Rozvážný dobroduh s tichým hlasem - Mirek Lukeš

Výrazná ošlehaná tvář a vysoká, sportovní postava navozují „drsného muže“, ale tichý hlas a skoro až plachý úsměv prozrazují, že máme před sebou spíš citlivého člověka s romantickou duší. Jeho jméno se zapsalo mezi legendy v zimě 1985, kdy s dalšími dvěma českými horolezci strávil 17 dní v severní stěně Eigeru, aby tudy mohla být zakreslena nová cesta. Jeho horolezecko-cestovatelské sny jej zavedly na všechny kontinenty včetně Antarktidy, a také například do Grónska, na Nový Zéland, do Ohňové země...ale nejraději má Tibet. Po prolistování jeho nádherné knížky Žij své sny a absolvování besedy o Transhimaláji je jasné, o co mu jde. Chce svým konáním upozornit na to, že je možné se oprostit od civilizačních zlozvyků, věčného spěchu, a tak lépe poznat sama sebe. A na to, že s námi na jedné planetě, v nejrůznějších chudých končinách žijí i lidé, setkání s nimiž nás může nesmírně obohatit. A právě takoví romantici jsou pro návrat k vlastním kořenům lidství nejvíc důležití.

Emigroval jsem v pětadvaceti, v roce 1971, takže už jsem něco za sebou měl, ale z velehor prakticky jenom Kavkaz. Nedá se říct, že bych byl profesionál, zaměstnání horského vůdce jsem se vyhýbal.

Co jste dělal v počátcích emigrace? Musel jste určitě nějak prozaicky pracovat, abyste vydělal nejen na živobytí, ale i na vysněné cesty. Čím jste vlastně občanským povoláním?

U nás jsem se vyučil zámečníkem a pokračoval na dvanáctiletce. Pak jsem ještě zkusil průmyslovku, ale během ní už jsem se rozhodl, že to tady „zabalím“. Ve Švýcarsku jsem se vrhnul do práce jako zámečník –mechanik, u jedné firmy jsem okoukal, jak se čistí bojlery s výměnou magnesiových anod a pak jsem si k tomu přibral úpravu vody proti rzi a osamostatnil se. A to je moje práce dodnes. Zpočátku jsem byl s tou technologií docela průkopník. Ale já už jsem se docela dobře zavedl i v té své druhé linii, takže vodím turisty do Tater, na Balkán do Karpat a občas i jinam.

Do Švýcarska jste mířil hlavně za svobodou, ale asi i právě proto, že tam jsou velehory a je to pro horolezecký sport nejlepší země v Evropě?

Mířil jsem tam proto, že to je neutrální stát. Ale kvůli těm Alpám taky. Třeba v placatém Holandsku bych asi zahynul (smích). A taky jsem měl ve Švýcarsku strýce, který přeci jen trochu pomohl v těch začátcích. Už předtím, v roce 1969, tam emigrovali i někteří mí sportovní kamarádi, kajakáři z Děčína.

Nalezl jste tam i životní partnerku, se kterou podnikáte skoro všechny výpravy...to je asi vzácné porozumění...

Irene byla horolezkyní už před naším seznámením a máme toho společného hodně.

Říkáte, že osmitisícovky nebyly nikdy vaší prioritou. Proč? Všichni se přece touží dostat nejvýš...

Já nikoli, a je hodně důvodů, které mne k tomu rozhodnutí dovedly. Bylo to po komerční švýcarské expedici na Dhaulaghiri, sedmý nejvyšší vrchol světa v roce 1980. Vy dostanete povolení na jeden „kopec“, dojdete s nosiči do základního tábora a vaše tělo se má aklimatizovat ze 4 500 m.n. m. na 1 000 m přibližně týden. A vy musíte za obrovské peníze, které ta výprava stojí, stále znovu a znovu stoupat a vracet se ...a pak tam sníte nějaké rybičky a je vám špatně a nemůžete pokračovat... Nebo v den D, kdy máte jít k vrcholu, je špatné počasí a už to nejde. Tyto organizované výpravy jsou strašně omezené časem.

A také – do základního tábora jdou všichni společně v pohodě. Ale pak se jedná o vrchol – a přijdou lokte. A je to někdy nechutné, co se mezi účastníky odehrává. Jde samozřejmě o to, kdo se tam dostane, aby mohl vykládat v kanceláři...

Také návraty jsou obvykle na poslední chvíli, takže jsem zažil doslova útěk tím nejkrásnějším údolím přes šestitsícové sedlo mezi Annapurnou a Dhaulaghiri. Tam vás zvou místní lidi na čaj, a vy se nemůžete zastavit. Takovéto výpravy „dupou“ po jejich kultuře.

Co vás tedy nejvíc láká a zajímá?

Já to dnes dělám úplně jinak. Výpravy absolvujeme většinou ve dvou s mojí partnerkou. Nikam nespěcháme. To, co je pro nás nejdůležitější, je právě načerpat co nejvíce dojmů, zkušeností a zážitků tím, že místa, která navštívíme, doslova prožijeme. V kontaktu s jejich obyvatelstvem, tak, že přijmeme jejich pozvání, mluvíme s nimi, dozvíme se o nich i o té krajině či zemi nejvíce. A tak jsem stál na několika sedmitisícovkách (dvě z nich prvovýstupy.

Styl vašich výprav je patrný i z vaší přednášky o Tibetu a horách Transhimaláje, kde jste byl už čtyřikrát, natočil hodně filmového materiálu, fotil. Tibet zaujímá i podstatné místo ve vaší krásné knize Žij své sny...

Ano, Tibet a jeho obyvatelstvo mám v lásce. Ve Švýcarsku žijí tři tisíce emigrantů z Tibetu, řadu z nich znám a stýkám se s nimi, čtu literaturu a přemýšlím o nich, proč jsou ti lidé takoví, jakou mají obrovskou duchovní sílu, z čeho ji čerpají. I ti, kteří žijí ve své zemi pod obrovským útlakem, se stále usmívají. Buddhismus je něco, do čeho my Evropani těžko pronikáme.

Hodně se bolestivému tématu okupovaného Tibetu věnujete ve svých přednáškách. Vaše fotografie zachycují, jak smutný život mají v mnoha ohledech nejen Tibeťané, ale paradoxně i jejich okupanti. Obyčejní Čínani, kteří byli posláni čínskou vládou do těchto drsných oblastí direktivně, nejsou zvyklí žít ve vysokohorských podmínkách. Letos 10. března jsme si připomněli 50 let od povstání Tibeťanů a následné okupace Čínou a emigrace dalajlámy. Chystáte se tam znovu?

Bylo by to zajímavé, být svědkem a mít s sebou kameru, asi se toho bude dít mnohem více než v uplynulých letech...Ale radši ne (smutně se usmívá), ono by také bylo těžké dostat tam letos povolení.. Tak chci alespoň svými přednáškami lidi trochu vyburcovat...

Děláte si podrobnou dokumentaci od začátku svého cestování?

Deník jsem si psával vždycky, ale spíš jen stručný. Ale fotografie vám hodně oživí paměť, hlavně osoby, které zachytíte... Třeba v Nigeru, kde jdeme údolím a nějaká žena tam pere u řeky... Dáme se do řeči, je to moc zajímavé, ale řidič už spěchá, musíme být ještě ten večer v hlavním městě a my odlétáme domů. A ta paní nám překvapeně povídá: „Vy už jdete? Ale to je škoda, sotva jsme se poznali...“ a já bych si v tu chvíli povídal ještě dva dny a tak hořce lituji, že to nejde.

Vy byste asi nemohl žít v Praze, jak vás tak poslouchám. Jak se kamarádíte s civilizací? Vím, že nemáte ani mobilní telefon.

Máte trochu pravdu. Ve Švýcarsku žiju u menšího městečka, má asi 2 000 obyvatel a my bydlíme na svahu nad ním. A jinak? Rád předávám informace, které jsem na cestách načerpal, na svých přednáškách. A kvůli tomu musím navštěvovat města.

Ale jinak byste nemusel?

(Smích) Mám ještě chaloupku na Rabštejně v západních Čechách, na řece Střele. Tam je moje oáza, mám rád klid. Ten hluk, co dnešní města produkují, je pro mne zbytečný. Jednu dobu jsem si zvykl slyšet i absolutní ticho... V Antarktidě slyšíte jen tep ve svém vlastním uchu, a jinak opravdu nic.

Jenom v Antarktidě? Ve vysokých horách, když nefouká vítr, není?

I v těch velehorách vám docela často nad hlavou přelétne nějaké letadlo....Ne, to jde jenom v Antarktidě. Zažil jsem to několikrát, byl jsem tam na pevnině dva měsíce.

Nemáte mobil – ale používáte nějaké zařízení v těch odlehlých pustinách, třeba alespoň GPS?

Zase jenom v té Antarktidě, jinak ne. Jakmile bych se začal spoléhat na mašinku, nabourá to všechny moje instinkty.

Takže se řídíte podle lišejníků? Samozřejmě zjednodušuji... (smích)

Pamatuji si krajinu, a ten cvik je třeba stále trénovat. Prostudovat mapu a pamatovat si.

A kam letos vyrazíte?

Možná to v létě bude překvapivě po českých luzích a hájích... Jinak mám před sebou zase nějaké Tatry, bulharskou Rilu, pak Norsko, krásné pobřeží a hory, které se tam tyčí nad fjordy, a na které se velmi těším. Ale láká mne dlouho naše české hraniční pásmo po Šumavě nebo i Český ráj – ještě uvidím, co život přinese. Ale také mi může diktovat moje 88letá maminka, která žije v Plzni, kde jsem se narodil.