojů nebo tradic – vyberte si, a to antické, židovské a křesťanské. V nich kromě práva jsou pevně zakotveny povinnosti. Historická paměť v nás uchovává řadu rozporuplných zkušeností, což vede občas k úvahám, zdali jsme horší než jiné národy. Ujišťuji vás, že všichni jsme na této planetě lidé a máme velmi podobné dobré i špatné vlastnosti.

Pro mne je z dvacetiletí po roce 1989 následováníhodným vzorem to, s jakou noblesou, bez jediného násilného činu, se Češi a Slováci dokázali rozejít a zachovat si nadále dobré vztahy. Další, co mě napadá, je rozporuplná interpretace osobností gotiky, a to dvou Janů. Jana Husa a Jana Nepomuckého. Od svatořečení toho druhého letos uplynulo 280 let. Jan Hus zemřel na hranici, tam na břehu Rýna, 6. července 1415. Jan Nepomucký zemřel po výslechu útrpným právem a již mrtvý hozen do Vltavy 20. března 1393.

První byl až do 20. století katolickou Evropou označován jako kacíř a viněn z rozpoutání dlouhých husitských válek s jejich krutostmi. Ty přináší každá válka, zvláště občanská. Zkušení husitští bojovníci se nakonec stali nejžádanějšími žoldnéři nejednoho panovníka. Druhý z Janů se v těžkých dobách po třicetileté válce, když pokatoličtění obyvatelé Čech přemýšleli, jak očistit zemi od neblahé pověsti kacířské země a zároveň najít patrona, který by ji kromě sv. Václava chránil, obrátili pozornost na tragicky zemřelého vysokého úředníka arcibiskupa Jana Nepomuckého. Po dlouholetém úsilí byl Jan prohlášen za svatého. Stalo se tak 19. března 1729, a to pro jeho mučednickou smrt při zachování svátosti tajemství zpovědi. Vývoj úcty k němu je pozoruhodný. Byl nadšeně přijmán v cizině, doma střídavě veleben i zatracován. Díky krásné legendě o zachování zpovědního tajemství se Jan Nepomucký stal lidovým světcem a jeho sochy zdobily venkovské návsi i rozcestí, neb je i patronem mostů. Jeho svátek v katolickém kalendáři se slaví 16. května. V tento den se konaly slavné pouti do Prahy k jeho hrobu ve Svatovítské katedrále. V tento den v roce 1868 byl položen základní kámen k Národnímu divadlu, tehdy F. Palacký pronesl památná slova: „Ve jménu národa v Čechách i na Moravě jednotného požehnej Pán Bůh dílu svatyně této, ve které národu českému zjevovati a před očima slaviti se má mravní pravda a krása.“

Osobnost Husova měla vyznání pro české protestanty a po vzniku samostatného státu vznikla Československá církev husitská. Jeho jméno nesl i jeden z pluků legionářů v Rusku, který bojoval v bitvě u Zborova. Jen pro zajímavost, další dva pluky byly Jana Žižky a Jiřího z Poděbrad. Je zajímavé, že až do roku 1918 vedle sebe na Staroměstském náměstí stálo sousoší Jana Husa i mariánský sloup, který vznikl jako poděkování za konec stoleté války.

A teď proč si myslím, že postavy obou Janů prakticky současníků, mají být ve vážnosti. Staly se totiž často podvědomým vzorem jednání obyvatel této země.

Co mají společného? Mnoho. Jsou téměř současníky, oba pocházeli z neurozených rodin, jako ostatně ostatně většina z nás, studovali na ještě mladé univerzitě založené „otcem vlasti“ Karlem IV., byli faráři a kazateli, jeden v kapli Betlémské, druhý u sv. Havla na Starém Městě pražském. Oba byli rektory – jeden v Praze, druhý v Padově. Starší Jan byl mužem práva, jeho respektování a dodržování. Mladší z obou chtěl, aby slova byla naplňována činem. Oba zemřeli násilnou smrtí, protože stáli pevně za svými názory proti moci, která je pošlapávala. Starší proti králi, který byl špatným dědicem otcova odkazu ve sporu mezi nejvyššími zemskými autoritami, který je vždy zhoubou pro zemi, které vládnou. Jan Hus se vzepřel moci papežské a koncilu, obojí se otřásalo v základech díky rozkolu a svatokupectví.

Oba mužové jsou pro mne symbolem mé země, dvou tradic. Jedné katolické, v níž byly vychovány moje laskavé babičky, a druhé, husitské, se kterou jsem se seznámila později. Jedna pomáhala najít lidem city otupělé hrůzami války, znásilňováním, pleněním, nemocemi a hladu.

Druhá posilovala v beznadějných časech plných krutostí, lží, polopravd, které provázely obě diktatury 20. století i obě jeho války. A konečně díky této tradici pronesl Václav Havel v roce 1989 slova: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“. „Ale dá to fušku,“ jak řekl Jan Masaryk, muž oblíbený mým dědečkem a otcem.