Čeština s ČSÚZ podvacáté

Čeština patří k nejobtížněji zvládnutelným jazykům. Největším postrachem je pověstných sedm pádů a skutečnost, že se musí skloňovat téměř všechno, včetně vlastních jmen. To některé zájemce o proniknutí do tajů naší mateřštiny doslova šokuje. Přesto je čeština v řadě evropských škol a na lingvistických katedrách univerzit vyhledávanou specializací a ti, kteří se na ni zaměřili, mnohdy překvapují úrovní získaných jazykových znalostí. Znovu se o tom přesvědčili členové Československého ústavu zahraničního, který jako nepolitické a neziskové občanské sdružení už podvacáté v řadě uspořádal pro studenty bohemistiky a české krajany z USA letos v červenci jazykový a vlastivědný kurz.

Dvacátý, tehdy jubilejní kurz byl poněkud slavnostnější. Bohemisté ze Lvova, Kyjeva, Petrohradu, Chorvatska a studentky české školy ve Vídni, stejně jako potomci Čechů, kteří před víc než stoletím odjeli žít a pracovat do Ameriky, dostali kromě individualizované výuky jazyka mimořádnou možnost prohlédnout si reprezentační prostory Pražského hradu, Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR či zákoutí Strahovského kláštera, kam se běžný turista nedostane. Ve svých závěrečných pracích to také vysoce hodnotili. „To nebyla letní škola, to byl mimořádný životní zážitek,“ napsala ve své eseji Káťa Michajlová z Kyjeva. Byla zejména nadšená tím, že profesoři, odborníci z Karlovy univerzity a dalších institucí jazykové přípravy, s každým studentem na začátku prodiskutovali jeho slabá místa ve znalosti jazyka a pak mu věnovali potřebný čas k jejich odstranění.

„My víme, že tři nebo čtyři týdny jazykových kurzů nemohou nikoho naučit jakýkoli jazyk natož češtinu, ale studenti se rozhodně mohou v jazyce zdokonalit a navíc jim umožňujeme poznat to nejlepší z České republiky“, zdůraznil studentům předseda Československého ústavu zahraničního Jaromír Šlápota při úvodním setkání. Při závěrečném předávání diplomů za absolvování kurzu, které se konalo v romantickém prostředí Vrtbovské zahrady, pak studenti jeho slova plně potvrdili. Všichni se beze sporu zlepšili v jazyce a navíc se osobně seznámili s Českou republikou, ať už s její historií na hradech a zámcích, či kulturou na představeních v Národním divadle. Viděli, jak se fouká sklo, poznali volební systém, dozvěděli se, jak se rozhoduje v Poslanecké sněmovně, jak funguje systém politických stran, sociální systém a další a další podrobnosti o tom, jak žijí občané v ČR.

Mladí bohemisté z evropských univerzit byli jednoznačně nadšeni téměř vším. Studenti z USA se dívali kritičtějšíma očima. Čtyřicetiletý Thomas Marek, který pracuje v Texasu jako programátor a do České republiky přijel letos poprvé, lituje, že Česko musí dnes řešit stejné problémy jako USA, tedy zadlužení a nezaměstnanost. Dvacetiletý Jonathan studující ekonomii varoval před výprodejem českých podniků zahraničním nadnárodním firmám. Neradi by viděli, kdyby se ztratilo to české, na co jsou tak pyšní jejich rodiče a teď i oni sami.

Od účastníků kurzu češtiny ČSÚZ z USA jsou kritické připomínky zvlášť cenné. Česká republika je pro ně druhým domovem. Jsou potomky Čechů a Moravanů, kteří odešli do Ameriky na přelomu 19. a 20. století – někteří za prací, jiní, aby nemuseli do války. Všichni si ale ve svých srdcích zachovali velkou lásku ke staré vlasti a přenesli ji na své syny, dcery a vnoučata. Právě ti přijížděli v uplynulých dvaceti letech na kurzy ČSÚZ a všichni odjížděli s příjemnými zážitky a ještě hlubším vztahem k Česku. Mnozí se vracejí: Margaret Klecka nevynechala ani jeden ročník od roku 1991, Victor Kovar jich absolvoval již šestnáct, Merlene Bravenec deset, Clara Bruning šest. Všichni oceňují nejen přátelské zacházení, laskavost profesorů, bohatý kulturní program, či to, že kurzy Československého ústavu zahraničního staví mosty mezi Východem a Západem, ale i že se na nich setkávají mladší generace se staršími. Letos bylo nejmladší účastnici, Kristýně z Vídně, patnáct a nejstarší, Clarice z USA, devětasedmdesát. Mladí omlazují ty dříve narozené a od nich naopak čerpají životní moudrost. Takže nejde vlastně jen o kurzy jazykové, či vlastivědné, ale o jistou neocenitelnou školu života.