Sokolští slavíci

,,My cizinou jsme bloudili, ach dlouhá léta dlouhá, zrak slzy stesku kalily a v srdci vřela touha... tu z hloubi duše zapěli jsme sobě českou píseň a z duše chmury zmizely, ze srdce prchla tíseň... “ zpívá do Čech se navracející emigrant Bohuš v Dvořákově Jakobínu.

Lásku k hudbě jsme si ssebou přinesli do nové vlasti a, překvapivě, naše národní písně neztratily v mnohých krajanských komunitách nic ze své přitažlivosti a popularitě, zatímco v zemi, kde se zrodily, se pomalu vytrácejí z lidské paměti. Všechno dobré umění, které obohacuje naše životy, vzniklo lidským úsilím a je třeba se mu věnovat, užívat ho, propagovat a předávat dalším generacím. Hudba se provozováním neopotřebovává, ale oživuje, stává se národním bohatstvím, získává nesmrtelnost. Odbočka Amerického Sokola v San Francisku se může pochlubit skupinkou lidí, oddaných naší kulturní tradici, nadšenců, kteří využívají každé příležitosti zpestřit naše sokolská slétávání zpěvem národních písní.

Sestra Jiřina Teyrovská se ujala úkolu přesvědčit nás, že národní písně jsou stále ještě vítaným doplňkem našich životů, a inspirovala další nadšence – Jarmilu Dušátkovou, Daniela Boťchu a další. Není to lehký a levný úkol: sebrat vhodné písně, rozmnožit zpěvníky, najmout pianistu, připravit občerstvení, to vše patří k zajištění úspěchu. Přiznejme si – milujeme své pohodlí, posloucháme hudbu, díváme se na televizi, zkrátka jsme zvyklí se nechat bavit. Jiřinka a Edmund Teyrovští se rozhodli vpravit nás do nové role a podařilo se jim převtělit dva tucty Sokolů ve slavíky.

Díky jejich štědrému sponzorování, mohli jsme letos 18. dubna již podruhé přinést trochu nevšední zábavy do života seniorů v domě důchodců – Baywood Courtu, Castro Valley v Kalifornii, kde Teyrovští tráví svá ,,zlatá léta“. Jiřinka je schopná organizátorka a naše zpěvem naplněné odpoledne to znovu potvrdilo.

Co sestra Teyrovská při své organizační schopnosti nenaplánovala, byla oslava jejích narozenin, sice o pár dní opožděná, ale o to víc navštívená. Dcery využily přítomnosti četných přátel a uchystaly matce příjemné překvapení. Dlouhá řada gratulantů, sborové ,,Happy Birthday!“ a nezbytné skupinové fotografování (a mlsným jazýčkům jistě i porce polárkového dortu) přispěly k úspěchu nečekané oslavy.

Prostorný sál nám nejdříve posloužil k příjemnému posezení, Teyrovští se postarali o občerstvení dobrotami z místní kuchyně, pivo a víno, ostatní Sokolové pokryli stůl sladkostmi z domácích kuchyní. Dobře se jedlo a povídalo u prostřených stolů s bílými ubrusy.

Ale my se nepřišli jen bavit a jíst. Naším úkolem bylo rozeznít rezavé hlasivky do melodií našich milých slovenských, moravských a českých národních písní. Však jich naše národy během staletí vytvořily nepřehledné množství, některé z nich se usadily v podvědomí i mnohých milovníků moderních hitů.

Naše akce byla oznámena jako pohled do kultury slovanských národů, místní residenti byli pozváni, ale v hloubi duše nikdo z nás nečekal valný ohlas. Vždyť jsme amatéři, vybavení hlasy různé kvality, a naše písně zní americkému uchu víc než exoticky. Překvapení: na první naši produkci se sál naplnil snad šedesáti posluchači, na druhé, trochu nesťastně načasované do doby časné večeře, shromáždilo se ke třiceti posluchačů. Novopečený dirigent, Daniel Boťcha, nás nějakým kouzlem dokázal sjednotit do ucházejícího sboru. Ujal se i úkolu vysvětlit americkému pianistovi, panu Dubu Jansonovi, zvlášnosti našich písní, jejich tempa, rytmy a složité repetice. Zhostil se svého úkolu na výbornou, jak svědčí řada pochval, které Jiřinka na druhý den potěšeně přijímala od vděčných posluchačů. Na úspěchu měl podíl šťastný nápad poskytnout divákům krátký obsah písní v angličtině. Sestra Živná ohlašovala každou další píseň pořadovým číslem pro snadnou orientaci. Prolomila se tím jazyková bariéra a všichni věděli, že zrovna ,,Pod dubem, za dubem“ dívka ,,Ráda, ráda, má svého Jeníčka“, a že ,,Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině“, potom jsme se pro změnu roztesknili v baladách ,,Zelení hájové“, ,,Proč si k nám neprišel“ a ,,Zahučaly hory“. Hašlerova ,,Česká písnička“ vyloudila i pár slziček.

Danielovo dirigentské úsilí sjednotilo naše hlasy do unisona, někteří odvážlivci si troufli vklouznout do druhého hlasu, což obecenstvo kvitovalo souhlasným pokyvováním. Nikdo ze zpěváků se nemohl ubránit radostnému pocitu ze spontánního ocenění naší snahy, i když k dokonalosti nám trochu chybělo. Na oplátku za projevené uznání jsme uzavřeli naši amatérskou produkci letitou, ale stále populární americkou písní – Yankee Doodle Dandy.

Přes drobné nedostatky zanechalo toto hudební odpoledne ve všech účastnících radostný pocit z vykonané práce a doufejme, že i odhodlání v této činnosti pokračovat. Díky všem, kteří k úspěchu přispěli organizačně, finančně, i třeba ,,jen“ svojí účastí!