Alfons Mucha oslavovaný a zatracovaný

Loni jsem po cestě do Brna dostala nápad odbočit o něco dříve a zastavit se v Moravském Krumlově, známém v souvislosti s proslulým cyklem obrovských pláten Alfonse Muchy, Slovanskou epopejí. Ve velkém, ale po rekonstrukci volajícím zámku jsem jako už mnoho tisíc návštěvníků přede mnou stanula v úžasu před tímto dílem. Cyklus dvaceti monumentálních obrazů měl a má podle autora nám Čechům a Moravanům, ale i komukoli národnosti jiné, připomenout dějinné okamžiky slovanských národů, velikost slovanského ducha i sílu Slovanstva...

Nechci zde psát o pohnutých osudech a stále nevyřešené budoucnosti tohoto obrovského díla, které Alfons Mucha věnoval českému lidu, a pro které Praha za celých 70 let nenašla vhodné umístění. V jiných médiích se nyní, 70. let od umělcovy smrti, a v souvislosti s vypršením doby, do které se tak má stát, píše o tom dost. Málo se ale píše o samotném Muchovi, významu celé jeho tvorby pro naši kulturu a o něm samém jako o obdivuhodném umělci, který zejména v závěru svého života žil a tvořil pro tento národ.

Zatímco v zahraničí s letošním výročím opět stoupá zájem o odkaz našince, který na přelomu 19. a 20. století dobyl svým novým a ojedinělým stylem nejen Francii, ale i Ameriku, povědomí u nás doma o tom je mizivé. Zdá se, že se náš zájem dlouhodobě omezuje na nejlíbivější část Muchovy tvorby, slavné plakáty. I ty však dnes v mnoha tuzemských domácnostech zaujímají nepříliš čestné místo někde na chodbě, přičemž řada jejich majitelů možná ani netuší, jak obrovské další dílo kromě těchto plakátů Mucha po sobě zanechal. Jen namátkou...

V roce 1899 byl pověřen Rakousko-Uherskou vládou k účasti na světové výstavě v Paříži (r. 1900), kde svá díla prezentoval hned na několika místech výstavního areálu. Za svou práci byl vyznamenán stříbrnou medailí a stužkou Čestné legie. Navrhl výzdobu několika divadelních budov v Paříži i v USA, obrovské množství výprav divadelních představení slavné Sarah Bernhartové včetně návrhů kostýmů. Navrhoval šperky, ozdobné i užité předměty, interiéry. Stále ilustroval, obrovský úspěch i duchovní přesah měly jeho mnohokrát vystavované ilustrace k Otčenáši. A pak díla s názvem Documents décoratifs a Figures decoratives (1902 a 1905), která sloužila jako obrovský vzorník ornamentů, vzorů a dekorativních prvků, z nichž vycházela v dalších letech celá generace výtvarníků Art Nouveau i těch, o kom bychom dnes řekli, že vytvářejí design.

Mucha tedy v podstatě vytvořil novou epochu dekorativního umění ale i uměleckého designu začátku 20. století. Paříž, kde dlouhodobě žil, jej považovala za svého a ležela mu u nohou. A vzpomíná na něj dodnes. O tom svědčí příhoda, kdy jsem u pokladny jednoho z našich „Mucha“ shopů pro turisty vyslechla zvláštní dotaz mladé Francouzky. Ptala se totiž prodavačky: „A jakto, že vy tady v Praze máte tolik všeho možného s Muchou? Vždyť je to náš malíř!“ Pobavená a maličko rozčílená prodavačka pak té nevěřící musela vysvětlit, že je přeci jen spíš jaksi „náš“.

Můj zájem mne po shlédnutí Slovanské epopeje zavedl do pražských antikvariátů, kde jsem po delším shánění koupila knihu Jiřího Muchy, spisovatele, žurnalisty a především syna Alfonse Muchy, v níž brilantním stylem zaznamenal životní dráhu svého otce. Tak obrovsky bohatý život je těžké shrnout do krátkého článku, proto je kniha Jiřího Muchy tím nejlepším zdrojem informací jak o umělcově tvorbě, tak i osobnosti. A četla a žasla a četla a žasla jsem...

Co člověka při této četbě napadá? Že hloubka Muchovy lidské dobroty, lásky k národu a k umění je měřitelná s málokým jiným. Že Muchovi dodnes mnoho dluží republika, pro kterou po svém návratu (1910) z Paříže a USA, kde dlouhodobě pobýval, umělec téměř zadarmo pracoval. Pro nové Československo vytvořil nové bankovky, návrhy poštovních známek. Podílel se na výzdobě Obecního domu (Primátorský salon), jedním z vrcholů jeho tvorby je vitráž v chrámu sv. Víta – vše za symbolický nebo žádný honorář. V roce 1928 předal již zmíněnou Slovanskou epopej, nad kterou strávil 18 let života, slavnostně národu. (Mimochodem jejím mecenášem, kterého Mucha našel při svém pobytu v USA, byl týž Charles Crane, který později Masarykovi zajistil přijetí u prezidenta Wilsona a tím dopomohl ke vzniku Československa).

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás všechny musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem.“ To jsou umělcova slova, která Mucha pronesl při aktu předání Epopeje národu.

Alfons Mucha zemřel v Praze na zápal plic 14. července 1939 nedlouho po výsleších na gestapu. Německé okupanty provokoval svým zednářstvím. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově. Stal se nejvýznamnější malířskou osobností evropské secese, přestože doma měl celou řadu nepřátel a později neustále bojoval s nepochopením kvůli údajné „nemodernosti“ svého stylu. Jeho tvorba je pro secesní umění tak příznačná, že okolo roku 1900 se jí v Paříži začalo říkat Le styl Mucha a přiřadila jej k významným tvůrcům nového výtvarného a do jisté míry i životního stylu devadesátých let 19. století. Zatím málo doceněny však zůstávají jeho méně známé malby ve stylu symbolismu či fotografická tvorba.

Alfonsi Muchovi jsou v letošním roce, kdy právě uplynulo 70 let od jeho smrti, věnovány nejméně čtyři velké výstavy v Evropě, jedna putovala po Japonsku. Žádná z nich není v Praze. Naštěstí alespoň jednu můžete přeci jen v České republice navštívit, a to od 15. října 2009 do 24. ledna 2010 v Brně, v Moravské galerii.