Jiří Rotter

* 30. 11. 1930 + 18. 2. 2009

Životopis

Jiří Rotter se narodil 30. 11. 1930 a dětství prožil v malebné části Prahy, na Malé Straně, kde s rodiči a starší sestrou bydleli až do konce války. Tím, že vyrůstal za války, asi poznal člověka z jeho horší strany už brzo. Už jako dítě sbíral kdejaká zvířata. Před rodiči skrýval hady v šuplíku. Jako osmnáctiletý se seznámil se svou první ženou na psím cvičáku. Zprvu byl zaměstnán jako lesník, pak pracoval jako ošetřovatel zvířat u cirkusů a v zoologických zahradách, léta v pražské, kde později vedl herpetologické oddělení. A tak první dceru Veroniku zařadil k obyvatelům terárií, k mláděti paviána a psu Keníčkovi – vše v jedné místnosti. Takže, když to malé dítě přišlo někam na návštěvu, tázalo se: „A kde tady mají hady a ještěrky?“

Pohrával si s myšlenkou napsat knihu s názvem: „Die Leiden des Jungen Tierwärter“ – doslova „útrapy mladého ošetřovatele zvířat. V němčině slovo ošetřovatel zní skoro jako Göetheovo „Werther“. Jenže Göethea neměl Jirka moc rád, protože Göthe neměl rád psy.

Od roku 1953 do 1955 byl Jirka ředitelem zoologické zahrady ve Dvoře Králové nad Labem, jejíž úroveň se pod jeho vedením zvedla. Byl taky překladatelem a psal pro různé časopisy. Stal se redaktorem německého vysílání českého rozhlasu, kde byl zaměstnán až do doby krátce před svým odchodem z Československa v r. 1968. Psal hlavně o zvířatech a mimo jiné i hry pro děti. Než pocítil nucení opustit vlast, byl už dost úspěšný a mohl v rámci politických okolností psát, co chtěl. Tahle možnost se mu později už nikdy nevrátila. V nové zemi musel začít úplně znova.

Švýcarsko

Jako mnoho emigrantů z té doby toužil Jirka po svobodě a po spravedlnosti. A svobodymilovné a spravedlivé Švýcarsko jej přijalo velmi laskavě. Jirka mluvil vynikající němčinou, což mu asi otevřelo mnoho dveří. Pracoval ve výzkumu u La Roche, ale brzo přišel na to, že potřebuje být svým pánem. Vymyslel a s manželkou, s níž se krátce před odjezdem oženil, vybudoval cvrččí farmu, která existuje dodnes. Jmenuje se Grigfarm (www.grigfarm.ch); cvrčci slouží některým chovaným zvířatům jako živé krmivo. Lidi nápad založit velkochov fascinoval. Dokonce z televize ho mnozí znali jako chovatele cvrčků. Byl to jeden z mnoha jeho geniálních nápadů, a možná jeden ze znaků, který zanechala intelektuální a svérázná generace uprchlíků v zahraničí.

Jirkovi se podařilo i ve Švýcarsku publikovat. Například v českých zahraničních časopisech, jako třeba Nový polygon, nebo v německém časopisu Datz pro akvaristiku. Jirka napsal tři knihy, ale uveřejnil jenom dvě. První byla o varanech a na Západě byla známá dříve, než on se tam dostal. Jako další to byl populárněvědecký a asi mimořádně moderní spis o chování psů. Jeho druhá kniha se jmenovala „Šelma pro člověka“. Dopsal ji a odevzdal nakladatelství v roku 1968, těsně před odchodem do Švýcarska a nebyla proto nikdy publikována.

Myslím, že koncem osmdesátých let se začal věnovat šenziům. Fotografoval je a přivezl si z Afriky dva domů. Napsal o psech typu šenzi odborný článek v „Mitteilungen der Gesellschaft für Haustierforschung“ – Wolfswinkel/München 1999. Článek se dá přečíst na webové stránce www.schensi.ch.

Třetí kniha se jmenuje „Život se zvířaty a taky s lidmi“. Obsahuje vzpomínky z dětství, básně a příběhy z Afriky a dalších cest. Ke konci života psal krátké povídky a úvahy.

Někdy se lidé ptali, co studoval. Jirka nevěděl, co říct. Nevystudoval nic. Byl autodidakt, který našel svým osobním způsobem a pomocí jedinečné intelektuální síly cestu mezi badatele a doktory. Když jsem se ho ptala, proč nic nevystudoval, dostávala jsem různé odpovědi. Byly něco mezi „kvůli komunistům“ a že „nevydržel dlouho sedět“. Pravda je, že se vyhýbal městům a že chodil rád do samoty v přírodě, kde nebyli hluční a blázniví lidé, ale zdvořilá, jemnocitná zvířata. Ale na vesnici, ve Wittinsburgu, vycházel ven už jenom vzácně. Ani do lesa jsem ho skoro nedostala; že prý tam bylo moc lidí.

Zvířata

Také Jirkovy děti ve Švýcarsku vyrostly mezi varany, ještěrkami, krajtami, ptáky, jedovatými krásně zbarvenými žabičkami, želvami, krokodýly, myšmi, psy, kočkami, fretkami a dalšími. Ve Wittinsburgu dal na svém pozemku vykopat rybníček. Navrhoval, aby místo upravených zelených trávníků a betonu spojovaly lidská obydlí zarostlé a zdivočelé prostory, kde by se mohly skrývat ještěrky, ptáci a tak dále. Jirka bohužel zažil mnoho utrpení zvířat, ke kterému často došlo lidskou neopatrností nebo dokonce hloupostí. Vnímal tiché utrpění tam, kam jinak málokdo pohlédl.

Poctivost

Trval na poctivém chování vůči zvířatům i lidem. Jednou jsem jako malá holka chtěla před švýcarským protestantským kostelem utrhnout kytičku. Jirka to nedovolil. Já nechápala proč, když tam nebyl ani plot, který by mi byl bránil. Otec vysvětlil, že právě proto. Pochopila jsem postupně, že kytka se neměla utrhnout, aby tam nikdo nepostavil plot a udržela se tak svoboda a možnost trhání kytek, aniž by se toho využívalo. Na Švýcarech se mu líbilo, že nekradli. Velmi mu záleželo na svobodě a přál si, aby se udržela poctivost. Byl přísný, ale velkorysý. Kdykoliv se někdo dostal do nouze, Jirka pomohl.

Afrika

Nejraději ale cestoval do Afriky. Asi tam našel ráj svého srdce. A krásné psy. Mnoho let u nás vášnivě vyli a zpívali hahoavuové, zajímavé plemeno, co vzniklo z těch dvou afrických šenziů, které si přivezl a které mnoha lidem dalo úplně jiný pohled na psy. Tihle exoti neštěkali, ale zpívali, viděli do dálky a byli hrdí a chytří. Později Jirka moc litoval, že na stará kolena a kvůli zdraví se nemohl do Toga vracet. Ale na druhou stranu já věřím, že jeho ráj srdce nebyl jen v Africe, ale díky Jirkovi i v některých z nás.

Jiří Rotter zemřel 18. 2. 2009 v Hospicu blízko Basileje.

IN LABYRINTHO MUNDI
PARADISUM CORDIS
EXQUISIVISTI. ET IN
CORDIBUS NOSTRIS
CREAVISTI.