Nejmladší český dárce v Tengenenge

V návaznosti na článek PhDr. Marie Imbrové „Mé děti v Tengenenge“ uveřejněný v Českém dialogu č. 3 - 4/2009, uveřejňujeme její další krátkou zprávu z návštěvy této komunity:

Pro červnovou cestu do Zimbabwe jsem se sice rozhodla z pracovních důvodů, ale v jejich pozadí byl i stesk. Po obloze, na kterou jsem leta byla zvyklá, po mých přátelích a po dětech v Tengenenge... už jsem je přeci jen neviděla více jak čtyři měsíce. Můj šestidenní pobyt v Harare byl hektický a znepříjemńován i skutečností, že v domě mých přátel po většinu dne nešel proud, a velmi často mi nefungoval telefon.

Ovšem venkov jsem nelezla téměř nezměněn. Denní práce na políčkách, v dílničkách či snaha cokoliv prodat, aby rodina ziskala základní prostředky na obživu a případně toho nejnutnějšího, nyní již učtovaného v USD...

Pranic z toho však nezasáhlo Tengenenge, na to je příliš daleko od centra a stále izolované. Pokud do vesnice nezavítá Dominic Benhura a jeho přátelé, či případní kupci z galerií, dál se tu tesá, staví se sochy, čeká na déšť, shání obživa... Očekávané změny se v celé zemi projevují pomalu a v Tengenege témeř vůbec.

Když se tam však objevím, hlásí mi odrostlá děcka, kolik dětí se zde opět narodilo a kdo z mých přátel, straších sochařů, zemřel. Vše se slije v jedno překotné vyprávění, neboť víme, že do soumraku musím být zpět v Harare. Než připravím odpolední „party pro své děti“, proberu situaci ve vesnici i s jedinou učitelkou, a dohodnu se na finanční podpoře právě pro ni, aby u mých dětí zůstala.

Ty zatím již vymydlené si chodí pro českou tatranku, čokoládu zakoupenou cestou v Nairobi a pořádné sladké pití. Zbytek odpoledne si povídáme o tom, kdo má nového bratříčka či sestřičku a někteří se zmińují o své nové kamarádce. Je to Češka jako já, jen je podstatně menší a bližší jejich věku.

Do Tengenenge začala totiž jezdit se svými rodiči malá Elizabeth Czudková, jejíž otec se usadil v Harare loňského roku a pracuje zde pro mezinárodní organizaci. Elizabeth je něco pres dva roky a ve společnosti mých dětí se pohybuje naprosto přirozeně, hraje si s nimi, půjčuje jim své hračky a po mém oficiálním odjezdu z ambasády dál jezdí do Tengenenge se svými rodiči. A právě s nimi připravila v Tengenenge letos první skutečnou oslavu Dne dětí. Oficiálně se tak stala nejmladším českým dárcem této komunitě.

Jsem ráda, že za svými dětmi již nejezdím sama.