Jak se řekne Česko anglicky? Odpověď existuje už 16 let!

9-10 2009 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Pavel Krejčí, Ph.D.
pkrejci@phil.muni.cz
Lingvista a překladatel,
vedoucí Semináře
jihoslovanských filologií
a balkanistiky Ústavu
slavistiky FF MU, Brno

Už 16. narozeniny má za sebou novodobý samostatný český stát. Když tyto narozeniny slavilo na podzim 1934 Československo, svět se pomalu vzpamatovával z hospodářské krize, naším prezidentem byl již počtvrté zvolen T. G. Masaryk, vládu vedli agrárníci a náš mocný západní soused v tom roce přišel o prezidenta Paula von Hindenburga, takže říšský kancléř Adolf Hitler měl cestu k neomezené moci volnou. Československu tehdy zbývalo pět let do „srážky s německým asteroidem“... Asi bychom dnes nevěřícně kroutili hlavami, kdyby ČSR v té době ještě neměla ustálený anglický ekvivalent svého zeměpisného jména, kdyby mnozí čs. občané označovali svůj stát zkomoleně nebo přídavným jménem Czechoslovak a kdyby tento podivný stav nechával tehdejší představitele státu zcela lhostejnými, popřípadě neschopnými pochopit, že tu cosi není v pořádku... Jenže přesně toto se děje už mnoho let v Česku. I po šestnácti letech se stále tváříme, že k Česku nemáme odpovídající anglický protějšek a že ho vlastně ani nepotřebujeme... Opravdu ne? I navzdory tomu, že anglické jméno je z hlediska komunikace s okolním světem vlastně nejdůležitější cizojazyčná podoba? Proč se třeba v německy mluvících zemích bez jakýchkoliv potíží užívá oficiální podoby Tschechien, zatímco v anglojazyčném prostoru se analogická Czechia zatím ne a ne výrazněji prosadit?

Domnívám se, že překlady pojmenování Česko (a to nejen anglický) doplatily v prvních letech české samostatnosti na vesměs odborně a fakticky nepodloženou kampaň, která byla proti němu brzy po počátečním slibném „rozběhu“ rozpoutána (jeden z mála plodů informovaného přístupu je navždy zaznamenán na záběrech ze ZOH 1994 v norském Lillehammeru, kde např. naše lyžařské štafety byly na obrazovkách označovány jménem Czechia). Nemilosrdnému dezinformačnímu ataku vyhrocených emocí nemohla neemotivní, věcná a programově racionální argumentace obhájců „práva Česka na život“ dostatečně konkurovat (ne že by odpůrce nebylo možno poslat „do háje“, ale „opětování palby“ by ničemu neprospělo), takže není divu, že se Česko záhy z mediálního prostoru na jistou dobu vytratilo (zvrat nastal až koncem 90. let, více o tom viz mé příspěvky na www.klaudyan.cz). Přímým důsledkem odmítání jména Česko bylo mj. i značné zkomplikování postupného prosazování jeho anglického ekvivalentu, třebaže již 3. ledna 1993 tehdejší ministr zahraničí ČR J. Zieleniec pro významný americký list N.Y. Herald Tribune uvedl, že nový stát se bude anglicky jmenovat „Czechlands, nebo spíše Czechia“. Anglický, ale i jiné ekvivalenty přitom existovaly už od roku 1993 – úředně schváleny Názvoslovnou komisí Českého ústavu zeměměřického a katastrálního po konzultaci s dalšími příslušnými odborníky (geografy, lingvisty, historiky, politology aj.) a orgány státní správy, včetně Ministerstva zahraničních věcí ČR (mj. v komisi zastoupenými). Nejdůležitější ekvivalenty byly poté zveřejněny v publikaci Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČR: Jména států a jejich územních částí, Names of States and Their Territorial Parts (Praha 1993, s. 8). Jsou v ní uvedeny: Czechia (angl.), Tschechien (něm.), Tchéquie (fran.), Chequia (špan.) a ????? (rus.). Téhož roku doporučilo MZV ČR českým zastupitelským orgánům v zahraničí, aby v každodenním styku jednoslovných pojmenování Česka v příslušných jazycích užívaly (jiná vxěc je, že dodržování oné směrnice bylo ponecháno na libovůli jednotlivců).

Občas uváděný argument, že jednoslovné jméno nepotřebujeme, vyvrací sama praxe – kdyby tomu tak bylo, nedošlo by v 90. letech k nebývalému rozšíření regionálního jména Čechy pro označování celého českého státu. Pokud jde o angličtinu, výrazná potřeba jednoslovného pojmenování, která nebyla dostatečně uspokojena oficiální cestou, zase vyústila v hrozivé rozšíření věcného nesmyslu Czech – výsledku nedoučenosti, nepoučenosti a naivních lidových představ o tvoření zeměpisných jmen tak, že stačí z adjektivně-substantivního slovního spojení (Czech Republic) vynechat pojmenování státního zřízení (Republic) a ejhle! – abrakadabra – adjektivní zbytek (Czech) je jméno státu!... Nemístné užívání slov Čechy i Czech jsou příklady spontánního, leč chybného pokusu o zaplnění „díry“ v systému. Zřetelně dokazují, že pro běžnou komunikaci (a nejen pro ni) jednoslovné pojmenování prostě potřebujeme. Vhodným pojmenováním bylo od samého počátku podstatné jméno Czechia, které bylo z věcných i obsahových důvodů shledáno vhodnější než další možné podoby jako Bohemia, Czechland nebo Czechlands. Přípona -ia latinského původu je v angličtině hojně využívaná mj. i pro označování nově vzniklých nebo dříve anglicky nepojmenovaných územních jednotek. Její využití má navíc oporu v již existujících jménech pro všechny tři české země (Bohemia, Moravia, Silesia), Československo (Czechoslovakia) a v neposlední řadě i pro řadu nám zeměpisně blízkých států a historických území (Slovakia, Austria, Slovenia, Croatia, Styria, Bavaria, Thuringia, Prussia aj.). Bez významu tu není ani skutečnost, že ve většině evropských jazyků je Česko překládáno právě s příslušnou jazykovou mutací přípony -ia (špan. Chequia, fran. Tchéquie, niz. Tsjechië, něm. Tschechien, rus./bulh. Xxxxx, řec. Xxxxx apod.). Anglické názvy jednotlivých českých zemí nezapřou latinský původ, ale nejinak tomu je i s podobou Czechia, byť nepřímo (tj. nejedná se o vědomou přejímku z latiny, vzhledem k dispozicím dnešní angličtiny je však grafická shoda logická). Slovo samo, psané stejně jako v dnešní angličtině, lze doložit už v 17. století v latinsky psané literatuře českých autorů. Nejstarší zmínka je pravděpodobně ve spisu Pavla Stránského Respublica Boiema, vydaném roku 1634 v nizozemském Leidenu. Tam vedle sebe stojí jména Bohemia a Czechia. Další, doslova hmatatelný důkaz je nápis na dolní části kazatelny v pražském kostele sv. Jakuba „Pietas Czechia dum posteris posuit“. Jméno Czechia tedy není novotvar (neologismus), byť se v angličtině dříve nevyskytovalo (nebyl pro to totiž důvod). Nejvhodnější ekvivalent pro označování Česka v angličtině je tedy na základě výše řečeného právě tvar Czechia. K témuž názoru dospěli po objektivním posouzení možností i odborníci, kteří jej v roce 1993 doporučili NK ČÚZK uznat jako oficiální.

Ne nevýznamným argumentem na podporu jména Czechia je i to, že angličtina se zatím jeví jako prakticky jediný evropský jazyk, který české zeměpisné jméno Česko jako by nebyl schopen přeložit. Je snad angličtina – lingua franca dnešního světa – natolik omezený jazyk, že si s existencí moderního českého státu jako jediný neumí poradit? Není popsaný stav pro tento vpravdě světový jazyk ostudný, uvědomíme-li si, že třeba faerština (asi 40 tis. mluvčích) nebo islandština (asi 300 tis. mluvčích) svá označení pro Česko mají? (Faerská podoba je Tekkia, islandská Tékkland.) Je vskutku nepochopitelné, že užívání oficiálního ekvivalentu Czechia bývá i dnes, v sedmnáctém roce české samostatnosti, stále ještě zpochybňováno, zatímco věcný nesmysl Czech si nadále vesele lebedí na dresech mnoha českých sportovců, na čepicích a bundách českých sportovních fandů nebo v názvech mnoha českých poboček zahraničních firem, aniž je v této pohodě kýmkoli výrazněji rušen... Tvrzení, které můžeme občas zaslechnout, že se Czechia ve světě „neujala“, je předčasné, ne zcela pravdivé a především politicky nebezpečné – „roztrubujeme“ tím totiž do světa svou neschopnost prosadit vlastní vůli ve vztahu k jednomu ze základních atributů naší státnosti. Svět kdysi přijal třeba Zimbabwe nebo Bangladesh, naposledy bez váhání Montenegro a Kosovo, nevidím tedy jediný důvod, proč by si neměl zvyknout na Czechia, nebudeme- li toto naše jméno sami zpochybňovat!

(Psáno pro Český dialog/ Czech Dialogue, 2009)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012