Blanka Kubešová - Kdo seje plevel, nemůže očekávat, že sklidí obilí

V den pádu vlády jsme se vraceli z Prahy do Švýcar. Bylo pošmourno a obloha slibovala déšť. Střežili jsme se zapnout rádio. Všechno bylo přece jasné od chvíle, kdy Jiří Paroubek opětovně požádal o vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka. Uprostřed českého předsednictví Evropské unii a ekonomické krize následně nechala malost a nezodpovědnost ČSSD padnout českou vládu.

Jak to ale všechno začalo?

Že by nedůvěrou voličů už v posledních volbách? Tím tradičním není koho volit, vykašleme se na to? Nebo švejkovským zakládáním stran z trucu, ať už to byla strana piva nebo strana za nezávislé Valašsko? Neslyšela jsem o nikom, kdo by se k této straně po volbách hlásil, hledal nebo uskutečňoval její program. Byly to jen zbytečně ztracené, zmařené hlasy, které podlehly momentálním emocím. Nezanedbatelný počet hlasů volil i stranu komunistickou, a to ať už z přesvědčení, nebo z tradiční české závisti, že se sousedovi náhle dařilo v podnikání. To všechno dohromady znamenalo nepřesvědčivý mandát ODS ve volbách.

Neexistují ideální strany, právě jako neexistuje ideální stát. Skoro vždy je nutné hledat nikoli neexistující, absolutně ideální stranu, ale takovou, která se pravděpodobně lépe vypořádá se zlem a požadavky, které se jeví – právě v té době – jako nejnaléhavější. Nežijeme v totalitě a je jen pochopitelné, že dochází i k výměnám vlády demokratickou cestou. To, co předvedl Jiří Paroubek, jeho strana a několik přeběhlíků, však mělo k demokracii hodně daleko a kroky, které nakonec dosáhly svého, byly hodně nestandardní. Nehlasovalo se totiž podle svědomí a národních zájmů, vrch neměla ani „pouhopouhá“ touha po moci, ale vedoucím motivem byla osobní rivalita, soustřednost na sebe sama, závist a zášť. Jaký div, že výsledkem „vítězství“ je rozpačitost, a to dokonce i v samotné ČSSD.

Stranou nezůstal ani „nadstranický“ prezident Václav Klaus, který zákulisními intrikami pomohl straně, která se podle jeho slov při minulých prezidentských volbách pokusila „zvrátit polistopadový vývoj.“ Přesto se pan prezident nechal slyšet, že pád vlády není katastrofa a rozhodně nehrozí návrat komunismu. To mu dokonce i ráda věřím, vždyť nejvíc dnešních magnátů pochází právě z řad bývalých bolševických bossů.

Co však hrozí v každém případě, je česká pověst a ostuda ve světě a poškození už tak dost křehké demokracie. Každá vláda je totiž lepší než žádná a její stabilita má především v době krize, kterou právě pociťujeme, (nehledě k českému předsednictví v EU), vždy obrovský význam.

Český stát má za sebou nacismus a 40 let rudé totality, kdy mu byla vnucována cizí vůle. Po dlouhých letech je svobodný a má svou budoucnost takříkajíc ve svých rukou. Možná by právě tohle stálo za větší a odpovědnější zamyšlení nejen politků. Mělo by to být rozhodujícím faktorem v životě každého z nás i pro přístup k budoucím volbám.

Varováním a směrnicí koho napříště volit, by nám mohla být slova Jiřího Paroubka, který s klidnou a vážnou tváří prohlásil, že si v úřednické vládě dokáže představit přítomnost komunistů... Už samotný fakt, že si tohle mohl a vůbec směl dovolit vyslovit, o něčem vypovídá. Jeho slova nestrhla bouři. Zdá se mi dokonce, že zapadla téměř bez povšimnutí. Je mi z toho smutno, ale nemohu si pomoct, připadá mi, že sklízíme jen to, co jsme si sami zaseli.