Barevný svět - Brno | Stockholm | Brno | Oslo

Příběh Karla a Libuše Janákových, čtenářů Českého dialogu z Osla, je hodně netypický. Nepatří mezi krajany – emigranty, ale ani mezi novodobé přesídlence, kteří začali využívat později po roce 1989 různých možností ke studiu či výdělečné práci v zahraničí. Obdobím, důvody i okolnostmi jsou všude něco „mezi“ a jak říká Karel, jejich krédem je žít DOBRÝ život tam, kde jsou pro to podmínky.

Švédské intermezzo

Oba v Čechách studovali chemii, paní Líba již byla předtím kvalifikovaná zdravotní sestra. Karel na jaře 1989 potkal na symposiu v Lipsku (tehdy NDR) profesora ze Stockholmské university; slovo dalo slovo a bylo z toho stipendium ke studijnímu pobytu ve Švédsku. Oficiální pozvání se dostalo Karlovi do rukou 6. listopadu roku 1989. Do Stockholmu odejel v létě roku 1990. Úspěšný stipendijní pobyt se záhy změnil v pobyt doktorandský a v roce 1992 obhájil v angličtině doktorát z analytické chemie na Stockholmské universitě. Získal zde hned i práci. Přišla sem za ním tedy i paní Líba se dvěma malými dcerkami, které tu pak chodily do školy. Líba se věnovala výchově dětí a učila se švédštinu, z níž složila zkoušku obdobnou maturitě. Má na toto období hezké vzpomínky. „Rodina byla spolu a všichni jsme vyzraváli, učili se a měli spoustu přátel. Byl to intenzivní život bez škodlivého stresu.“ A dodává, že Švédové Čechy dobře přijímali. I díky tomu tu mnozí dosáhli velmi dobrého uplatnění. Přesto se Janákovi po několika letech i kvůli dalšímu studiu dcer rozhodli, že se vrátí do Brna.

Zpátky domů, do Brna

Dcery pokračovaly na základní škole, i když již musely překonávat problémy s psanou češtinou. To však bylo brzy zažehnáno. Starší využila zkušeností ze studia cizích jazyků a z francouzského gymnázia se po 2. ročníku dostala na studium střední školy ve Francii. Líba byla v Brně spokojená, měla zajímavé zaměstnání na grantových projektech v onkologii, ale manžel bohužel stále nemohl najít vhodnou práci odpovídající jeho vysoké kvalifikaci. Ne snad, že by takové odborníky Česká republika nepotřebovala, vypadalo to spíše, že u kolegů z oboru panovaly obavy z jeho zkušeností „ze světa“, v podmínkách dravého porevolučního vývoje cítili ohrožení vlastní kariéry. To přineslo Janákovým pocit zklamání a vedlo k váhavému rozhodování pro návrat zpět do Švédska. Tato možnost se však v roce 1996 uzavřela.

Volá Oslo

Naštěstí však Karel získal doporučení do Osla, kde je nyní zaměstnán ve státním Institutu pro zdraví lidu. Jeho prací je zde výzkum působení cizorodých látek přijímaných výživou a z životního prostředí na lidské zdraví. I Líbě se podařilo získat dobrou práci ve stejném institutu, podílela se na vývoji a výzkumu nasálních vakcín. Byla spokojená, i když velice vytížená. Později však přišly i problémy. Líba vážně onemocněla. Dcery zatoužily se vrátit do Brna. Starší ukončila studium ve Francii a byla přijata na univerzitu v Brně, mladší, studující v Norsku, se také rozhodla přestoupit na gymnázium v Brně. Pobyty i studie v zahraničí vybavily děvčata životním rozhledem a několika dobře zvládnutými jazyky, což z nich udělalo skutečné Evropanky se silným poutem k České republice. Maminka Líba v určitém období váhala, zda se také nemá vrátit. Složitost s opětovným nástupem do zaměstnání po nemoci a následná ztráta místa byly těžkou životní zkouškou. Jak nejlépe se se vším vyrovnat a přitom udržet takto rozdělenou rodinu? Karel a Líba si byli vždy navzájem velkou oporou, a tak se Líba rozhodla zůstat v Oslu. Dospělé dcery se v Brně jistě neztratí, navíc budou mít podporu prarodičů, kteří zde žijí.

Norština, fjordy, zima a tma

To jsou asi čtyři faktory, s nimiž se našinec musí stále vyrovnávat, chce- li žít v Norsku. Oba manželé se shodují: „Norština je podobná švédštině, kterou jsme zvládli, asi jako čeština slovenštině. Při vyjadřování se občas pletou podobné výrazy. Samozřejmě používáme i angličtinu.“ V létě každému připadá, že Norsko je tou nejkrásnější zemí na světě. Málokdo si ale uvědomuje, jakou jsou ty krásné fjordy obrovskou překážkou v dopravě a tudíž i v možnosti osobní komunikace. Čechů v Norsku moc nežije. A když, tak „za devatero fjordy“, takže přes veškerou vůli se scházet s krajany na to ve všedním pracovním životě máte čas jen při zvláštních příležitostech. Takovou jsou třeba pravidelná setkávání krajanů u piva; jedním z iniciátorů byla právě Líba. Zde Janákovi vstřebávají zmlazovací kůru, neboť setkání jsou bohatě navštěvovaná mladou generací. Čas a hlavně síly na časté návštěvy, už nezbývají. „Na nevlídné počasí, 4-6 měsíců se sněhem už jsme si zvykli“, říká Karel a dodává, ale s tmou v zimě je to horší.

Vzbuzené vlastenectví

Teprve v Oslu Líba Janáková začala mnohem více přemýšlet o svém češství. Menší možnost styku s českou kulturou, vliv norského prostředí, to vše na ni, jak říká, náhle dolehlo natolik, že se začala cíleně zabývat svými kořeny. Její matka milovala Skandinávii, na měšťance psala o skandinávské přírodě překrásné slohové práce, přesto, že Norsko navštívila poprvé ve svých 80-ti letech. Líba se více soustředila na práci ve zdejším Česko-norském spolku, podílí se na vydávání jeho časopisu „Věstník“. O Češích v Norsku říká: „Není nás tam tolik, je to důsledkem norské přistěhovalecké politiky, ale i těmi drsnějšími podmínkami.“ Češi žijí většinou ve městech, na drsný sever a do hor zabloudil málokdo. „Náš Česko- norský spolek existuje s obměnami v názvu a náplni od roku 1950. V současnosti má kolem stovky registrovaných členů“ říká Liba a Karel jedním dechem dodává, „i přesto účast na některých akcích jako je třeba Mikulášská přesahuje stovku“. Akce jsou otevřené všem českým i slovenským přátelům. Karel svou ženu podporuje v této činnosti a je rád, že v tom, co nyní dělá, se tak říkajíc „našla“. S její neutuchající aktivitou přišlo oživení spolku, více zajímavých akcí, noví členové...

Přestože Karel i Líba byli již v mladém věku velice svobodomyslní, před rokem 1989 o emigraci kvůli silným rodinným poutům neuvažovali. Ani tato jejich cesta za životním naplněním však není a nebyla snadná. Obtíže dvou cizích řečí, přijetí společností, ztráta zaměstnání, nemoc paní Líby, rozhodnutí dětí vrátit se zpět (což je tak trochu paradox, u klasických rodin emigrantů to bývá přesně naopak, mladí zůstávají v nové zemi, rodiče mají touhu se vrátit) to není zcela jednoduché ani v době, kdy lze cestovat po Evropě bez obtíží.

Janákovi říkají. Hranice pro nás přestaly existovat – ale dost dlouho trvalo, než jsme se s tím naučili zacházet, že doma může být pro všechny i tady v Norsku, ale i u nás v Brně. Že není třeba se rozhodovat, kde vlastně to „doma“ máme, trápit se tím. Po mnohaletém pobytu v Norsku hodnotí oba toto rozhodnutí jako velký přínos pro rozvoj osobnosti každého z nich, včetně obou dcer, které si již po dokončení vysokoškolských studií hledají vlastní životní uplatnění. Jsou z nich samostatné a hrdé Evropanky s brněnskými kořeny a jsou na to evropanství lépe připravené než my – říkají oba rodiče.