Sněhové bouře v Americe jsou nepředstavitelné

Pokud jste se dali nachytat na počasí, říkám vám rovnou, bude to o něčem jiném.

O dceru na ostrově Galveston v Mexickém zálivu si v zimě starost dělat nemusím. Evakuace s miminkem jim nehrozí. Sezóna hurikánů dávno skončila, ale zprávy na počítači se mi dnes otevřely titulkem: Zimní bouře nadále ohrožují srdce a východ Spojených statů. Použili amerického výrazu MIDWEST. A to je přesně tam, kde žije můj nejstarší syn David. Bouře si vyžádala už nejméně 44 životů... Řádka věnovaná jejich městu praví: „Části Illinois budou mít led a náledí, části sníh a ledový déšť“. Meteo- rolog ze St. Luis pravil: „Budeme mít všechno. Pravý zimní koktejl!“

A protože, jak se v Čechách žertuje: Dříve v Rusku, a už vždycky v Americe, je všechno větší, věřte, že vtip nevtip, horší a větší to je. Podívejte se třeba na obrázek, který mi poslal jeden kamarád, aby potěšil sebe i mne, že žijeme v Kalifornii. Jsou místa v Americe, kde to jako ve Felliniho Amarcordu vypadá každý rok, a nejsou to zrovna místa nejsevernější.

A u nás v Kalifornii kvetou kame- lie. V noci je chladno, kamelie ač subtropická rostlina, velké vedro rády memají. Ale kolem poledne si můžeme ve vyhřátem bazénu zaplavat, a i opalovat se dá.

Rozepisuji se tak podrobně o tom, jaké je kde v Americe počasí v jeden jediný den či okamžik, abyste si uměli dobřepředstavit, jak velká země to je. A lidé, kteří v ní žijí, jsou si podobní právě tak jako to počasí na jejich různých koncích.

Jsou zkátka úplně jiní...

Určitě to nebude jen tím, že by je příroda v různých místech tak formovala, jako tomu je v Evropě, na to tu žijí krátce. Ale spíš tím, že se lidé z Evropy a i z jiných zemí stěhovali v Americe do míst, která jim připomínala domov. Někdy za snem o lepším životě (o velkých lánech) nebo za prací, kterou už dělali doma (horníci, lesníci), za vidinou teplých krajin a za dobrodružstvím... Někdy jen utíkali před pronásledováním anebo sem byli zavlečeni...

A budete se divit, tyhle rozdíly platí nejen mezi evropskými přistěhovalci, ale mhohdy i u jiných skupin. Černoši z jihu jsou „ jiní“ než černoši ze severu... A jiné Číňany najdete v New Yorku a jiné v San Francisku... i když to může být někdy spíš rozdíl gererační nebo sociální.

Tyhle rozdílnosti pak můžete vidět ve všech národnostních skupinách.

Abychom zůstali na svém písečku: přistěhovalecké vlny z Českých zemí a ze Slovenska se od sebe velmi výrazně liší nejen důvody, proč do Ameriky přišli, ale i krajově, nábožensky, pocházejí z velmi odlišných sociálních poměrů. Mnohdy navzájem nemohou najít nic, co by je spojovalo mimo země jejich původu. A dokonce i ta může být “sporná”, pokud jde o někoho jiného z Čech než o Čechy...(takových je mnoho v Texasu, kteří jsou z „Bohemia“. Zpívají stejné písničky a pečou české koláče, ale nejsou Češi, ale s Čechy se sdružují, mají hodně společného).

Co tedy dělá Američana Američanem?

Existuje něco jako americká povaha? Americká kultura?

Češi stejně jako ostatní Evropané se často nechávají unést starými mýty a pohádkami o Novém Světě. Na jedné straně zemi zaslíbené, na druhé monstru pozlaceného primitivismu.

Američané si sami o sobě malují patriotické romantické pohádky jako každý jiný národ. Jsou hlavně o odvaze a statečnosti, o svobodě a rovnosti charakteru...

Takové romantické idealizované představy má o sobě národ každý. A do jaké míry je skutečně naplňuje, na to odpovídají nejčastěji dějiny či filosofové, někdy k nespokojenosti lidu obecného jako je tomu třeba i u ČESKÉ OTÁZKY a národa českého...

Jak na tuhle otázku odpovídají dějiny a filosofové o Američanech? Pokud to někdo chce vědět opravdu do hloubky, může se podívat do obsáhlé knihovny spisů historických, filosofických a sociologických a do opravdu nádherné literatury.

Těm, kdo na taková podrobná studia nemají čas, ale tahle otázka jim stojí za zamyšlení, chci ocitovat odpověď jednoho z moderních historiků Gerta Raeithela, z jeho knihy Historie severoamerické kultury. (Vyšla pokud vím anglicky a německy).

Není Američan, podotýkám. Je Němec. Zdůrazňuji to proto, že za svého dlouhodobého pobytu v Německu jsem si vyslechla mnohou kritiku Ameriky hodnou i komunistického pera, která ovšem při bližším pohledu pramení z nenávistné lásky k vítězi a ze zášti vzniklé po ztrátě mocenského vlivu. Podobně jako je tomu u Francouzů, bez oné porážky. Jeho pohled na Američany a historii americké kultury je o to objektivnější. Musel na tuto evropskou kritiku nejen brát ohled, ale opravdově ji ve svých uvahách zvážit.

K jakým tedy závěrům ve svém třísvazkovém díle dochází?

„Z psychologického hlediska se Američan jeví jako někdo, kdo dává přednost změně před strnulostí, dálce a velikosti před tísní a omezeným prostorem, který dává přednost aktivní osobní zkušenosti před pasivní oddaností předmětům.“

K nejdůležitějším ctnostem Američanů patří podle něj: ...“nezávislost a silná sebedůvěra, optimismus, touha po rovnosti, voluntarismus, individualismus a úsilí uspět.“

Slabá pouta k osobám a věcem patří podle něho k základním charakteristikám severoamerické kultury. Je to možné vidět pozitivně, jako schopnost vzdát se, zříci se věcí, majetku, ale je to možné vidět i negativně, jako umění lehce zapomenout na rodinu, přátele...

Historie životů vystěhovalců je historií odříkání a zřeknutí se. Vystěhovalec musel být schopen opustit rodiče, příbuzné, někdy i děti, zrušit všechny své sociální svazky. Čím větší byla bída, ze které odcházeli a čím slabší byla pouta v rodině, tím lehčí bylo je zpřetrhat. Odrážejí to i čísla navrátilců z různých zemí Evropy: Zatímco v jižních zemích jako Itálie nebo Řecko, kde rodinná pouta a rodinné klany hrají větší roli, byla tato čísla vždycky vysoká, někdy až 70 procent. V severských a protestanských zemích jako Švédsko, Holandsko nebo Skotsko byla čísla vždy mnohem menší, i míň než 10 procent.

Zatímco, pro Evropana : “Být skoro u cíle je jedno z nejvytouženějších přání, je nejhlubší potřebou Američana, být neustále na počátku cesty.“

„Harold Laski jednou řekl, že amerikanismus byl také vždycky eskapismus (od zmizet, odejit), vždycky byl někdo na útěku, aby se mohl stát sám sebou.“

Ostatně už příběh biblický a osud všech princů v pohádkách...

Jak jsem se pokusila říct já, všichni, kdo sem přišli a neustále každým okamžikem přicházejí, jsou různí. Ale pokud jim chceme dát nějakého společného jmenovatele a oni sami jej hledají, je třeba si uvědomit, že to nejsou a nikdy nebyli:“... kupodivu ti nejchudší, nejnešťastnější, kteří odcházejí z domova, ale ti, kteří mají odvahu vzít život do svých rukou, nechat za sebou zátěž minulosti a stejně jako první objevitelé Ameriky pociťují nepřekonatelnou touhu jít až za hranice neznámého...“ Gert RAEITHEL říká doslova: „najít své velké beyond“...Nejřív jsem se divila, proč ponechává výraz „beyond“ v originále, když v němčině samotné je velmi adekvátní a do češtiny podobně nepřeložitelný výraz „jenseits“. Ale když jsem nakoukla do slovíku a viděla, kolik významů tohle slovo pokrývá, a významů ryze amerických, chtělo se mi ho ponechat také v originálním znění...Protože v něm je psychologie amerického života víc, než v kterémkoliv jiném slově... Právě touha po poznání, výprava za BEYOND, nechat za sebou už objevené, svět, lidi, věcí, celou minulost, byla hlavním motivem mořeplavců a prvních přistěhovalců z doby kolonialismu. Posilovala ideje klasicismu, otvírala cestu za svobodou a hraje svou roli v americké kultuře dodnes.

Vybrala jsem vám tyhle řádky samozřejmě hlavně proto, že moje osobní zkušenost s Američany je toho ilustrací. Poslední pokus presidenta Bushe o získání voličů staronovou ideou o dobývání nových „beyond“ v oblasti vesmíru to jen potvrzuje.

Nejednou jsem vám vyprávěla o vždy překvapujícím americkém pocitu sounáležitosti, o snaze někde či někomu dobrovolně pomáhat. Také o tom, že nemají problém všechno nechat ležet a jít jinam, začít nový život. Sebedůvěra Američanů je pověstná nejen jako pozitivní jev, ale může být někdy až karikaturní víra ve vlastní schopnosti. „Yes, I can!“ Učí se už dětičky ve škole...

Stejně tak touha být nejlepší, největší, nejúspěšnější... Ale i neuvěřitelný smysl pro spravedlnost, vedoucí v praktickém životě až k absurdním rozhodnutím politické korektnosti.

Americký optimismus znáte dobře z filmů, které končí vždycky vítězstvím dobra, jako pohádky. Američané na ně skutečně věří...Těžce stravitelné jsou jen pro skeptické Evropany.

Můžete to vidět jak chcete, buď jako rys pozitivní nebo naivitu a nezralost, ale tak tomu je. Stejně tak jako jejich neotřesitelná víra v pokrok a moc vzdělání.

Protože jsem také nenapravitelná optimistka, ráda věřím na pohádky a dobro v člověku, cítím se v Americe doma, nebo alepoň skoro doma.

A víra v napravitelnost člověka vzděláním pramenící z tradic Komenského mne vedla k napsání téhle filipiky proti těm, kdo tvrdí, že duší Ameriky je dolar, že Američané jsou především sobečtí a podobné výmysly komunistické propagandy, které se nepochopitelně pevně zahnízdily v mnohé české hlavě...

Dolar může hýbat americkou ekonomikou, ale ne duší národa. A už vůbec ne takového, který si tolik zakládá na svých ideálech, které se zrodily z trpkých zkušeností Evropy, mimo jiné i v naší zemi v už zmiňovaných ideách Komenského...