Pražská křižovatka - Nevšední večer na pozvání Václava Havla

Pražský kostel svaté Anny, v němž sídlí centrum Pražská křižovatka, v sobotu 14. listopadu ožil koncertem k výročí sametové revoluce.

Během večera vystoupilo několik světových hvězd, které jsou známé svými zřetelnými postoji ke svobodě, i sympatiemi k osobě Václava Havla, jenž byl tento večer hostitelem a celý koncert zahájil. Zazněly tak písně v podání charizmatického Lou Reeda, Suzanne Vega, Joan Baezové a večer vyvrcholil vystoupením Renéé Fleming, hvězdné americké sopranistky s českými kořeny. Zejména procítěný zpěv Baezové a famózní Flemingové Měsíčku na nebi hlubokém a árie Milady z Dalibora, zazpívané tak excelentně, jak se v české kotlině nyní málokdy slyší, udělaly z i jinak velice emotivního večera silný zážitek.

Doprovázející skvělou Pražskou komorní filharmonii řídil Jiří Bělohlávek.

Co však činilo program ještě zajímavějším, byla slova současného prezidenta Václava Klause, který se jinak příliš netají nesouhlasem s mnohými názory svého předchůdce. V úvodu večera nyní poděkoval Václavu Havlovi za jeho práci na obnově demokracie v Česku.

Mezi hudebními vystoupeními dále zazněly zdravice našich i světových osobností. Význam 20. výročí 17. listopadu, sílu a cenu naší svobody a zejména osobnost Václava Havla, s tím vším tak silně spojenou, zhodnotili osobně například Adam Michnik, bývalý polský disident, Šimon Pánek, jeden z vůdců studentského hnutí v listopadu 1989 a současný ředitel nadace Člověk v tísni. Pohled dnešních mladých lidí na polistopadové změny, pobídku k jejich pokračování, a zejména k osobní angažovanosti a zodpovědnosti, přednesla také zástupkyně dnešních studentů.

Z videozáznamu Václava Havla pozdravil bývalý prezident SSSR Michail Gorbačov, tibetský duchovní dalajláma či prezident USA Barack Obama a německá kancléřka Angela Merkelová. Připojili se i muzikanti Peter Gabriel, Mick Jagger, Bob Geldof a Bono Vox.

Všichni účinkující společně zazpívali spirituál Oh, Freedom – a ani tento závěr se neobešel bez viditelného dojetí mnohých osobně přítomných i nás u televizních obrazovek. Havel jej věnoval „občanům Severní Koreje, Barmy, Tibetu, Běloruska, Íránu, Dárfúru, Zimbabwe, Kuby, Venezuely a dalších zemím, kde žijí lidé pod útlakem“.

Nutno říct, že po shlédnutí tohoto večera a vyslechnutí následujícího projevu Václava Havla byl v mnohých z nás (doufám, že nemluvím jen za sebe) vyvolán silný dojem, že to všechno opravdu stálo a stojí za to. A že naději na další postupné změny k lepšímu příští, k dokonalejší demokracii, stále máme. Jen se zkrátka taky trochu musíme postarat i my sami, aby ta pravda a láska...

Na závěr si dovolím ocitovat slova Ivana Medka, která jsem nedávno četla v časopise Harmonie: ...Já už nevím, kdo to řekl, ale Masaryk měl v podstatě za úkol proměnit slušnou společnost v jinou slušnou společnost. Kdežto Havel měl za úkol proměnit úplně rozbitou a neslušnou společnost a udělat z ní slušnou. A to je samozřejmě rozdíl...