Praha

JAN SCHNEIDER: Puvaby ukrývá si i oči věčně rozesmáté šenkýřka krásy, misto, jež je stověžaté...

Praha je déle než tisíc let nejen neklidným srdcem Evropy, ale i místem, kde se potkávaly různé kultury a kde až do první poloviny 20. století vedle sebe žila, kromě řady jiných tři etnika české, německé a židovské, která tvořila pozoruhodnou a inspirující atmosféru. Rachel Levinová, dcera berlínského bankéře, emancipovaná intelektuálka ji popsala: „...Před podívanou, jež se naskýtá na vltavském mostě, nedala bych přednost žádné jiné. To celé místo, k němuž se poutají největší dějinné události, má zároveň do sebe cosi pohádkového, kouzelného, co vede do nejranějšího světa bájí a dodává odtamtud nádechu i událostem nejnovějším...“

Málokteré město se Praze vyrovná krásou, množstvím věží, polohou. Snad ještě Řím na sedmi pahorcích. Praha je právem nazývána matka měst, Praga Caput regni (hlava království) jak stojí na průčelí Staroměstské radnice. Neopakovatelné kouzlo má pohled na Hradčany a Malou Stranu pod ním. Věže katedrály sv. Víta s hrobem zemského světce sv. Václava se staletí shlížejí ve vlnách Vltavy. Stejně kouzelný je pohled z návrší dolů na město rozložené v kotlině pod nimi uzavřené Vyšehradem opředeným pověstmi o bájné kněžně Libuši. Starobylé budovy města jsou právem nazývány zkamenělými dějinami města. Pozoruhodné jsou jeho kulturní tradice, školy a hudebnost. Ne nadarmo se říkávalo, že v hudbě je život Čechů, a to i v dobách nepříznivých. Město je středem mezi severem a jihem a básník by ho nazval baladou mezi prózou a lyrikou.

Její krásu zachytila řada významných umělců na řadě vedut, což jsou malířské nebo kreslířské pohledy na město nebo krajinu, které zdůrazňují věrnost pohledu, kterou někdy i nadřazují ostatním složkám. Objevují se topograficky přesné v evropském umění od 15. století. Praha se ve sbírce vedut evropských měst objevuje ve slavné Schadelerově Světové kronice vydané v Norimberku roku 1493. První veduty jsou připisovány slavnému německému malíři, též rodákovi z Norimberka Albrechtu Dürerovi. Jeho Růžencová slavnost je ozdobou Obrazárny pražského hradu a jedním z mála děl, která zůstala ze slavných sbírek císaře Rudolfa II. Rozkvět vedut vrcholil v 17.–18. století. Z řady děl českých umělců je dojemný Pohled na Prahu z ruky skvělého rytce Václava Holara, který v roce 1647 poprvé a zároveň naposledy po svém odchodu do ciziny navštívil rodné město. Proslulé jsou veduty Prahy od Vincence Morstadta z 19. století a řada dalších.

Nejnověji se pohledy na Prahu objevují v díle Aleše Jiránka, umělce žijícího ve Francii, ale často se vracejícího do rodné země. Okouzleni Prahou byli i Antonín Slavíček a Julius Mařák. Dnes do jisté míry krásu města zachycují fotografové.

Závěrem dovolte slova obdivu z pera francouzského spisovatele Francois-Agusta Reného de Chateaubrianda z počátku 19. století: „O hradu – bylo v tom něco ze samoty, polohy a velikosti Vatikánu nebo chrámu jeruzalémského viděného z údolí Josafat. Město dole střežení dějin, lidská sudba, zánik říší, úmysly Prozřetelnosti vytanuly mi na mysli anebo se ztotožňovaly se vzpomínkami na můj vlastní osud, sarkofágy zapadlých století, promlouvají tu kameny dějiny zkameněly, zkamenělé srdce českého národa. Každá věž, každý patník je svědkem jeho osudu, bolu temná velikost. Leží tu v rakvi tužby, naděje tvého národa, zkameněly tu jeho slzy. „