Proč mimina pláčou

Okamžitě po narození se mě zmocnila veliká lítost, že jsem přišla na svět předčasně. Už v prenatálním věku mi jeden nanorobot, se kterým jsme se potápěli v plodové vodě, nakukal, že mamince budou čouhat z hlavy elektrody. Nečouhaly. A to mi přišlo nespravedlivé.

Každé novorozeně přichází na svět s nějakým posláním. S úkolem vykonat něco ke cti člověčenstva. A co já teď vykonám, když tu ležím na mokré plínce a není ani dvaadvacáté století? To současné servíruje človíčkům tak nepatrnou množinku roků k životu, že si ti chudáčkové nestačí ani uvědomit, co tady na světě vlastně chtěli! Rozplakala jsem se.

Stihnu si vůbec najít nějaký cíl? Stačím si ten cíl vysnít? Nebo se spokojím s nějakým, který už někdo zahodil? Stihnu se k němu za živa doškobrtat? Vždyť sotva posbírám pár vědomostí a dovedností, povolá mě babizna skleróza do důchodu. Rozplakala jsem se. Můj pláč posílilo pomyšlení na průvody chorob, které mi mohou podrazit mé baculaté nožičky. „A co ty izmy“, řvala jsem na celé kolo, „které si lidstvo na sebe s oblibou vymýšlí pro tak zvané všeobecné blaho, aby se pak brodilo v krvi, opět totálně nepoučeno?!“

Nebylo se mnou k vydržení. Nastoupily chůvy. Konejšily mě, přebalovaly, krmily, žvatlaly na mne.

Když odvedly práci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vrhla se na mne smečka pedagogických pracovníků. Tito brilantní kuchaři umíchali z pohádek, matematiky, fyziky, biologie, chemie, šintoismu, buddhismu, katolické katechese a jiných ingrediencí pro můj mozek silně znepokojující kaši, vzbuzující zvědavost a fantazii.

Po požití jsem se cítila tu jako tiplice, tu jako tygřice, tu jako císař Augustus, jednou tučňák, jednou šťovík nebo galapážský leguán, kámen, oblak a nakonec jako zapomenutý sandál uprostřed pouště. Při této poslední představě, a to už jsem dávno nebyla mimino, mi vstoupily do očí slzy. Rozplakala jsem se.

Byla jsem tak opuštěná a smutná, že moje zoufalství zachytil svým neurostimulátorem, světe div se, můj starý známý nanorobotek. Ležel mezi zrnky písku, celý poplakaný mými slzami. Přiznal se, že to byl on, kdo mi tenkrát, embryu, vyprávěl o mikroprocesorech, které jednou proniknou do našeho života.

Nadšený z našeho setkání se plameně rozvykládal o tom, že lidé budou tisíckrát déle žít, čipy v oblečení budou hlásit včas nebezpečí infarktu, čip v pilulce, kterou spolknou, bude hlídat vnitřnosti, čipy v autech a podél silnice vyloučí bouračky. Budeme mít zrakový čip, paměťový čip zvaný hypocampus. Elektrostimulace proti depresím nám zaručí stále dobrou náladu. V hlavách budeme mít mozkové implantáty proti epilepsii, Alzheimeru a jiným chorobám.

„Avšak pozor!“ zvýšil hlas. „Inteligentní stroje jako jsem já“, pokračoval, „splní každé vaše přání, ale musíte nás mít rádi. Musíte z nás vyloudit cit. Abychom vaši lásku opětovali. Abychom se nakonec neobešli na světě bez vás, bez lidí a nezakroutili vám krkem.“ Rozplakala jsem se.

Nanosuperrobot, jak oficiálně zněl jeho titul, mě pohladil nanoručičkou, kterou si bleskově vyrobil z nanonožičky, pak vrátil své nanotělíčko do původního stavu, vytáhl tryskové nanorogalečko a odletěl na opačný konec planety.

Podařilo se mu nasypat do mé technicky nevybavené, senzorů prosté hlavy tolik informací, že jsem upadla do bezvědomí.

Spím už dlouho a dlouho jako Šípková Růženka. Zdá se mi sen. Přichází moje maminka a z hlavy jí čouhají elektrody. Usmívám se. Pociťuji veliké štěstí. Náhle se maminka mění v babičku, postupně v prababičku, pak v praprababičku.

„Mag-da-lén-ko!“ sklání se moje maminka, teď už praprababička, nad plačícím miminem. Ale to už nejsem já.

A tak to půjde na světě dál a dál, až to dojde někam daleko, dojde-li to. Mimina se mají na co těšit.