Anderleho lidskost

Celosezónní expozice (Dům U Kamenného zvonu) bravurního umělce prezentuje průřez jeho grafickou, malířskou i sochařskou tvorbou – s důrazem na přetrvávající tematiku věčného zápasu.

Grafika

JIŘÍ ANDERLE (1936) si po/nechal vliv studia malby u A. Pelce a grafiky u V. Silovského na Akademii výtvarných umění (1955 – 1961). Tehdy snad již věděl, že bude tvořit v cyklech. Východiska jeho díla objevíme v závěru studia – v prvních grafických listech Vesnické tancovačky: „unášejí“ expresívní a groteskně pointované postavy a tváře, důvěrně mu známé z hraní ve vesnické kapele (pozdější účast v Grafičance je logická). Za osmiletého působení v Černém divadle Jiřího Srnce s cestami po Evropě, Austrálii, Africe a Americe poznává různá prostředí a galerie, kontrastní tendence umění, sbírá, třídí, zaznamenává. V divadle si uvědomuje význam gesta, posunku, pohledu, což později uplatňuje v grafické tvorbě. Tu rozvíjí v cyklu Hlavy, který je zpola groteskní a zpola trýznivá evokace reality ve výstižné charakteristice. Bez kůže je obsahem a dějem hluboké, psychologicky obnažené téma vnějších i vnitřních momentů lidské existence. V grafikách Komedie realitu povznáší až k imaginativním vidinám a zároveň ozřejmuje základní motiv života, například v zárodečném pratvaru vejce, v obrysech hlav sílu myšlenky. Od konce šedesátých let tvoří reminiscence na grafické listy A. Dürera, a obrazů, především L.Granacha a na Dantovu Božskou komedii. V působivém experimentu tiskne 24 desek v jednom listu (Komedie 9 a 10). Od roku 1969 se Anderle stává asistentem Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře na VŠUP. Vytváří Perspektivy, kde svou představivost snoubí s uměním minulosti v dialogu tradičních motivů a citací konkrétních děl velkých osobností (Dürera či Woitteaua). Kamasutra je intermezzem v inspiraci klasikou staré indické literatury v dialogu s moderností. O naléhavou výpověď pomocí citací a analogií ze starého umění jde ve Hrách (především Hra pro 122 osob). V oscilaci mezi drsnou, až krutou realitou současné doby a útěšnou evokací minulého času se autorova tvorba ubírá i v sedmdesátých letech. Na jedné straně cyklus Mezilidské vztahy (vrcholící Apassionatou) jako varovná metafora zkázy antického světa. Na druhé straně cyklus Portrét v času (především s tvářemi přátel či nejbližších) jako aktualizace starého umění. Obé precizní grafickou technikou, jež obemyká významové vrstvení poznatků a představ minulosti a úzce se váže na současnost. V autobiografických Interiérech (například Otevřené dveře) a současně ve Fragmentech mísí motivy starého umění i současného života (zdůrazněné perforací plochy či jejích okrajů).

Malba

Vedle grafiky vytváří Anderle soubory objektů: v souzvuku bílých a stříbrných odstínů usiluje o výtvarnou transpozici skladebného řádu a skrze něj o vyjádření vztahu k hudbě. Soustavně kreslí. Od osmdesátých let vstupuje do popředí malba a kresba, později asambláže v promyšlených, obsahově ucelených a výtvarně precizních kolekcích. Například Hommage či Zdání a skutečnost, v nichž se poprvé uplatňují fotografie s motivem postavy vojáka v proměnách času či v reminiscencích rodinné tradice. Názvy prosté, příkladně Voják a nevěsta, Voják dívka a rodiče, Voják, syn a žena, Voják a matka s děťátkem, Rodina v trávě, Elita mají hluboký lidský ponor a velkou působivost, jež zároveň souzní se vším kladným, co ještě nám zbývá. Antikou vydává autor svědectví o trvalých jistotách lidského rodu v dějinách lidstva – v symbolech a dějích, v postavách a jménech můžeme číst memento, které má stále co říci o událostech a úvahách nejsoučasnějších dnů. Malíř Anderle usiluje uplatnit širokou klaviaturu výrazových prostředků v záměrné orchestraci výsledného působení – v obrazech, inspirovaných verši Ovidiovými jako preludium s neustálým poselstvím antické kultury. Mění však úhel vidění v prožitku dramatických dějů v tušení zániku světa a ztroskotání řádu (Apokalyptická Antika). Umělec byl a je přesvědčen, že umění má výsostnou moc zahánět zlo, nad propastmi temna zbudovat klenbu jasu, trýznivou bolest přemáhat konejšivým smírem (na těchto představách magických sil je antika zakotvena). Proto ve vzepětí naděje a víry v budoucnost ve své tvorbě zdůrazňuje hodnoty, charakteristické pro cestu lidstva dějinami – to je i smyslem jeho cyklu Dialogy se starými mistry (evokujících obrazy Caravaggia, Cranacha, Ingrese).

Expozice

BATRACHOMYOMACHIA – ŽABOMYŠÍ A JINÉ VÁLKY 1959 – 2009 je výběrem z celoživotní tvorby Jiřího Anderleho, ve více dvoj/rovinách. Zmíněná grafická a malířská tvorba je rozdělena na část „historickou“ a „současnou“. Symbolicky propojena dominantním obrazem Tanec pod modrou oblohou (2006) i cyklem Trapné scény (tvořeným od roku 2007), dále sádrovými reliéfy, monumentálními plastikami (především zhmotněné negativní lidské typy), volnými plastikami Otisky celebrit (2008) a sousoším Lhostejnost (2009).

Tvorba Jiřího Anderleho měla a má, podle mne, výsostnou osobní dvoj/rovinu: účastného prožitku moderní doby a jejích dramatických dějů ve vlastní úzkosti a představách, v touze a snu, v patosu humanistického soucítění a stále varovného signálu. A to v hlubokém pochopení a tvůrčím rozvinutí klasických hodnot umění minulosti, přiblížených člověku současné doby.

V této dvoj/dimenzi aktuálnosti a nadčasovosti nachází Jiří Anderle smysl své tvorby. Její harmonie tkví ne ve vzájemném zápasu, ale ve vzájemném dialogu. Dialogu – ve světě tolikrát uznaného a oceněného – jemuž dává celosvětový rozsah a význam.