Violinist Vokurka

„Prima kluk, výborný žák, možná vážnější a zodpovědnější než my“, vzpomínají dnešní zbraslavští penzisté na svého někdejšího spolužáka Edu Vokurku. Potkávají se již zřídka, Ed, jak mu říkají v jeho kanadském domově, přijíždí do Čech zřídka, naposledy tu byl vloni, na 2. ročníku festivalu proti totalitě Mene Tekel. Měl o čem vyprávět.

Narodil jsem se v roce 1939, tatínek byl absolvent Vysoké školy válečné za Benešovy vlády a komunisti to proti mně používali, nesměl jsem být přijat na žádnou vysokou školu. Přitom tatínek zemřel, když mu bylo 36 let, byl to zřejmě velmi úspěšný člověk, já jsem ho nikdy nepoznal, bylo mi, když zemřel, rok a půl. Žil jsem jenom s maminkou a záviděl jsem spolužákům, že mají táty – i v takových praktických věcech, když bylo třeba doma něco spravit nebo nalakovat lyže. Hrál jsem na housle, protože na piáno nebyly peníze, navštěvoval jsem zbraslavskou hudební školu vedenou vynikajícím člověkem panem Přenosilem, byl to také dirigent Povltavského orchestru, a on poznal, že snad mám talent. Sedmiletou docházku jsem stihnul za pět let s vyznamenáním, zvítězil jsem v celostátním kole soutěže mladých muzikantů a chtěl jsem na konzervatoř. Jistá soudružka Charouzková, kulturní referentka či co za Prahu-jih mi ale napsala doporučení, že není v zájmu společnosti, abych studoval. To mladého kluka poznamená, mě na celý život.

Ed Vokurka vyprávěl v pořadu Českého rozhlasu 2-Praha Tisíc příběhů dychtivě, překotně, chtěl to všechno vypovědět, nehledal slova, češtinou vládl lépe než mnohý domorodec.

Studoval jsem tajně u předních českých muzikantů, šel jsem na jedenáctiletku, že to později znovu zkusím na AMU. Bohužel přišla stejná odpověď. Vybral jsem tedy technický obor. Zkoušky na ČVUT jsem udělal, jak mi později řekli, nejlépe ze všech uchazečů, ale přijmout mě nemohli. Pozvali mě tři profesoři a sekretářka rektorátu, zavřeli dveře a ukázali mi ten osudný papír: „není v zájmu lidovědemokratické republiky, aby tento uchazeč studoval jakoukoliv vysokou školu, zvláště pak ne uměleckého směru“. Tykali mi a ptali se, zda jsem si to přečetl. Po mém pokývnutí papír roztrhali a hodili do koše. A poradili mi: „Teď nemáš šanci studovat, tatínek byl vysokým úředníkem ministerstva obrany, nikoho nezajímá, že jsi ho vůbec nepoznal, v každém kádrovém dotazníku to bude dráždit. Musíš nastoupit do dělnického povolání,„vylepšit si třídní profil“ a potom zkusit dálkové studium. Pomohli mi najít zaměstnání na nádraží Praha- střed, kopal jsem krumpáčem, svařoval koleje a rok jsem si tam odsloužil. A byl jsem přijat na dálkové studium, už „vyslán dělnickou třídou“, přešel jsem na studium denní a stal se dopravním inženýrem. Nastoupil jsem na nádraží Praha-střed a za tři roky jsem byl náčelníkem pomocného vozového depa, šéfoval jsem šesti stovkám železničářů od Berouna po Pečky. A když byla pracovní schůze za účasti snad tisícovky lidí, přednesl jsem referát, ocenil úspěšné a soudruh, který v pracovním zařazení byl pět stupňů pode mnou, ale byl předsedou KSČ, mi poděkoval, vyhlásil přestávku a oznámil, že na další jednání už nemají chodit nestraníci „včetně tady našeho soudruha náčelníka.“ Já nebyl ani v Pionýru, ani svazák a samozřejmě ani straník. Zavolali si mě proto jednou na ministerstvo, uznali, že jsem úspěšný pracovník, přešli z vykání na tykání a vyzvali mě, abych podal přihlášku do KSČ. Vymlouval jsem se, že jsem ještě mladý, ale s tím byli hned hotovi: „Nech toho, my ti dobře rozumíme!“ Je to jako objetí mafií – nabízíme ti členství, ale odmítnout nemůžeš. A pro případ, že neposlechnu, začali vyhrožovat. „Můžeš mít třeba manko. – Jaké manko, teď u nás byla inventura, všechno v pořádku. – Tak můžeš mít nadnormativní zásoby – I to mám v pořádku – Tak snížíme normy a za každý milion nadnormativních zásob dostaneš rok vězení!“ Snažili se mě prostě postrašit.

Ed Vokurka vypráví vzrušeně, ale v hlase není zloba, nenávist, spíše ironický nadhled.

Přišel jsem domů a oznámil, že je zle. Já přece do té jejich partaje nepůjdu. Radili jsme se co dál, měli jsme půlroční holčičku, nebylo to snadné. Znal jsem se v té době s rodinou Jaromíra Vejvody, slavného muzikanta, skladatele a kapelníka, a požádal jsem jednoho z členů orchestru, kytaristu doktora Hejzlara, zda by moje housle nedokázali vyvézt za hranice. Jaromír Vejvoda se ukázal jako statečný člověk, druhý po oněch profesorech na technice, kteří zničili moje kádrové prokletí. Do pouzdra houslí jsem zašil svoje nejcennější dokumenty, například diplom, a kapela, která neměla jediný strunný nástroj kromě kytary, vyvezla tyto housle do Vídně. Kdyby se na to přišlo, těžce by pan Vejvoda pykal, už tak to neměl u vládců režimu příliš růžové. Housle prošly a uloženy na bezpečném místě čekaly na mě u krajanů ve Vídni skoro rok.

Odkládal jsem přihlášku do strany a složitými cestami se mi podařilo získat výjezdní doložku. V roce 1967 jsme všichni tři odjeli z Bratislavy autem do Vídně. Celou cestu jsem se bál, že to povolení je trik, že jenom čekají a někdo přijde, poví, že mě už dlouho sledují, že všechno vědí, i o těch houslích ve Vídni… Krůpěje potu jsem měl i na špičce nosu, ale nestalo se nic. Dojeli jsme do Vídně.

Přestávku na vydechnutí potřebuje v této chvíli spíše posluchač než vypravěč. Kdo pamatuje tu dobu, ví, jak těžké bylo vycestovat, jaká rizika hrozila, čeho všeho se Vokurkova rodina musela bát. Ale vyprávění pokračuje bez pauzy.

Azyl jsme ve Vídni nedostali, vládla tenkrát idea amerického prezidenta Johnsona o budování mostů na Východ a nikdo nechtěl rudý režim dráždit. Dostali jsme se do utečeneckého tábora, poprvé v životě jsem poznal štěnice, a čekali jsme. Po čase přišlo několik nabídek. Do Austrálie jsem nechtěl, bojím se hadů a štírů, jižní Afrika byla lákavá, ale tušil jsem možné rasové problémy a od cesty do Spojených států mě odrazovala šeptanda: prý každý mladý muž, který tam imigruje, bude muset do armády a jít bojovat na vietnamskou frontu. Nechat někde vdovu s dítětem se mi nechtělo a zvolili jsme Kanadu.

Začátky byly, jak jinak, těžké. Mnohé je tam jinak, neznali například metrický systém, což pro technika byl problém, lékaři zase měli starosti s úplně jinými názvy léků, zkoušel jsem proto hudbu. Znal jsem se s rodinou Karla Ančerla, v té době dirigenta Bostonského symfonického orchestru, a on mi nabídl místo posledního houslisty tam někde vzadu, což by mi nevadilo, ale bylo to za velmi malý peníz, pro rodinu by nestačil. Zkoušel jsem hrát po nocích, ale rozklížily se housle, je tam vyšší vlhkost, a protože jsem neměl peníze na opravu, dva roky ležely netknuty.

Bral jsem i pomocné práce a hledal slušné zaměstnání. V montérkách jsem jezdil autem, převlékl se do šatů a nabízel se. Až v jednom podniku jsem uspěl jak kreslič u stolu kdesi u záchodku s povzbuzením, že tady si každý musí svoji kariéru začít a vysedět.

Ed Vokurka vychutnává pointu.

Do dvou let jsem stal vedoucím celého oddělení asi dvou set lidí. Dál jsem studoval, dnes mám titul MSc, Master of Science. V té době se u nás v Kanadě začaly zakládat polytechnické instituty, které tam nebyly. Kdo měl nějakou střední kvalifikaci, tak to byl většinou Němec nebo někdo ze střední Evropy. V Kanadě existovaly vysoké školy nebo něco na způsob gymnázia. Můj představený mi doporučil chopit se příležitosti: „Podívej, tady možná budeš sedět několik let, postup ti nikdo nezaručí, zakládají se polytechnické instituty, zkus to tam. S námi můžeš spolupracovat externě.“ 125 lidí se přihlásilo, dva vzali, jednoho Kanaďana a mě. Na institutu jsem zůstal třicet let, napsal jsem několik skript a knih, důležitá byla o metrickém systému, která se používá snad dodnes. Tehdy byl ministerským předsedou Pierre Trudeau, který měl snahu přiblížit Kanadu Evropě, proto metrický systém, musel jsem napsat jeho historii, přepočítávací tabulky a tak dále. Když v roce 1996 snižovali stavy, nabídli mi, abych dělal šéfa katedry, ostatní, že vyhodí, ale já tam budu muset být od rána do večera. Nemám rád „od do“, klidně můžu pracovat v noci, ale podle svých termínů. Přijal jsem tzv. brzký odchod, neměl jsem žádnou hypotéku, dům byl splacen, jsem zdravý a snad konečné té soudružce Charouzkové dokážu, že můžu dělat muziku!

To už Ed Vokurka netrpělivě posedává na okraji židle, v ruce CD a DVD.

Přihlásil jsem se do Hudební unie, dostal povolení nahrávat pro televizi a rozhlas a během dvou let jsem vyprodal několik koncertů v prestižních jazzových klubech. V roce 2)02 byl vypsán konkurz na vystupování v Roy Thomson Hall v Torontu, to je nádherná moderní koncertní síň, tři tisíce lidí se tam vejde, většinou je to sídlo Torontského symfonického orchestru, a tam jsem uspěl, každý rok vystupuji. Brzy jsem byl navržen na cenu, na muzikantské vyznamenání pro celou Kanadu Violinist of the Year. Překvapilo mě to, protože já nemám nic společného s velkými vydavatelstvími, která tlačí svoje favority, mají zájem, aby se prodávaly jejich desky. Neměl jsem na to čas, ani jsem neměl zájem, ale nějak se o mně vědělo. Organizátoři rozesílají dotazníky ředitelům konzervatoří, nakladatelům, hudebním kritikům ptají se, koho považují za nejlepšího v jedné z 25 hudebních kategorií. Přidávali se i diváci televize, posluchači rádií – a já vyhrál. Doma máme na zvláštním stolečku cenu Nejlepší jazzový houslista Kanady 2006, říkáme tomu náš malý Oscar.

Zajímá nás ještě jedno téma: Karel Kryl. I u nás existují na deskách nahrávky dvou písní Karla Kryla s orchestrálním doprovodem. Víme, že iniciátorem nahrávky byl Josef Škvorecký

To bylo v roce 1976. Pan profesor Škvorecký se v Mnichově setkal s Karlem Krylem, moc dobře si rozuměli a zrodil se nápad zhudebnit některé Krylovy básničky. S Josefem Škvoreckým se známe, dokonce jsem vstoupil do jeho díla, v románu Inženýr lidských duší ten profesor Mrkvička, to jsem já. Pan Škvorecký se s Krylem domluvil a slíbil, že v Kanadě dá dohromady kapelu. V Torontu bylo v té době dost českých muzikantů, ale všichni uhnuli, nikdo nechtěl mít s Krylem nic společného, báli se, že StB má dlouhé prsty. Nakonec si pan profesor vzpomněl na mne. Nenapadlo mě, že bych to mohl být já, skládat melodie je spíš úkol pianistů, já jsem houslista, sólista, šoumen, ale rád jsem souhlasil. I tak si to s komunisty vyřídím a natočím si první skladbu, vždyť já v životě nic nesložil. Karel Kryl natočil dvě skladby na pásek, jedna se jmenuje Azbuk a druhá Dívka havířka, já to udělal ve stylu bluegrass, je to taková zvláštní častuška, kterou jsem podbarvil severoamerickým stylem. V kapele jsem měl skvělé muzikanty, jenom jeden byl Čech, pan Zadák, to byl výborný basista a písničky jsme nahráli.“

A potom už jsme poslouchali Karla Kryla a Eda Vokurku, prohlíželi snímky s kapelou, s Tomášem Baťou i s Karlem Gottem a domlouvali program příští návštěvy někdejšího zbraslavského kluka, co nechtěl být komunistou.