Barevný svět

Milí čtenáři, Protože jsme se stali partnery projektu, nazvaného „Barevný svět“, který realizuje Občanské sdružení Sedm paprsků za podpory finančních prostředků Norských fondů a jehož smyslem je výchova k multikulturnímu smýšlení, budeme od tohoto čísla pravidelně zařazovat dvoustranu, jako je tato. Na jedné straně se budeme ptát našich krajanů, Čechů, kteří žijí v Norsku, jak se cítí v této zemi dnes a jak se cítili v začátcích, když museli překonávat jazykovou bariéru, bojovat se steskem po rodině a blízkých a mnohdy začínali svou profesní kariéru mnohdy od úplné nuly. Na druhé straně se budeme ptát cizinců, jak se cítí u nás v Čechách. Jak jsme otevření přijmout odlišnou kulturu, náboženství, barvu pleti, mentalitu, zda jim v integraci pomáháme, nebo ji naopak svými postoji brzdíme.

Vasja je ze Zakarpatské Ukrajiny a v Praze žije již 5 let. Snad proto, že v jeho vesnici žili vedle sebe Češi, Slováci, Maďaři a Rusíni, nedělala mu čeština problém a v době, kdy jsem ho poznala, mluvil česky perfektně a bez přízvuku.Talentovaný člověk, ačkoli prostý a z malé vísky. Zedník, který zanechal doma rodinu a odjel na několik let do Čech, aby pomohl udržet dceru na studiích a synovi vydělat na byt, aby se mohl oženit. „Doma můžeš dřít jako kůň a stačí to akorát na živobytí,“ říkal, když jsme si povídali o tom, proč přišel pracovat do Čech. No, ale teď k tomu seznámení.

Stála jsem v létě v takové nesympatické a nedůstojné frontě na cizinecké policii, abych vystála pro našeho spolupracovníka z Kyjeva pozvání k desetidenní návštěvě Prahy, což obnáší nejen vyplnit složitý formulář, ale také ukázat příslušné úřednici, že máte s sebou okolo 50.000,- korun, pro případ, že člověk, kterého zvete, učiní nějakou škodu, onemocní, nebo provede nějaký jiný zločin, kteréžto náklady touto částkou umoříte.

Stála jsem ve frontě a dlouhou chvíli jsem si krátila tím, že jsem pozorovala s pobavením, jak si lidé stojící přede mnou přehazují jednu tlustou obálku s penězi a vždycky s ní vstoupí do kanceláře, aby je ukázali příslušné úřednici. Bylo to komické a zároveň smutné, přemítala jsem nad absurditou situace, když mne z úvah vyrušil telefon. Vzala jsem hovor a strnula: volal mi nějaký člověk, že našel na zemi před cizineckou policií peněženku a když se podíval dovnitř, bylo v ní 50.000,- korun a vizitky s mým jménem a telefonem. Teď by se se mnou rád sešel, aby věci předal. Rychle jsem ještě s mobilem na uchu vyšla před budovu a v ústrety mi šel takový malý chlapík a podával mi nález. Hned jsem mu nabízela finanční odměnu, služby našeho integračního centra, které vedu, vše odmítal, nechtěl nic. „Víte, já jsem zedník, žiji tady a pracuji už pět let a u nás na vsi v Zakarpatí by si taky nikdo nevzal odměnu za to, že odevzdal, co nebylo jeho.“ Tak jsem si s ním chvíli povídala, dozvěděla se, že přišel přihlásit k pobytu neteř, která za ním přijela na prázdniny, že je obyčejný vesničan a náruživý rybář, že miluje jezero u nich na vsi, že nemá žádné školy, ale že rád pracuje a těší se, až našetří dost peněz, aby mohl jet domů. Stýská se mu po ženě, dětech, sousedech, kamarádech, po rybolovu, ale na Čechy si nestěžuje, oceňují jeho práci a dobře ho platí. Byl to úplně obyčejný poctivý člověk, který se těší ze života a dobře spí, protože má čisté svědomí.

Jediný kontakt, který mi na něj zbyl, bylo číslo v mobilu, z něhož mi volal a k němuž jsem si napsala místo jména: Vasja, poctivý nálezce. On by už na ten příběh dávno zapomněl, ale já na nějak pořád musím vzpomínat a občas mu zavolám a zeptám se, jestli něco nepotřebuje. Naposled jsem zavolala, když jsem odjížděla na Ukrajinu do místa poblíž jeho domova a chtěla jsem mu nabídnout, jestli nechce využít volné místo v autě a svézt se s námi domů? Jenže telefon byl mimo dosah a druhý a třetí den zas. Tak si jako milovník dobrých konců myslím, že už našetřil dost peněz, aby se mohl vrátit domů a teď někde chytá ryby u jezera, anebo sedí doma s ženou a vypráví jí, jaké to bylo tam v daleké cizině.