Sedmdesát let od dramatu „bludných židů“

Když se ve třicátých letech minulého století dostal k moci Adolf Hitler, převzal zemi trpící nejistotou a pochybnostmi, sevřenou vážným hospodářským kolapsem. Jeho slibovaným řešením bylo svalit vinu za všechny národní neduhy na Židy. Zbavme se jich, tvrdil, a v tomto svém stanovisku nikdy nezakolísal a neskrýval je. Židé žijící v Ně-mecku - bylo jich kolem půl milionu - zastávali dvojí názor. Jedni pohlíželi na národní socialismus jako na přechodnou úchylku a čekali, bohužel marně, že se situace časem změní. Druzí se snažili uprchnout. Ilegálně překračovali švýcarské, nizozemské, belgické, francouzské i československé hranice s cílem dostat se dále do Velké Británie, Spojených států a dalších vzdálených zemí. Někdy úmyslně porušovali zákony, aby se dostali do vězení, což pro ně bylo bezpečnější než být navráceni do Vaterlandu a skončit v koncentračních táborech. I když plynové komory dosud nebyly v provozu, denně zde umíralo mnoho lidí v důsledku podvýživy a špatného zacházení; o tom, co se dělo v Dachau a Buchenwaldu, již vlády světových mocností věděly. Pro tisíce lidí na útěku, tisíce se skrývajících a tisíce polapených v lágrech s hrozbou, že kdykoliv mohou jít na smrt, existovalo jediné východisko - dokázat přesvědčit nacisty, že si mohou zaplatit lodní lístek k přepravě do dočasného útočiště.

Většina uprchlíků chtěla pochopitelně odejít do legendární země příležitostí - do „Ameriky“. V této době však Spojené státy nesmlouvavě lpěly na svých imigračních zákonech a byly ochotny přijmout z Německa každoročně okolo 26 tisíc přistěhovalců, což bylo v normálních dobách relativně velké množství, ale v kritické situaci německých Židů to bylo málo. Navíc značná část americké populace, ovlivněná tehdy existencí zhruba 12 milionů dlouhodobě nezaměstnaných, byla skrytě i otevřeně antisemitská. Výzkum veřejného mínění před volbami v roce 1939 ukázal, že 83% voličů je proti zvyšování počtu přistěhovalců do země. Uprchlíci z Německa, byli v případě, že splnili všechny požadavky, zařazeni do pořadníku. Tím získali místo na stále delším seznamu čekatelů; až přijde na řadu jejich číslo, bude jim povolen vstup. V roce 1937 bylo mnoha lidem na seznamu sděleno, že jejich čekací doba bude několik let. Věděli, že takový odklad nepřežijí a proto musí najít nějaké místo za hranicemi Německa, kde budou moci v bezpečí vyčkat, až na ně dojde řada a budou smět odjet do Ameriky.

Ani situace v evropských velmocích nebyla řešení jejich situace příliš nakloněna. Británie měla doma sice „jen“ asi 25 tisíc uprchlíků, ale připravovala se na předpokládanou totální válku a nepanovalo zde velké nadšení pro přijímání dalších emigrantů ze státu, s nimiž měla v brzké době bojovat. Francie, do níž se nahrnulo kolem čtvrt milionu uprchlíků (zejména aktérů španělské občanské války), tvrdila, že už bylo dosaženo bodu nasycení, a stala se spíše tranzitní zemí do jihoamerických a afrických států a do Číny. President Roosevelt požádal svět o poskytnutí vhodného území, „kam by Židi byli přijati v téměř neomezeném počtu“. Hitler navrhoval Madagaskar, Mussolini se přikláněl „k rozsáhlým oblastem Ruska“, Sovětský svaz považoval za vhodnou lokalitu Aljašku, Spojené státy uvažovaly o vhodnosti Středoafrické vysočiny, padala další jména lokalit jako údolí řeky Orinoko ve Venezuele, Mexiko, Tanganika, Severní Rhodesie - celá plejáda míst, která se zkoumala a zavrhovala jak mezinárodními židovskými organizacemi, tak národními vládami; to vše pro německé Židy, z nichž většinu tvořili duševní pracovníci střední třídy, obchodníci, finančníci a podnikatelé, změkčilí staletími evropské civilizace. Jedinou zemí v blízkosti Spojených států, ochotnou přijímat uprchlíky ve velkém množství - ovšem za peníze, které již mnozí neměli - byla Kuba. Problémem bylo, kdo z tehdejších zkorumpovaných kubánských politiků tyto peníze získá a s jakým konkrétním výsledkem.

Za této nepřehledné situace vyplul před sedmdesáti lety 13. května 1939 z Hamburku luxusní zaoceánský parník St. Louis. Jako jedna z posledních civilních lodí plavících se z nacistického Německa před vypuknutím druhé světové války, měla na palubě mimo 230 členů posádky, 937 mužů, žen a dětí židovského původu, kteří většinou již osobně poznali obtíže a útrapy života v Německu a snažili se proto za jakoukoli cenu získat možnost k útěku. Několik týdnů předtím v dubnu 1939 během jednoho pracovního obědu v soukromé jídelně hotelu Adlon padlo tajné rozhodnutí, že skupině bohatých Židů bude umožněno emigrovat na falešná víza do jiných zemí. Říšský maršál H. Göring, doktor J. Goebbels a hostitel, šéf vojenské zpravodajské služby, admirál W. Canaris, se dohodli, že než dojde ke „konečnému řešení“ židovské otázky, mají se někteří Židé nechat odejít. Říše z toho přirozeně vytěží ekonomicky - díky konfiskaci veškerého majetku, ale také propagandisticky. Celá nacistickými pohlaváry pečlivě naplánovaná anabáze měla být využita jako důkaz podřadnosti a neužitečnosti Židů, které nikdo ve světě nechce. Svobodnému světu se akce bude prezentovat jako „mise milosrdenství“, jako jasný důkaz toho, že Německo umožňuje Židům nerušeně a bez újmy odejít.

Platnost padělaných cestovních dokladů však byla okamžitě zrušena a utečenci se nemohli nikde na americkém kontinentu vylodit. Po několika týdnech plavby mezi Evropou, USA a Kubou (od odjezdu z Hamburku 13. května až po příjezd do Antverp 17. června), kdy osud pasažérů spočíval v rukou nerozhodných politiků přátelských zemí, odmítavého přístupu USA a taktizování Kubánců, byl cestujícím nakonec povolen vstup po menších skupinách do několika západoevropských států - Spojeného království, Francie, Belgie a Nizozemí. Pro mnohé uprchlíky ze St. Louis se však jejich záchrana ukázala být začátkem konce, když Němci záhy tento kout Evropy obsadili.

Dnes již málo známé drama poslední plavby lodi St. Louis a události, které cestu „bludných Židů“ doprovázely, podrobně na základě autentických výpovědí přeživších účastníků a archivních pramenů, popsali američtí autoři literatury faktu G. Thomas a M. M. Witts v knize „Pouť zatracených“, která vyšla před deseti lety také u nás. Celovečerní film, natočený podle tohoto bestselleru, vysílala česká televize v roce 1998.