XXII. Americký Sokolský Slet ve Fort Worth, Texas - Jak ho ze cvičební plochy viděla žena číslo 4

Prvni zvěsti o sletu kolovaly po sokolskych jednotách na dalekém západě už víc než dva roky. Napřed nic moc, ale pak přišlo DVD s prostnými a popis cvičení a začali jsme se dohadovat, kdo z nás vlastně do Fort Worth pojede. Jedno bylo jasné: Cvičíme prostná pro seniory, protože na nic jiného už bohužel nemáme leta.

Mezitím jsme si doma pustili propagačni video a od té chvíle mi bylo jasné, že o tuhle legraci nechci přijít. Skvělý komenátor v kovbojském klobouku předvedl novou kongresovou halu ve Fort Worth, chvíli chodil po rukou a skončil u busty Dr. Miroslava Tyrše. Poplácal tu důstojnou, z bronzu ulitou figuru po rameni a radostně zvolal, že to všechno začalo „with this cowboy right here“. Věděl o čem mluvi, připomněl sokolskou historii a tradici i Prahu, všechno s tím neodolatelným texaským šarmem. Nakonec narazil Tyršovi na hlavu svůj širák a ještě jednou nás ujistil, že doktor Miroslav byl opravdu správnej kovboj a už kvůli němu máme na ten slet přijet.

A tak jsme začali nacvičovat. Každý pěkně doma, naše jednota je Sokol San Francisco a jsme kolem Sanfranciské zátoky rozprsknuti na mnoha kilometrech. Dvě naše Sokolky navíc žijí v Portlandu ve státě Oregon, autem tisíc kilometrů rovnou na sever. Náš nácvik se nijak nepodobal těm každotýdenním drilům v tělocvičně jak jsme je pamatovali z dětství, s instruktorem, který ví co dělá. Na první secvičné se většina z nás sešla v podhůří Sierry Nevady, u Linhartů. Bylo tam krásně, ale cvičení nám šlo jako psovi pastva. Moc jsme to neuměli. Podruhé jsme společně cvičili dole u Sanfranciské zátoky a přijely i naše oregonské Sokolky, matka Lída a dcera Teresa. Z Teresy jsme udělali čestnou seniorku. Měla s námi nekonečnou trpělivost. Pořád nám do sestavy scházel jeden člověk a tak vypomohla sesterská jednota z Los Angeles, protože oni měli o jednoho víc. Tak jsme poznali Ottu Notzla, který přiletěl na naše třetí společné cvičení a jak se ukázalo, byl sokolským instruktorem o jakém se nám zdálo. Nejenže všecko uměl a věděl jak nás drezírovat, ale navíc trval na tom, že za ten cvičební víkend bude aspoň jednou vařit on. Než se sobota a neděle překulila, zacalo se naše cvičení podobat tomu, co jsme vídali na videu z Texasu. Moje pozice, žena číslo čtyři, se mi začala rýsovat a doufala jsem, že ji budu cvičit tak dobře jako můj vzor z videa, blonďatá cvičenka s drdolem.

V Texasu

Červen přišel, odletěli jsme do Texasu. Už na letišti Dallas – Fort Worth jsme si stačili všimnout, že není chladno, a opravdu nebylo. Naštěstí Texas, který je veliký ve všem, je veliký i v klimatizaci a chladilo se všude a dobře. V Kongresové hale jsme vpadli do jiného světa. Kolem se hemžily děti ve cvičebních úborech, holčičky si v rohu metaly hvězdy, dobrovolníci ve žlutých tričkách vítali každého a s radostí si četli na našich jmenovkách odkud že jsme. „San Francisco, no to máme opravdu radost, že jste tady. A vy ještě umíte česky, to je skvělé, je tu spousta Sokolů z Čech. Tak vás vítáme. Nazdar!“

Vždycky mi nazdar připadalo jako trošku stárnoucí pozdrav, ale v téhle texasko- sokolské komunitě je nazdar živé a současné jako nic jiného. Na větší skupinu lidí se huláká „Nazdar, Y’all!“ a zní to skoro jako jódlování, „jóól“.

Druhý den ráno jsem v hale zahlédla známou postavu, blond vlasy do drdolu jsou v originále spiš šedivé, ale pohyby gymnastky měla, moje žena číslo čtyři z nácvikového videa. Henrietta Milan, část velké rodiny Milanových, kteří jsou duší sokolského dění ve Fort Worth, a matka onoho okouzlujícího kovboje z propagačního videa.

Chtěli jsme se samozřejme setkat se Sokoly z Čech a narazili jsme na ně hned ráno v hotelu při snídani. Několik výprav přijelo z různých koutů republiky, s cestovními kancelaářemi i samostatně, červená trička svítila všude kolem. Jedna parta už projela kus Ameriky a na Sletu končila, jiná právě přistála a chystala se po Sletu pokračovat do národních parků na západě USA. Moc se nám líbilo jak Češi jezdí na západ volně, každý jak se mu hodí, sejdou se na Sletě a jedou dál. Hned jsme si vyměnili telefonní čísla s těmí, kteří měli cestu před sebou, doufám že zavolají až dorazí k Pacifiku. A jak je svět malý, kdekdo našel známé od známých a přátele od přátel. Můj muž Kroměřížák potkal Danu, která cvičí v Sokole s jeho sestrou a společně jí na dálku nadávali proč taky nepřijela. Muselo jí chudince zvonit v uších, ale zasloužila si to. Její dědeček býval náčelníkem źupy Hanácké, měla být s námi na place a pěkně se potit při prostných.

Chodili jsme po muzeích, občas ráno do haly na rozcvičku, a čekali na den naší generálky a vystoupení. Horko se mezitím pěkně rozběhlo. Jára, Lída a Teresa vytrvale chodily ráno cvičit, my ostatní jsme postupně ztráceli chuť dojít si patnáct minut do haly a patnáct minut zpátky. Meteorologové hlásili 104 stupně Fahrenheita, což je dobrých 40 stupňů Celsia, na slunci samozřejmě víc. Ulice byly liduprázdné a televize oznamovala, kde jsou otevřena centra na ochlazování, kam se lidi mohou přes den uchýlit. V Texasu je v létě vždycky vedro, ale jak tak zákon schválnosoti funguje, tohle byla největší vlna horka za posledních pět let a dopadla na Fort Worth zrovna na ten sletový týden.

Měli jsme cvičit venku, moc jsem se na to netěšila, ale jak jsme tak seděli v hale a chystali se odjet na generálku, začaly zvonit telefony. Vedro bylo moc už i pro místní a naše generálka i cvičení byly přeloženy do haly. Drželi jsme palce organizátorům, překopat program a najít pro nás místo a čas v klimatizované hale namísto na hřišti, muselo být obtížné, ale dokázali to. Mezi Sokolstvem se šířila neověřená zpráva, že poslední příčinou změny byl chlapík, kterého poslali na hřiště rozmístit značky. Vrátil se za dvacet minut s tím, že to nemůže dodělat, je mu špatně a točí se mu hlava.

A pak se dostavil velký den a sešli jsme se ráno na generálce, poskakovali v předsálí a měli ještě větší obdiv k té mládeži, kterou jsme za poslední dny viděli cvičit a tančit v nejrůznějších sestavách a soutěžích lehce, krásně a bez viditelné nervozity. Generálka prošla a večer jsme nastoupili a už jen čekali na první tóny Smetanovy polky Našim děvám. Jak už laskavý čtenář pochopil, byly jsme - až na Teresu, samozřejme – děvy poněkud opelichané, stejně jako naši partneři gentlemani. Ale my všichni, stejně jako ostatní, z Los Angeles, Clevelandu, Texasu, Pennsylvanie, jsme mohli cvičit na sletě a chtěli jsme cvičit dobře a hrozně jsme se snažili. A najednou to bylo za námi, mohli jsme si utřít pot a jít tleskat ostatním. Vystoupení českého Sokola bylo velmi pěkné, cvičili výborně a všichni jsme jim drželi palce. Ženy v bílých halenkách s tradičním červeným vzorem na rukávech mi byly zvlášť blízké, takovou halenku nosívala před mnoha lety moje maminka, tenkrát si ty ornamenty vyšívala sama.

Byl to krásný večer. Skončili jsme loučením a fotografováním, pozdravili jsme se s Romem Milanem, gymnastou a kovbojem z propagačního videa, k němuž se hrnuli Sokolové ze všech zemí, objali jsme tolik známých a dobrovolníků, kolik jsme jen stihli, a byl konec. Tak Nazdar, Y’all!