Umělci levého břehu Vltavy

Pohybem věčným
podává své srdce
nad Kampou světec
zkamenilý Pánu

Odedávna sídlím na Novém Městě založeném roku 1348, ale na levý břeh Vltavy a ostrov Kampu jsem od svých vysokoškolských studií v Praze chodívala a chodím snívat své sny. První zmínka o Kampě pochází z roku 1169, kdy druhý český král Vladislav II. daroval pole, vinice a zahrady, které tehdy ostrov pokrývaly, ženskému klášteru benediktinek od sv. Jiří na Hradčanech. Letos od tohoto data uplývá dlouhých 840 let. Časem na místě polí a vinic vyrostly mlýny, domy, ulice a náměstí. Zahrady se proměnily v parky. Dlouho se tu udržela tradice hrnčířských trhů.

Název svého vyprávění jsem zvolila dobrovolně a později jsem si uvědomila, že téma je takřka nevyčerpatelné.

Proto se zmíním pouze o několika z těch, kteří na ostrově žili a tvořili, a kteří jsou blízcí i mému srdci.

Začnu na březích Čertovky (jména se užívá teprve od 19. století), těm se občas říkává Pražské Benátky. Tam v obytném přístavku nostické jízdárny bydlel historik F. M. Pelcl, dnes bohužel a neprávem pouze jméno ve slovníku a učebnicích, neboť právě on byl v lednu 1793 jmenován prvním profesorem (tehdy ve Francii se ujali vlády jakobíni, pro mne předobraz budoucích totalitních režimů) na nově zřízené katedře České řeči a literatury na tehdejší Karlo- Ferdinandově univerzitě, což dokládá tehdejší vážnost a význam jeho osobnosti. Přežil pět panovníků dynastie Habsburků a psal si pečlivě deník, který pro otevřenost postřehu byl vydán poprvé až 130 let po jeho smrti a zatím naposledy.

Marie Terezie byla z nejlepších žen, které kdy byly na trůně... půl Vídně žilo z její dobroty... byla Rakušanům opravdovou matkou. Ale k Čechům byla jí vštípena již za mládí nenávist a jednala s nimi nejinak než jako macecha... v celém království není jediné památky, které by v národě její jméno oslavovala a zvěčňovala...

Císař Josef II. byl muž neobyčejný, za vzor si zvolil Bedřicha II. pruského, vojáka každým coulem, dodávám. O Josefovi koloval ve Vídni posměšek těžkého kalibru „Na válečném poli zajíc, v posteli prase.“ Jeho stěžejním historickým dílem byla „Nová kronika česká.“

V roce 1829 se do téhož objektu přestěhovala rodina Antonína Mánesa se třemi dětmi. Všechny se později věnovaly malířskému umění a dá se předpokládat, že je ve vnímání krásy přírody ovlivnilo i romantické prostředí ostrova Kampy, kde prožily část svého dětství.

Další významnou osobností, která vlastnila na Kampě dům, je Pavel Starší Švanda ze Semčic původem ze staré české zemanské rodiny Semčiců. Po studiích a dvouletém pobytu v semináři a krátké dráze státního úředníka se celý život věnoval divadlu, a to velmi úspěšně. Jeho manželkou byla výtečná herečka Prozatímního divadla Eliška Pešková. Dá se o něm také říci, že byl i jakýmsi otcem zakladatelem „zájezdového divadla“. Dům, který rodině patřil, už nestojí. Zachovala se jeho severní část s názvem „U zlatého hroznu“ upomínající na dávno zaniklé vinice. Gracilní jednopatrový klasicistní domek, jehož balkon zdobí dvě terakotové postavy dívek podle raného návrhu vynikajícího sochaře J. V. Myslbeka, byl domovem Jiřího Trnky, malíře snových obrazů, ilustrací, grafik, tvůrce loutkových filmů plných něhy a poezie. Za všechny připomínám aspoň Sen noci svatojánské a Staré pověsti české.

S něžnými vzpomínkami na dětství opatruji Karafiátovy Broučky s jeho ilustracemi, ze kterých mi četli moji blízcí. V jeho sousedství žil malířův přítel Jan Werich, výtečný herec, moudrý klaun, muž nelehkého osudu. V dospělosti jsem se pokoušela aspoň občas trochu dbát jeho slov: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl“ a poznala jsem, že opravdu jeden z nejhorších zážitků je „...srážka s blbcem a že jen blbec dělá tutéž chybu dvakrát“.

Nejvíce se zmíním o domě a muži, který se v něm narodil a bydlel. Kuriozitou, jak je v českých luzích zvykem, dům z 15. stol. zvaný Prašný dvůr. Jeho majitel získal právo na výrobu střelného prachu, ale vzhledem k blízkosti tehdy jediného mostu přes Vltavu v něm nesměl živnost provozovat, ani prach skladovat.

V 16. století byl jeho majitelem právník a domu zůstal název, ale problém zmizel. Ve století 19. byl zakoupen rodinou Pinkasů, jejíž hlava Adolf Maria Pinkas byl českým advokátem, politikem a v roce 1848 poslancem Ústavodárného sněmu. V říjnu 1827 spatřil světlo světa jeho syn, který dostal jméno Soběslav Hippolit. Ten od mládí rád kreslil a už v době studií na malostranském gymnáziu se učil malovat u Františka Čermáka, bratra znamenitého malíře Jaroslava. Po vzoru svého otce devatenáctiletý v roce 1848 vstoupil do studentské legie a účastnil se bojů na barikádě u Klementina. Po potlačení svatodušních bouří odešel do Mnichova a později do Paříže, kde se věnoval především malbě žánrových scén z každodenního života. Zajímavé a cenné jako dokument jsou karikatury a portréty osob politického života. Po návratu z ciziny byl znovu veřejně činný. Spolu s J. Mánesem se zasloužil o zachování a restaurování rotundy sv. Kříže na Starém Městě. Byl členem Rady pro vybudování Národního divadla, často se zastával mladých umělců a podporoval je. Protože byl stále v živém styku s Francií, tak tam v roce 1898 obdržel řád čestné legie. Odpočívá v rodinné hrobce na Malostranském hřbitově. Dobrý malíř, karikaturista a vzácně laskavý muž je bohužel málo připomínán, téměř zapomenut. Souborná výstava jeho děl se konala dlouho po jeho smrti až v roce 1928 a zůstává zatím poslední.

Blízko Karlova mostu stojí dům U Obrázku P. Marie. V něm bydlel malíř a ilustrátor knihy B. Němcové Babička. V 2. polovině 19. století tam žila rodina Holinova. Její hlava otec František býval myslivcem a později komorníkem generála křižovnického řádu. Kromě toho byl skvělým kaligrafem. Do jeho půvabné dcery Anny se zamiloval začínající básník, novinář Jan Neruda. Právě v rodině své lásky se seznámil s řadou českých vlastenců. Vysoký, štíhlý, mladý muž, skvělý tanečník, mladou dívku okouzlil právě v tanečních, ale zřejmě pro existenční nejistotu a také patrně pro jeho okouzlení Karolinou Světlou se rozešli. Anna se už nikdy nevdala, dostalo se jí přízviska „věčná nevěsta“. Jako mladou značně romantickou dívku už dojímala slova, kterými se s ní básník loučil v dlouhém dopise: „...Já Vám ukradl léta Vašeho života, nejkrásnější léta dívčího mládí, dobu Vašeho rozkvětu, Vaše jaro, Váš lesk a nic nemohu navrátit a nedal jsem Vám za to snad ani jediné radostné chvíle! Prosím, odpusťte mi...“

A v básni věnované ANNĚ napsal zodpovědná, ale trpká slova. „Raději bych však po ulicích žebral, raději kletby lidstva na se kopil nežli bych snad u sobectví podlém lásku svoji v bídy blátě ztopil.“

A že naši předkové bývali čistotní, nevíme jenom z příběhu o Zuzaně lazebnici souvisejícím s osobou rozporuplné osoby nešťastného krále Václava IV., ale svědčí o tom i doklad, že už ve 14. století, kdy na místě dnešní Lázeňské ulice č. 4 bývala první veřejná lázeň pro malostranské občany. Tehdy bylo ovšem nazýváno Menší Město. Později zde byl reprezentační pražský hotel zvaný „V lázních“. Kromě jiných významných osobností tu bydlel francouzský spisovatel René August de Chataubriand, který byl tehdy vychovatelem syna francouzské krále.

Neméně zajímavý je osud letohrádku postaveného v 17. století na břehu Čertovky patrně určeného pro zbožná rozjímání a odpočinku. Po zrušení řádu ho zakoupil Adam Graf a světe div se, otevřel tu 1775 vinárnu, taneční sál a zřídil tehdy moderní původní lázně. Samozřejmě odděleně pro dámy a pány. Ti se v čisté a chladné vodě šplouchali od roku 1871. Vnímavý návštěvník možná v tichém ránu či podvečeru zahlédne ve vlnách Čertovky odlesk dávných radovánek.