Už padesát let nám svítí SeMaFor

O divadlo Semafor jsem se až do roku 1961 nezajímala. Byla jsem v zajetí vážné hudby. Pak nás všechny holky z prváku na SVVŠ (Střední všeobecné vzdělávací škole) okouzlil na chmelové brigádě o rok starší spolužák. Už si moc nepamatuji, jak vypadal. Ale hrál na kytaru písničku Pramínek vlasů. Rychle jsem objevila i jiné semaforské písničky a propadla jejich půvabu stejně, jako miliony ostatních Čechů, Moravanů a Slováků. Semafor = naše mládí...

Josef Škvorecký připomíná, že po Voskovci a Werichovi „to bylo poprvé, kdy řemeslného textaře, jenž sice věděl, jak sestavit text, aby dlouhé samohlásky připadaly na dlouhé noty, ale jen výjimečně ho napadlo jen něco jiného než cukerínové poznatky o vzájemném svádění obou pohlaví, vystřídal básník... V české kultuře byla ta doba krásná věc, radost na věky.“. To cítili lidí různého věku i vzdělání. Proto byly na lístky do Semaforu vždycky tak strašně dlouhé fronty.

Jiří Suchý byl v mládí inspirovaný Vlastou Burianem, Voskovcem a Werichem a Járou Kohoutem. Dokázal vychutnat Chaplina, Laurela a Hardyho (a prý ho fascinovalo, že byli dospělí a přitom ještě pitomější než on, všechno jim padalo a všechno kazili!). A po válce mu byly nejbližší anglické filmy a jejich specifický humor.

Stal se reklamním grafikem. Pokoušel se uchytit jako herec, ale nakonec ho přijali až v ochotnickém spolku městských jatek. Začal psát texty pro amatérskou skupinu Akord a kvůli ní se naučil hrát na basu. Právě v Redutě se poznal s Jiřím Šlitrem. Pak vystupoval s Ivanem Vyskočilem – tak vznikl proslavený „textappeal“, text prokládaný písničkami. Ale pořád to nebylo to, co Suchý chtěl. Spoluzaložil Divadlo na zábradlí, ale ještě nebyl spokojen.

Jiří Šlitr (přezdívaný též Doktor klavír) byl vystudovaným právníkem, ale v den promoce odevzdal rouru s diplomem otci a tímto gestem ukončil nezahájenou kariéru. Putoval po Praze, v roce 1956 například doprovázel na klavír v „Kině mladých“ cyklus němých filmů. Byl virtuozním klavíristou a vynikajícím výtvarníkem. Taky „zpěvákem a hercem“. Ty uvozovky tam patří, protože se bál a teprve po dlouhé době se dokázal na jevišti Semaforu uvolnit. Pak naopak své prkennosti využíval naprosto cíleně k rozhození spoluhráčů.

V roce 1969 vznikl SEMAFOR – SEdm MAlých FOR. To se vrátil do Prahy Jiří Šlitr, který jako klavírista vystupoval v Bruselu s Laternou magikou. Nabídl Suchému, aby spolu založili divadýlko a Suchý rychle napsal Člověka z půdy. Tuto hru jsem pak viděla v Městské knihovně, SEMAFOR tehdy (i potom!) hrával na různých místech. Sál by narvaný, viděli jsme živého Matušku a Pilarovou a Suchého! Občas jsme zpívali s nimi, většinou však seděli s otevřenou pusou a hltali každou melodii, každý fór. Premiéra však byla 30. října 1959 v dnešním Činoherním klubu ve Smečkách. Člověka z půdy Antonína Sommera hrál Miloš Kopecký, který „mi během dvou nebo tří hodin (večer před premiérou) udělal takovou zkrácenou DAMU: jak musím mluvit, jak se pohybovat... Pak mi začalo být dokonce na scéně rozumět, přestal jsem vrážet do spoluherců, už jsem zdomácněl“ vzpomínal Jiří Suchý.

Paradoxní je, že SEMAFOR měl uvádět: hudební komedie, poezii, pantomimu a černé divadlo, loutky a dětský kabaret, experimentální filmy, jazzové koncerty a výstavy výtvarného umění. Jenže hudební komedie všechny ostatní žánry převálcovala a lidé chtěli jen Suchého a Šlitra. Chudé divadlo, které nemělo kde hlavu složit, bylo čím dál slavnější. Herci Semaforu byli v té době stejně slavní, jako herci z Národního divadla.

Jenže v roce 1962 odešli z divadla Pilarová a Matuška a zdálo se, že se Semafor položí. Pod tíhou hrozícího maléru dokázal Jiří Suchý napsat nádhernou hru: Jonáš a tingltangl. Písničky z ní se zpívají dodnes. Předpremiéra se konala ve Zlíně v červnu a na pódiu se objevil i Jiří Šlitr. Nejdřív nechtěný, pak k dokonalosti dovedený typ komika- dřeváka. Zatímco Jiří Suchý omdléval hrůzou a strachem sešněrovaný Jiří Šlitr cedil mezi zuby holé věty, publikum ječelo nadšením.

To už byla doba, kdy jsem stávala frontu v pasáži Alfa, kde Semafor na mnoho let zahnízdil. Představení to byla rychlá, nápaditá a vždycky se nám zdála moc krátká. Co jsem nutně potřebovala vidět? Hry Taková ztráta krve, Zuzana je sama doma, Jonáš a tingltangl... Pokud možno několikrát! Šlitr napsal hudbu k 350 písničkám a hrál v 25 inscenacích.

Pak si pamatuji na konec prosince 1969. Na malém náměstíčku před divadlem byla tlačenice - ale ne na lístky. Přišli jsme se podívat na parte, oznamující smrt Jiřího Šlitra, kterému bylo 45 let. Tenkrát se říkalo, že plyn v jeho ateliéru pustila mladičká milenka, kterou chtěl opustit. (Jeho celoživotní a jedinou láskou při všech krátkých zamilování byla herečka Sylva Daníčková). Asi to byla vražda a sebevražda a (Bůh nám odpusť) všichni jsme ji nenáviděli.

Tenkrát jsme si mysleli, že Semafor zanikne. Lidé však byli zvyklí chodit i na další semaforskou dvojici: Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna. Ten však umřel za dva roky, taky v prosinci, na leukémii. V roce 1971 mu bylo třicet let.

Jiří Suchý tehdy napsal slavnou Kytici. Jitka Molavcová se stala jeho partnerkou a třetím do party se stal komik Josef Dvořák. Pak přišel Luděk Sobota, Dvořák založil vlastní skupinu, objevil se Petr Nárožný. V dalších letech už byla jediným pevným bodem v Semaforu dvojice Suchý-Molavcová. Jen oni byli opravdový Semafor!

Ani s onou pověstnou střechou nad hlavou to neměli jednoduché. Prostory v pasáži Alfa byly roku 1990 vráceny v restituci, pak hrál Semafor v Hudebním divadle v Karlíně. Když jsem tam s ním „dělala rozhovor“, byl šťastný. Že už je snad konec putování. Zvykli jsme na další suterén, byli jsme tam doma. Pak přišly zátopy v roce 2002.

Divadlo Semafor se naposledy stěhovalo: v říjnu 2005 do Prahy 6 - Dejvic. Nemyslete si, že Jiří Suchý přežil všechny tyto peripetie náhodou. Je to muž, který (doslova) klame tělem. Je křehký. Když jsem s ním mluvila, odpovídal tiše a laskavě na stokrát opakované otázky. Trpělivost mu ostatně dávala životní sílu nejen při styku s novináři.

Myslím si, že měl dvě velká profesní štěstí: potkal Jiřího Šlitra a Jitku Molavcovou. Napsal skoro jeden a půl tisícovky písniček. Oni měli štěstí, že potkali Jiřího Suchého. My jsme měli štěstí, že jsme u těchto setkání mohli být...

Co popřát divadlu SEMAFOR k padesátinám? Nápady a lásku diváků!