Fenomén Martinů

V Muzeu české hudby oživl prostřednictvím velmi zdařilé výstavy znovu svět Bohuslava Martinů. Od jeho smrti (8. 12. 1890–28. 8. 1959) uplyne letos 50 let. Martinů zanechal výraznou stopu ve světové hudbě jedinečností své rozsáhlé tvorby. Jeho hudba i výjimečný životní příběh nesou však i poselství lidskosti a lásky. Přestože jsme se již v čísle 1-2/2009 věnovali velkému projektu Martinů Revisited, jehož cílem je připomenout skladatelův odkaz nejen doma, ale i ve světě, rádi se k tématu vracíme znovu. Odkaz osobnosti skladatele Bohuslava Martinů by totiž měl být pro naši vlastní kulturní identitu důležitý.

...já se už ve světě neztratím... píše v devatenácti letech z Prahy do rodné Poličky Bohuslav Martinů v době, kdy byl pro „nenapravitelnou nedbalost“ propuštěn ze studií na Pražské konzervatoři. Měl pravdu, i když to ještě několik let trvalo.

Paříž

Během nich získává neocenitelné zkušenosti jako houslista v České filharmonii a soukromě studuje u Josefa Suka. Se svojí houževnatostí a naprosto pevným přesvědčením, že prorazí, se Martinů v roce 1923 dostává do Paříže, tavícího kotle evropského kulturního dění. Tam se obrovskou pílí během 17 let vypracuje na skladatele, kterému hrají většinu nových kompozic sotva na nich zaschne inkoust. Opouští brzy vlivy impresionismu a nadchne se jazzem (humorný balet Kuchyňská revue). Komponuje také v neobarokním slohu (Concerto grosso). V Paříži píše i řadu dalších baletů (Špalíček inspirovaný českým folklorem) ale vrací se i k národní písňové tvorbě a komponuje další vokální díla (opera Hry o Marii, kantáta Kytice). Své skladby stále posílá i domů a také v Československu slaví jeho dílo úspěchy. Přestože je již uznávaným skladatelem, jeho žena Charlotta stále pracuje jako švadlena, aby vylepšila rodinný rozpočet. Manželé Martinů se přátelí s mnoha významnými českými umělci, pobývajícími v té době v Paříži (malíři Jan Zrzavý, Josef Šíma, Ludvík Kundera, hudebníci Josef Páleníček, Rudolf Firkušný...).

V roce 1938 se Martinů v Paříži setkává s mladičkou Vítězslavou Kaprálovou, velmi nadanou skladatelkou a dirigentkou na studijním pobytu. Tvorba obou se brzy ovlivňuje a vyznačuje hlubokým zaujetím a citem, který vzniká. Složitý citový život, sňatek s Jiřím Muchou a nakonec předčasná smrt Vítězslavy Kaprálové (1915–1940), ale také válečná mračna nad Francií ukončují tuto životní etapu Martinů.

Jejím hudebním vrcholem je surrealistická opera Julietta (premiéra 1938 v Praze), jedinečná svým námětem. Michel ze světa lidí prochází světem snů, v němž lidé nemají paměť, a kde je proto těžké mít vlastní identitu, ale i lásku. Michel ji zde hledá a nachází Juliettu, která mu však stále uniká... Hudební zpracování opery je výjimečně působivé a Martinů jím vstoupil do světa osobitých fantazií, které i v dalších letech ovlivňují jeho tvorbu. Léto 1938 je, aniž to ovšem tuší, pro Martinů poslední návštěvou vlasti.

USA

V roce 1940 je nucen pod vlivem válečných okolností prchnout z Francie do USA.

Ameriku ohromuje po dobu pěti let každý rok novou symfonií, stává se skutečně slavným. Vyučuje, komponuje. Za poslední, šestou symfonii, zkomponovanou v roce 1954 pod názvem Symfonické fantazie získává cenu newyorských kritiků. (Stejnou cenu získává ale již v roce 1951 za nejlepší operu roku Veselohra na mostě...) Odborná literatura dnes uvádí: Vzácnou harmonickou čistotou a především nedefinovatelnou „českou aurou“ připomínají díla z této doby pozdní tvorbu Antonína Dvořáka.

(Ne)návrat domů

Jeho hudba se hraje v celé Evropě i v USA. Je dávno po válce, ale Martinů, ač již od roku 1945 pomýšlí na rychlý návrat do vlasti, je od něj čím dál více odrazován. Nejprve nejasnostmi kolem nabídky na místo na Pražské konzervatoři, pak mu v návratu zabrání těžký úraz a dlouhotrvající léčba. S nastupujícím komunismem se cesta Martinů do vlasti uzavírá docela a skladatel se naopak stává terčem útoků, jeho dílo se doma nehraje. To se sice v průběhu další doby opět mění, Martinů však již nikdy nenajde příležitost a možná ani odvahu k návratu do země, kterou tolik miluje, ale která se tolik změnila.

Žije v USA, od roku 1953 opět Evropě, střídavě ve Francii a Švýcarsku. Touha po domově, ale i umělcovo hledání smyslu života a lidské humanity silně ovlivňují jeho další tvorbu. Vznikají vrcholná díla (opera Řecké pašije, instrumentální díla Epos o Gilgamešovi, Inkantace), stále skládá i „pozdravy domů“ v podobě cyklů lidových písní či legendární kantáty Otvírání studánek. Martinů svým dílem hluboko zasahuje duše a srdce milionů posluchačů na celém světě. Když v roce 1959 ve Švýcarsku umírá, zanechává po sobě více než 400 opusů.

Dobrodinec na svém místě

Spolu s Martinů je nutno připomenout také osobnost dr. Miloše Šafránka (1894–1982), velkého propagátora jeho díla, jeho biografa a podporovatele. Od r. 1927, kdy nastoupil do diplomatických služeb v Paříži jako kulturní a tiskový referent, až do konce života, vykonal pro introvertně založeného a ve věcech kumštýřského byznysu dosti nepraktického Martinů obrovský kus obětavé, dá se říci – manažerské práce. Pracoval ve prospěch české kultury a zejména Martinů hudby a dostal ji do povědomí francouzské kulturní veřejnosti. Velké úsilí jej stálo, aby v dobách krize 30. let vymohl pro hmotně strádajícího Martinů finanční podporu, a to přímo z fondu presidenta republiky T. G. Masaryka, ale i to se podařilo.

Hlavní zásluhou Miloše Šafránka – jak dokládá dochovaná korespondence ve fondu Archivu MZV ČR – však nepochybně zůstává přesun manželů Martinů z nacisty okupované Paříže v roce 1940 do USA. Šafránek doslova bombardoval všechny možné přátele a diplomaty nejrůznějších států žádostmi o pomoc a intervenoval, aby Bohuslav Martinů mohl získat v Americe místo profesora kompozice. I toho nakonec dosáhl.

Výstava

Svět však zapomíná, a tak letošní skladatelovo výročí je dobrou příležitostí, jak bohatou tvorbu Bohuslava Martinů připomenout. Výstava v Muzeu české hudby, která zachycuje nejen běh skladatelova života a tvorby, ale i její přesahy do dalších dimenzí, má proto velmi přiléhavý název Fenomén Martinů.

Jistě nebylo snadné nalézt vhodné pojetí i architektonické řešení pro tak rozsáhlé téma. Všem, kdo se na přípravě výstavy podíleli, však lze pogatulovat.

Výsledný efekt je mimořádně dobrý, i přes omezení plochou. Kromě originálů velmi cenných autografů skladeb zde najdeme množství exponátů doplňujících atmosféru skladatelovy éry, zní ukázky z Martinů tvorby a na několika obrazovkách běží dobové záběry a fotografie. Vhodně je využito i zajímavé nasvícení a členitost prostoru.

Dětství skladatele evokuje náznak pokojíku ve věži v Poličce, kde se Martinů narodil jako syn věžného. Pařížská léta pak vznášející se Eiffellovka a nádherný skutečný Citroen C2 Torpedo z roku 1928. New York stylizují mrakodrapy.

Mezi nejzajímavějšími dokumenty najdeme telegram Jana Masaryka, kterým zve Martinů na Pražské jaro 1946 (skladatel se však rozhodl nepřijet) nebo titulní stranu partitury k jeho nejkrásnější symfonii, Symfonickým fantaziím, na níž složitě hledá název díla. Vystaveno je i mnoho vlastních kresbiček Martinů, jimiž si dokumentoval pro sebe nejrůznější zážitky a situace.

Další život hudby Martinů

Druhou nosnou částí výstavy jsou oddíly, věnované stěžejním dílům Martinů a jejich reflexi. Martinů přivedl na divadelní, ale už i televizní scénu velký počet kvalitních baletů a oper a dalších scénických děl, které od té doby žijí již vlastním životem. Jejich důležitou složkou byla vždy výtvarná stránka. Autorům výstavy se podařilo shromáždit zajímavou kolekci scénografie z domova i zahraničí vedoucí až k současnosti. Prostor zde má opera Julietta i Řecké pašie (špičková režie a scénografie Pamely Howard v Opeře Thessaloniki v r. 2005, od níž Řekové považují tuto operu Martinů za svoje národní dílo), Mirandolina, Veselohra na mostě, ale i mnoho baletů a děl inspirovaných lidovým divadlem (Hry o Marii, Špalíček, jedno z nejoriginálnějších baletních pojetí, či Divadlo za branou). Originalita vystavených scénografických modelů, kostýmů i dobové fotografie z jednotlivých představení dokumentují, jak je hudba Martinů vždy silnou uměleckou výzvou pro jevištní zpracování. Přidanou hodnotu výstavy tvoří díla skladatelových přátel a názorově blízkých umělců – J. Zrzavého, J. Šímy, F. Muziky, A. Diviše či F. Tichého, která zapůjčila Národní galerie v Praze.

Výstava Fenomén Martinů má také putovní část, která se již představila v Bruselu, Paříži, Stockolmu, nyní je do konce června k vidění ve Varšavě a jedná se o dalších místech (Londýn, Madrid, Řím). Výstava je oficiální doprovodnou akcí českého předsednictví EU a součástí projektu Martinů Revisited.

Hold Bohuslavu Martinů a jeho tvorbě připravili:

Dagmar Fialová (vedoucí projektu), Kateřina Maýrová a Taťána Součková (autorky), Jana Vojtěšková (komisařka), Daniel Dvořák a Karel Kut (architektonický návrh), Milan Jaroš (grafika) a mnoho dalších. Podílely se také desítky odborných poradců. Výstavu doplňuje velmi bohatý doprovodný program. Více o něm na www.nm.cz

České muzeum hudby, Karmelitská 2, od 11. května do 26. října 2009

The Martinů Phenomen is an exhibition offering a comprehensive view of an exceptional figure in international music history. The Czech composer Bohuslav Martinů (1890–1959) was one of the important representatives of the musical avantgarde in the twentieth century. On the occasion of the fiftieth anniversary of his death, the National Museum – Czech Museum of Music (Prague) has prepared an exhibition featuring a wide selection of exhibit items frome the spheres of music, visual arts, and theatre. This dynamically-conceived exposition rests on two pillars: on the one hand the composers´ highly interesting life and phenomenal works, and on the other stagings of his theatrical works in both his own time and our own.

The exhibition presents interesting archival and photographic material, musical works, and works of visual art including designs for sets and costumes. The Martinů anniversary has been adopted by UNESCO as one of its themes for the period 2009–10.