Pláč české literatury - Rekviem

7-8 2009 Ohlasy a názory česky

Důvod?

Má naše literatura důvod k tomu, aby slzela? Pláč se druží se zármutkem, zármutek se pojí se ztrátou blízkého druha nebo družky. Někdo odešel.

Spisovatel, básník, po naplnění poslání mu svěřeného umřel a vyslal do světa jistotu, že z jeho pera žádná oslava jazyka, národa, historie a vlasti již nevyjde.

Umře-li herec, truchlí divadlo.

Umře-li vědec a výzkumník, je omezeno poznání, truchlí svět pokroku.

Umře-li autor, truchlí literatura a s ní celý národ. Odešel snad kormidelník, který v čase ohrožení dal směr, vlil do žil naději a vyzval muže do sedel? Jeden verš na úrovni „A nyní verši můj, krokem zbrojným pochoduj“ stačí, aby probudil národ z letargie, aby ten se chopil meče, pušky a odešel na barikády nebo na hranice.

Autor tohoto kalibru neodešel. Národ nikdo nezapálil, náruživost roku 68 je mrtva, přejeta pásy tanků a přes žalostný stav přítomnosti ani jedna kostka z dlažby nebyla vrhnuta na obranu.

Žádný vůdce neodešel, odejít nemohl, a to z té příčiny, že se v české zemi žádný vůdce nenarodil. Přesto literatura truchlí, česká literatura.

Česká literatura pláče nad sebou.

Jako vzácná panna vědoma si svých předností, svého nezastupitelného poslání, je naplněna tragickým smutkem z nevšímavého světa. Není nic, co by ke své spanilosti směla přidat, aby vzbudila pozornost. Ne-li všeobecnou, aspon na místech, jejichž povinností je panenství rozumět a oslavit ho.

Česká literatura umírá na rány stržené od svých dětí.

Rány nožem, rány bodné, rány po kterých uchází z těla krev? Rány jitřivé, bolestivé, přesto zhojitelné?

Nic z těchto, dávní buditelé, kteří v nevíře zíráte na své pole obrácené v úhor. Zádná rána tohoto druhu nepronikla.

Jsou ublížení jiná, na povrchu nepříliš viditelná, zato smrtelně zranující. Ta, která míří do duše a raní duši. O takové bolesti umí mlčet sterá matka, má ji od dětí, od svých vlastních dětí, které nosila. Kojila, živila a krmila, dala jim budoucnost a vydala se ze všeho co měla, pro ně.

Jméno tohoto druhu utrpení je nevšímavost.

Bolest uštědřená nevšímavostí je nezhojitelná.

Do stavu nevšímavosti dožila česká literatura. Bez povšimnutí zůstává to, co je k životu nepotřebné. Zbytečnosti, předměty bez ceny a bez užitku. Degenerovala literatura do takového stavu? Přestala-li být svědomím národa, je vina na ní, ať si hořekuje at vyčítá sobě pro svou malost a nedozrání.

Je-li souzena, nechť vydá počet ze svých činů, je na ní, aby se přiznala ke stavu, který z nedbalosti zavinila.

Je česká literatura natolik nepohledná, že si být odkopnuta zaslouží? Klas je živitel, opravdový zdroj výživy. Má se zahodit, protože v přemíře plev je zrno neviditelné? I neškolený hospodář umí zrno od plev oddělit. Pravda, tisknou se básně, které vznikly výběrem slov ze slovníku, každé devatenácté bylo seřazeno do veršů. Jsou úryvky, které nedosahují ceny papíru, na kterém jsou vytištěny. Připomínají kubistické obrazy, které úklidová služba po utření prachu jednou pověsí tak a podruhé naopak, nevědomci. Tragedie je, že si kurátoři toho nevšimnou, protože nepoznali význam kubistického také umění

Jako všechno na světě, i česká literatura má různé a nestejné hodnoty. Nízké, střední a vysoké. Počet směrem doprava se zmenšuje. Jako diamant se najde v tuně hlušiny, tak i Babička, Markéta Lazarová, Povídky z obou kapes, Tančící skály, Želary, Máj, Tajemné dálky, Měsíce, Popelka Nazaretská a stovky, stovky jiných titulů, pod kterými se prohýbá stůl a srdce se roztančí po přečtení jedné stránky a jednoho verše, nalezneš až v tuně tisknutého.

A jména? Jména zapomenutá, do historie zapsaná zlatými písmeny, dílo dožívá do ústraní zatlačené. Nevšímavostí.

Toto je pravda: Autoři jsou živí a živoří uprostřed nás. Píší úkradkem a po večerech, venku je tma, ale oni se vydávají z toho nejlepšího, co mají. K oslavě jazyka, na ulici przněného, čeština je jejich láskou. Jí zpívají lidem, kteří neumějí poslouchat.

Ale co, kteří nechtějí poslouchat. Přežívají nejzdatnější, to platí pro národy stejně jako pro biologické druhy. Zdatnost národa je vyjádřena kulturou, sílou a výší kultury a zřetelně vyslovenou vůlí národní kulturu bránit. Kulturní soubor je zastoupený náboženstvím, tradicí, technickým pokrokem a uměním. Všemi druhy umění, z nichž písemnictví zaujímá nejváženější místo. Malířství je povznášející, ale obraz nejde za lidem. To vědí herci a ti z nich, kteří tvoří pro národ, zvolí strasti potulného divadla a nelze-li jinak, vystoupí na podium aspon se hrou o jednom chronicky nevyléčitelném umělci, který si na vlak vyžebrá. Pravda-li, paní Franková? Mistře M. G. Částko.

Literatura omezení toho druhu nezná. Knížka nikdy vybíravá nebyla, vetřela se do zámků a ochotně a radostně doputovala do lecjaké chýše pod horami. Nerozlišovala mezi knihovnou národní nebo obecní v Zábrdovicích. Ony ty Zábrdovice i z těch mizivých prostředků, které měly k disposici, na nákup knih peníze odložily. Do roka knížka vypadala opotřebovaně, měla pokroucené rohy a zlomeninu v páteřní vazbě. Znamení neúcty? Znamení stavu z ruky do ruky, od čtenáře ke čtenáři.

Literatura omezení toho druhu nezná. Knížka nikdy vybíravá nebyla, vetřela se do zámků a ochotně a radostně doputovala do lecjaké chýše pod horami. Nerozlišovala mezi knihovnou národní nebo obecní v Zábrdovicích. Ony ty Zábrdovice i z těch mizivých prostředků, které měly k disposici, na nákup knih peníze odložily. Do roka knížka vypadala opotřebovaně, měla pokroucené rohy a zlomeninu v páteřní vazbě. Znamení neúcty? Znamení stavu z ruky do ruky, od čtenáře ke čtenáři.

Ochota položit život za národ a za svou zemi na hranicích roku 1938. Prvními byli básníci s taseným perem, za nimi se tísnil k boji připravený národ bez vlády.

Nelze si nevšimnout, že několik posledních vět je psaných v minulém čase. Taková je minulost české literatury. Byla čtena, byla milovaná, čtenáři s autorem byli zajedno v bohatství ducha, v bídě o peníze, v obdivu jazyka.

Zastavme se v přítomnosti. Slzy literatury jsou slzy přítomnosti.

Příčina?

Český národ nečte. Kniha je odkopnuta. Kniha je nejméně prodávaný artikl ve státě.

Nestačí, že autor píše zadarmo. Tvoří zadarmo, protože má představu o potřebě národního života, zná podmínky přežití. Ve snaze dostat ideje do myslí národa je nucený a neváhá přispívat ze svého mála na výrobu knihy penězi. Jsme svědky paradoxu, který přesahuje hranice sluneční soustavy: Za práci dělník dostává mzdu Autor ke své práci, k rukopisu, přikládá peníze, aby rukopis byl přijat k vydání. Autor snaživě tlačí prodejní cenu na minimum. Aby jí, jako udicí rybu, chytil aspon nějakého čtenáře. Autor platí začtvercované reklamy uveřejněné v novinách. Nakladatel žebrá u velmožných prahů o přispění.

Výsledek?

Knihy vydávané v horentním nákladu tisíc výtisků po roku leží ve skladech neprodané.

Neprodané, protože nečtivé?

Neprodané proto, že český národ o svou literaturu nestojí, český národ nečte.

Nemá čas. Je čas žití a je čas umírání, říká básník. Nyní je čas honit se v naleštěných škodovkách a fiatech po silnicích a v nich jeden druhého zabíjet. Zdá se, že počet mrtvých za týden na silnicích, vztaženo na kilometry a na počet obyvatel, je v naší republice nejvyšší na světě. Česká rodina je pohlcena televizorem.

Má český národ svou intelektuální vrstvu?

Má. Národ má tisíce učitelů rozsetých po státě. Národ má nespočet profesorů češtiny (zredukováno na titul učitel), navíc úsudek přivede k závěru, že učitelé zeměpisu nebo fyziky by snad také měli číst. Národ má přes deset vysokých škol, v nich tisíce účastníků na tvorbě vzdělanosti. Jaké? Čtou oni?

Školy mají mnohatisícový dav studentů povinných znát obsah české literatury, mimo produkci písničkářů, kterou ovládají dokonale. U maturit je čeština povinná, znalost její ne.

Srovnáni všichni výše jmenovaní do řady, s připočtením úředníků, techniků , inženýrů a lékařů, z nichž každý desátý by měl být odhodlaný k příležitostné koupi knihy, tiskařský průmysl by rychle pocítil nedostatek tiskařské černě.

Kolik tisíc obecních knihoven je v České republice? Jaký mají rozpočet na koupi knih?

Proč kupovat, copak si někdo půjčuje, je slyšet hlas z knihoven.

Součástí vlády České republiky jsou ministerstva financí a kultury.

Přerozdělení fondů vládami je ve světě běžnou věcí. Uvažovala ona dvě ministerstva, po vzájemné dohodě, přerozdělit příjmy v rámci kultury? Po vystoupení v okresním městě několikačlenný sbor rock si odváží výtěžek, peníze, ve dvou kufrech. Není snad povinností vlády omezit tyto nezasloužené příjmy na lidskou úroven a přebytky převést do klasického divadla, do oper, do literatury?

„Jiný“ stav české literatury by lidem neměl ujít, jsou za něj odpovědní. Neu- šel stav české společnosti pozornosti světové, lehce zjistitelné na internetu. Toto: spotřeba piva, encyklopedická informace ze září roku 2008. Česká republika je u- vedená v čele tabulky s roční spotřebou 156,9 litrů „per capita“, na hlavu. Pro porovnání: Německo na 3. místě se 115,8 l, Slovensko 84,1 l, Polsko 84,1 l. Za vypálení jednoho litru čistého lihu stát účtuje zákazníkům 200Kč. Kolik litrů pálenky se odváží do domácností z pálenic rok za rokem?

Neděle je den pro rodinný život. Kde jsou otcové rodin, manželé a mužská mládež od šestnácti let a starší? Týden co týden se nacházejí stěsnaní po hospodách, z jejichž oken se táhne kouř, puch a hulákání, shluklí jsou u toho piva. To je ustálený obraz posledních tří desetiletí, bez výhledu na změnu. Česká neděle je obrazem stavu české kultury. Politické vedení, vrch, u koryta. Demokraticky ovládaný spodek u žlabu, v honbě za spotřebou, bezohlednost a bezideovost jsou charaktertistické prvky národního života.

Český národ žije v kulturním vakuu, s nulovým vztahem k vlastenectví. Bez ideálu, s degenerativní výbavou se tlačí do Evropy, skryté za špatně utajovaným programem jednobarevného sjednocení, s vykleštěnými národními tradicemi. Nám z té Evropy přece přichází lukulské hodování, dolů do ní! Co se stane? Stane se něco? Bude- li nutné, budem mluvit německy, je mínění jistého vysokoškoláka vy- jádřené slovem, doprovázené skutkem.

Budeme, protože obranných látek v národě není. Tradiční profylaxe křestanství, vlastenectví, úcta k jazyku, vděk minulým generacím za předané dědictví, síla tradice, z pohodlnosti pohozené a opuštěné uprostřed rozpoutané historické vichřice, se smrtelným cílem zbavit se všeho národního.

Hospodářská základna českého státu je v cizích rukách. Český, moravský a slezský životní prostor je mimořádně vábivý silám ze západu a silám z východu, jak je prokázáno mnohokrát za dobu existence Ceskoslovenska a českého státu. Kdo, a jak, tento prostor obhájí pro nás, pro Cechy, abychom si v něm žili? Byly-li by nějaké venkovní síly povinné pomoci, zalezou, jako zalezly v Mnichově 30. září 1938.

Povinnost obrany, rozuměj sebeobrany, leží nezmenšená na ramenou deseti milionů českých žen a mužů, vybavených velmocenskými kulturními prvky, ozbrojených vědomím odpovědnosti té generaci, jíž stát předáváme a generacím budoucím. Také generacím minulým, které odříkáním a mimořádným úsilím z mála vykouzlily tento skvost námi všemi poplivaný postojem zaujatým na začátku XXI. století, který vzklíčil v minulých desetiletích a národem byl a je srdnatě pěstovaný.

Český národ má na vybranou. Okamžitě zastavit rozklad a vysoko vyzvednout prapor vlastenectví, nebo se nehlasně sklonit do hrobu.

Mnoho času na rozhodnutí nezbývá

28. října 2008.
Adonis.

Pavlína Kubíková
Obec spisovatelů
Zelezná 18, 110 00 Praha 1

Pavel Safr
Karla Engliše 519 / 11
P.0. Box š, 150 00 Praha Smíchov

Zdeněk Porybný
Séfredaktor Práva, Slezská 2127 / 13
Pošt příhr. 162, 121 50 Praha 2

Petr Simůnek
Hospodářské noviny
Dobrovského 25, 170 55 Praha 7

Vaselin Vaško
Lidové noviny, Karla Engliše 519/11
150 00 Praha, Smíchov

Vladimír Mužík
Blesk, U Průhonu 13, 170 00 Praha 7

Jakub Patočka
Literární noviny
Poštovská 8 C, 602 00 Brno

Vážená redakce, 28. X. 2008.

Literatura, má-li přežít, potřebuje hlubokou a zásadní pomoc, o kterou Vás žádám. Prosím uveřejněte přiložený rozbor, který vyjadřuje vleklou a stále se zhoršující situaci na knižním trhu. Nepsáno z osobních pohnutek, ale v zájmu společného přežití, poměry jsou Vám intimně známé. Nutná-li adresa autora, je uložena u Obce spisovatelů, Praha, heslo Adonis

S pozdravem
Váš blízký Adonis

Poznámka redakce:

S názory autora lze polemizovat, my to v redakci nevidíme tak úplně černě, i když v obecné rovině lze říci, že nynější české vlastenectví je opravdu poněkud vlažné a velikánů v současné české literatuře také jaksi nevidět...

Ale: Dle odborných statistik Svazu knihkupců a nakladatelů stále český národ čte... vedle severských národů a Němců nejvíc v Evropě, tuším, že zaujímá na pomyslném žebříčku asi 2. místo.

Divadla v Čechách i na Moravě povětšině praskají ve švech, koncerty vážné hudby jsou také velmi slušně navštěvované (alespoň ve větších městech), dělá se docela dost podpůrných akcí, i celostátního rozsahu, na podporu čtení dětí - viz vtipně a hezky udělané televizní reklamy nedávno, různé celostátní i jiné soutěže apod... A snad ani ti všichni chlapi u piva zdaleka nesedí...

Takže čtenáři, chcete-li, napište nám váš názor, tento závažný příspěvek si o něj přímo říká.