Náš útěk z vlasti a anabáze za svobodou

Můj otec Otakar Šic byl ruský legionář v první světové válce. Plných šest let prožil v Rusku, v boji proti Rakousko-Uhersku a ke konci též v boji proti bolševickým hordám.

Jiřina a Edmund Teyrovských jsou našimi dlouholetými (snad jedněmi z prvních) a věrnými čtenáři. V minulém čísle byli spolu s dalšími na fotografii k článku Sokolští slavíci (str. 37). Psali jsme o nich již několikrát, protože jsou velmi aktivními jak v krajanském životě, tak v soukromém. Paní Teyrovská kromě náročné práce a výchovy dvou dcer si udělala čas i na psaní. Mám její dvě knížky, jedna čtivější než druhá... první je o autorčině mládí, zajímavé až mystické vzpomínky a postřehy, druhá je Anabáze jejich útěku do světa a života v Austrálii. Některé Jiřinčiny povídky jsme již otiskli a dnes vám nabízíme dramatické líčení jejich odchodu a nových začátků v cizích zemích. Napadlo mne tuto stať zařadit poté, co jsme informovali o nevšedním filmu o českých legiích v Rusku, který též skupinám zájemců promítáme s komentářem. (Film je v angličtině s českými titulky, ale tvůrci se snaží sehnat peníze i pro českou verzi, aby mohl být nabízen i jednotlivým zájemcům u nás. Zatím si jej lze objednat v anglické verzi.) Jiřinka a Eda, jak jim říkáme, jsou již součástí našeho časopisu a věříme, že vás jejich příběh zaujme tak jako nás.

Příběh manželů Teyrovských

Když byly československé legie odsunuty na Dálný východ, můj otec byl umístěn jako důstojník v mandžuském městečku Charbinu, v domě carského důstojníka Stezuna. Celá rodina (stejně jako celé carské vojsko) unikala komunistickému náporu přesunem na východ. O důstojníkovy děti pečovala mladší sestra jeho choti, šestnáctiletá Kateřina. Obě ženy pocházely z nižší polské šlechty. Po zabrání východní části Polska Ruskem byla veškerá výchova mládeže vedena v ruském jazyce.

Mému otci se mladičká Kateřina zalíbila, a tak když česká divize dostala povel k odsunu, nabídl jí své srdce i ruku a v roce 1920 odjeli do Vladivostoku a pak kolem Japonska a Indie do Francie. Z Paříže vedla jejich cesta do Prahy

Oba moji rodiče hovořili plynně rusky. Byli hudebně nadaní, a tak se u nich pořádaly hudební dýchánky se zpěvem. Matka měla navíc pěkný soprán a nejednou byla hosty žádána, aby zpestřila posezení svým zpěvem.

Neměla jsem sourozence, a tak jsem často poslouchala vyprávění svých rodičů o životních tragediích lidí, k nimž v Rusku docházelo při nástupu komunistů k moci. Dovídala jsem se o ukrutnostech, kterých se komunisté dopouštěli na vlastních lidech. Komunisté nevěří v Boha a ani tedy v duchovní hodnotu člověka. Proto také pro ně nepředstavuje lidský život žádnou hodnotu, tím spíše, nestojí-li na jejich straně. Je pro ně jen něčím, co jim má sloužit, co chtějí ovládnout.

Vyrůstala jsem za 2. světové války v Praze, v tzv. Protektorátu, tedy ve státě, který byl v područí Hitlera. S nacisty přišly perzekuce, totální nasazení, ale mládí vše překonalo. V té době jsme se „upínali“ k velkému ruskému bratru, neboť jako malý národ jsme cítili, že musíme mít oporu u velkého a navíc slovanského národa. Když jsme však v roce 1945 vítali své „osvoboditele“, již tenkrát jsem měla o komunistickém Rusku své pochybnosti, neboť od rodičů jsem se mnohé dozvěděla a tušila jsem, že je to krok z bláta do louže.

Pouhé tři roky jsme se těšili z nabyté svobody a demokracie. V té době jsem se seznámila s mým nynějším manželem Edmundem, který pocházel z rodiny, jež vlastnila největší čistírnu a barvírnu v Praze. Já jsem tehdy studovala na filozofické fakultě v Praze a byla jsem, stejně jako on, plná ideálů. V červnu 1947 jsme měli svatbu v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Svatební hostina se konala ve Valdštejnské hospodě.

Pak přišel únor 1948. Začalo znárodňování podniků a také podnik rodiny mého muže „ING. CHEM. TEYROVSKÝ“, ve kterém bylo zaměstnáno 150 pracovníků, byl znárodněn. Stali se z nás „nepřátelé lidu“, jak byli označováni všichni, kteří se svým talentem, pílí a znalostmi něčeho dopracovali a něčeho dosáhli. Rozhodli jsme se pro opuštění vlasti, pro odchod do svobodného světa. Rodičům jsme řekli, že si jdeme hledat existenci na Slovensko.

Naplnili jsme náš vůz osobními věcmi a rozjeli se do Aše, kde jsme chtěli překročit hranice do americké zóny v Německu. Před Aší nás zastavila policejní stráž. Odvedli nás na policejní stanici a vyslýchali. Tvrdili jsme, že hledáme práci v barvírně v Aši. Výslech trval od rána do večera, kdy nás konečně propustili. Spojka, která nás měla převést přes hranice, mezitím odjela. Za tmy jsme dojeli do bytu ředitele barvírny a uvažovali, co dále. Neušlo nám, že jsme sledováni příslušníky policie v civilu.

Setkali jsme se s rodinou, která bydlela poblíž a která nám nabídla, že můžeme od nich zkusit v noci přechod hranice i s nosiči, kteří by nám vzali potřebné věci. Čekali jsme na nákladní vůz, ale nepřijel. V domě se najednou objevili četníci a my, ukryti v horní místnosti, jsme se strachem čekali, co bude dál. Rodina nakonec změnila svůj názor a odmítla nám pomoci při našem útěku, ale ředitel barvírny našel jinou rodinu v blízkosti hranice, která nás byla ochotna za částku 10 tisíc korun převést.

K večeru se do rodiny dostavil člen Pohraniční stráže, který nás měl za předem vyplacenou, dohodnutou odměnu převést. Vše se domlouvalo ve tmě, abychom neviděli jeho tvář. Ve smluvenou dobu – o půlnoci – však dotyčný nepřišel. Pán domu nám přišel sdělit, že podle ohýnků z cigaret, které zahlédl ve tmě, je jeho dům obklíčen, a že to s námi nevypadá dobře. Rodina nás přemlouvala, abychom se vzdali plánu na útěk a neriskovali životy.

V té době jsme se také dozvěděli o smrti Jana Masaryka a prohlášení jeho lékaře, že šlo o sebevraždu, námi velmi otřáslo. Majitel domu přišel nakonec se zprávou, že našel pašeráka ochotného nás (opět za částku 10 tisíc korun) převést. Ale jen s věcmi, které můžeme unést v rancích. Pět dní jsme prožili ve strachu a nejistotě, s nervy napjatými na maximum, a tak jsme souhlasili.

Za světla jsme přešli do stodoly a pět hodin čekali do půlnoci. V termosce jsme měli černou kávu s becherovkou. Alkohol nás trochu zklidnil a vše, co nás čekalo, jsme začali brát jako velké dobrodružství. Před půlnocí přišel pašerák jménem Had, vysoký a hubený muž, který nás odvedl do strážní věže místní pily, kde byl zaměstnán jako noční hlídač. Pašerák věděl, že o půlnoci se střídají stráže. Když nastala půlnoc, vydali jsme se na cestu. Had šel napřed, my opatrně za ním. Zbytek cesty k hraničnímu kameni jsme se doplížili. Zde jsme mu předali peníze a on nám dal ruksak, který nám nesl. Šli jsme opuštěni noční tmou, zapadali do močálů, klopýtali neznámou, nerovnou krajinou – a asi po čtyřech hodinách chůze jsme došli do Hofu.

Dorazili jsme do americké mise. Sešlo se nás tam tenkrát jen z Aše přes stovku. Američané měli pro každého uprchlíka rozkládací lehátko a deku. Každý, kdo měl zbraň, ji musel odevzdat. Stůl byl plný zbraní – od moderních až po historické. My jsme již zbraně neměli. Věnovali jsme obě poslední rodině, u které jsme se skrývali, a Hadovi. Ráno nás Američané vyslýchali, ale neřekli jsme žádná jména. Bylo nám řečeno, že té noci přešlo přes českou hranici 500 osob.

Američané nás pak předali do německé „péče“. Nastoupili jsme do válkou rozbitých vagonů bez oken a druhého dne jsme jeli do vnitrozemí, aniž bychom dostali nějaké jídlo. Co to ale bylo proti tomu, že jsme již necítili strach, jaký jsme měli před překonáním hranice, proti velké radosti z toho, že jsme na svobodě! Žaludek se ale nedal ošidit, dostavila se chuť k jídlu, měli jsme hlad.

Vlak s námi konečně dodrkotal do blízkosti Schwabachu. Za městem byl bývalý koncentrační tábor a zde, do prázdných místností, nás ubytovali po šestnácti lidech. Bylo to provizorní ubytování. K dispozici jsme měli sprchy se studenou vodou na dvoře, primitivní WC. Slamníky jsme si šli naplnit slámou, deky ani polštáře jsme nedostali, a tak jsme se s Edmundem krčili pod jeho hubertusem. Za polštář nám posloužily boty.

Jídlo, hustou polévku v bandasce od mléka, nám dali až druhý den. Neměli jsme ani talíř, ani lžíce. Edmund vylezl na stůl, odšrouboval tam „talíř“ od světla, takže základ již byl. Kde ale vzít lžíci? Jako správná skautka jsem si s sebou vzala z domu příbor, ale lžíce se ztratila. A tak jedna kávová lžička posloužila všem přítomným k prvnímu jídlu. „Eintopf“ nám dávali jen jednou denně. Někteří hned tábor opustili a odjeli za známými nebo přáteli. My jsme sice s sebou měli hodně českých peněz, ale v Německu je nikdo nechtěl a navíc tam nebylo žádné zboží, za které by se daly utratit. Německo bylo válkou velmi zpustošené. Domy ležely v troskách, pod kterými byli ještě lidé, samozřejmě mrtví, v továrnách se nepracovalo. Muže jsme nikde neviděli, jen ženy, děti a mrzáky. Ač jsme byli ve svobodné zemi, padala na nás náhle tíha osamění. Byli jsme bez rodiny, přátel a známých, bez možnosti pořádně se najíst a navíc i bez znalosti řeči země, v níž jsme se octli. Vzpomínali jsme na domov a vlast.

Hned z kraje jsme se rozhodli, že v Německu nezůstaneme, že jsme neriskovali své životy proto, aby z našich dětí byli Němci. Podnikla jsem odvážnou cestu do francouzské zóny na belgický konzulát, kde jsem se ale dozvěděla, že berou jen havíře do dolů. Kanada brala jen kožešníky, a to jen bez manželek. Dozvěděli jsme se též o náboru uprchlíků do Brazílie, Venezuely, Chile, Austrálie. V Německu v té době čekalo milion Hitlerem zavlečených lidí (Ukrajinců, Poláků a jiných) na možnost emigrace do cizích zemí, protože se nechtěli vrátit do vlasti, kde vládli komunisté. Mnoho jich v táborech čekalo na svou příležitost i tři roky! Akce na pomoc uprchlíkům byla organizována mezinárodní organizací International Rescue Organization (IRO).

Rozhodli jsme se pro odchod do země, kde se hovoří anglicky. Volili jsme Austrálii. Museli jsme podepsat kontrakt na dva roky manuální práce v málo placených oborech. Na Ameriku se v té době čekalo dlouhých deset let!

Dne 11. srpna 1948 se náš transport, čítající 1 100 lidí, vydal na cestu do italského Turinu. Cestovali jsme vlakem a cesta to rozhodně nebyla nijak pohodlná. V Turinu jsme byli ubytováni v bývalém útulku pro duševně choré. Mussolini nechal všechny takto postižené lidi zlikvidovat. Jiný vlak nás dovezl do Benátek. Zde jsme nastoupili na loď, kde v obrovské noclehárně byly ženy a děti. Muži byli rozmístěni v různých prostorách lodi, v nichž byli namačkáni jako sardinky.

Loď plula Středozemním mořem do Rudého moře, kde bylo tak nesnesitelné horko, že se stroje přehřály a vypověděly službu. Bylo to u Port Sudanu. Loď zůstala stát a ke slovu přišli opraváři. Všichni pasažéři v noci spali na palubách, protože i v noci bylo v prostorách lodi nesnesitelné horko. Po opravě loď pokračovala v plavbě okolo Indie v Tichém oceáně. Vlny zde byly tak obrovské, že nejenom pasažéři, ale i posádka lodi „odevzdali to, co pozřeli, moři“.

Na této cestě za novým životem bylo 23 Čechů. Jediným volným prostorem, kde jsme se mohli jako krajané i manželé setkávat, byly koridory lodi. Cestou jsme zpívali za doprovodu kytary české písně. Jídlo, které jsme dostávali, vcelku ušlo, ale k pití jsme měli po celou cestu jen tmavý čaj. Plavba se nám zdála nekonečná. Zastávky byly jen v Adenu a v Columbii na Cejlonu (nyní Srí Lanka). Zde přišli na loď místní obchodníci a prodávali své zboží. Emigranti měli zákaz opustit loď, ale byl zde čilý výměnný obchod.

Naše loď „S. S. Protea“ byla třetí lodí IRO vezoucí evropské emigranty do Austrálie. Jedna loď vyslaná před námi se dostala do obtíží. Chtěla přistát v australském Melbourne, avšak silný hurikán, který se jí zmocnil, nesl ji severně od Austrálie, okolo Indonésie do Nové Kaledonie. Musel to být dramatický zážitek pro všechny pasažéry i posádku.

Naše loď přistála v Melbourne (stát Victoria) po únavné a vyčerpávající plavbě. Asi měsíc jsme prožili v třídícím táboře v Donegille, ze kterého jsme byli posíláni na různá pracoviště. Můj manžel nejprve pracoval v cihelně, později byl přesunut do ústavu pro duševně choré v Melbourne, kde pracoval v prádelně. I já jsem pracovala v tomto zařízení jako ošetřovatelka, která měla na starost těžké případy. Práce nás obou byla značně vyčerpávající a navíc i málo placená, takže jsme nemohli počítat, že bychom si našli byt, kde bychom mohli jako manželé společně bydlet. Prozatím jsme bydleli odděleně.

Co nás však nejvíce trápilo, byla velká nevraživost místních obyvatel vůči nám, přistěhovalcům.

Záviděli nám, emigrantům, že máme stejné platy jako oni, ale každý, kdo chtěl být objektivní, musel přiznat, že Evropané byli mnohem pracovitější, svědomitější šetrnější.

Po vypršení „kontraktu“ jsme hledali v Melbourne jiné zaměstnání, v našem oboru, to je v barvírenství a konfekci. Nakonec jsme se rozhodli pro odchod do největšího australského města – Sydney. Za ušetřené peníze jsme koupili malé hokynářství v samém srdci Sydney. Krám jsme měli otevřený sto hodin týdně! Byla to náročná a vyčerpávající práce, ale byli jsme šťastni, neboť k obchůdku patřil i byt, takže jsme konečně mohli být po dlouhé době v soukromí spolu.

Na jaře roku 1954 se nám narodila první dcera Věra a nebyl jí ani rok, když jsme dostali povolení ke vstupu do USA. Plavili jsme se 24 dnů na lodi „ORION“ ze Sydney do San Franciska. Kalifornie byla zemí, která nás laskavě přijala nejenom příjemným klimatem, ale zejména laskavostí svých lidí. Uvažovali jsme, kde se usadit, kde začít budovat novou existenci. Jeli jsme do Los Angeles, pak do San Diega, kde bylo ještě teplejší ovzduší než v San Francisku. Ale nakonec jsme se vrátili zpět do tohoto města, resp. jeho okolí, Oaklandu. Tam jsme nalezli vhodné ubytování u jezera Merrit, kde byla dětská školka v domě. Pronajali jsme si na zkoušku delikatesní obchod na hlavní dopravní tepně do San Franciska. Po půl roce jsme šli opět pracovat do našeho oboru – barvířského a textilního. Nebyla jsem z těch, kteří by chtěli zůstat v domácnosti, a tak jsem vždy měla práci i mimo domov.

V roce 1956 se nám narodila druhá dceruška – Helenka. Naše majetková situace se díky vlastní píli a vytrvalosti zlepšila, a tak jsme si mohli dovolit poznávat nejenom Kalifornii. Navštívili jsme americký národní park Yellowston, druhým parkem, kam jsme se rozjeli, byly Yosemity. Naše cesty vedly i do Grand Canyonu, Bryce Canyonu, Zion parku, Las Vegas, Death Valley a dalších zajímavých a vyhledávaných míst v USA. Projeli jsme nejenom Kalifornii, ale i Arizonu, Nevadu, Utah a další státy Unie. Později jsme se jeli podívat i do největšího amerického města – New Yorku, k Niagarským vodopádům a prakticky jsme procestovali celý americký kontinent.

Manžel úspěšně absolvoval kursy barvení a chemie a pak studoval na univerzitě v San Francisku. Studium ukončil s vyznamenáním. Promoval v roce 1964 v oboru ekonomie na „Summa cum laude“.

V roce 1965 jsme otevřeli barvírnu v Union City (mezi San Franciskem a San José) na barvení příze na koberce. Já jsem vedla kancelář, Edmund měl na starost vlastní provoz. Dlouho a tvrdě jsme bojovali s konkurencí, ale vydrželi jsme v oboru plných 21 let. Časem jsme barvení rozíšířili i na barvení šatstva. Práci jsme dali třem desítkám lidí.

Naše dcery vyrostly a byly úspěšné na studiích. Věra absolvovala Berkeley univerzitu a pak pokračovala ve studiu na Harvardově univerzitě v Bostonu, kde promovala. Působila jako administrátor nemocnice v Anglii na London School of Economics, dnes je administrátorem ve městě Palo Alto. Je vdaná a má dva syny.

Druhá dcera Helenka vystudovala na Davisově univerzitě, kde také promovala. Dnes má tři syny a je vedoucí dietetičkou na klinice ve Washingtonově nemocnici ve Fremontu. Obě dcery mají opatrovatelky u svých dětí a ve svém oboru pracují na plný úvazek.

My jsme barvírnu v roce 1986 prodali a odešli na zasloužený odpočinek. Těšíme se z rodin našich dcer i našich pěti vnuků. Máme také více času na cestování po světě. Doma nám volný čas vyplňuje péče o náš dům a zahradu, ale pracujeme i pro Sokol a kostel. Každoročně se vracíme zpět do naší vlasti, kde máme své kořeny. Není ani v nejmenším nadsázkou, že i po tolika letech odloučení žije naše vlast nadále v našich srdcích.

Závěr

Člověk považuje některé dny svého života za nešťastné. I my jsme se cítili být „na dně“, když jsme se ožebračeni, jako uprchlíci plížili nocí u Aše z milované vlasti do ciziny, do neznáma. Ztráceli jsme tím momentem vše, co jsme milovali: své matky, přátele, svou vlast, vzdělání i rodný jazyk. Čas ukázal, že to bylo to nejlepší, co jsme v ty dny mohli udělat!

Ušetřilo nám to 41 let životního utrpení a patrně i smrti, která by nás čekala jako „kapitalisty“ pod komunistickou vládou.

USA na druhé straně nám daly možnost života v demokracii, příležitost studovat a pracovat. Tvrdě pracovat a poznávat svobodný život. Ve svobodném světě se musí opravdu poctivě a tvrdě pracovat, chce-li člověk uspět. V našich myslích vždy bylo heslo českých buditelů: „V práci a vědění je naše spasení!“ A to byla naše záchrana a spása.