Prašná brána

T. Chateaubriandl o Praze: „Zkamenělé srdce českého národa, každá věž, patník je svědkem jeho osudu, bolu, temna, velikosti.“

Prostor, v němž se po jejím projití ocitneme, nazval Jan Werich místem, ze kterého můžeme obhlédnout většinu stavebních stylů, v nichž je město vystavěno. My se dnes seznámíme s věží, která jako většina budov v Praze má dávnou historii. Patří k nejvýznamnějším na Starém Městě. Její předchůdkyně tu stála už v době jednookého krále Václava I., který v první polovině 13. století nechal stavět opevnění tehdy ještě Většího Města s třinácti branami. Brána tehdy zvaná Horská byla jednou z nich a právě v ní končila významná zemská cesta ze stříbrného srdce Čech Hor Kutných. Její význam ještě umocňovalo to, že právě touto branou vstupoval do města na pravém břehu Vltavy korunovační průvod českých králů, který směřoval do Svatovítské katedrály na Hradčanech. Byl tu začátek Korunovační či Královské cesty. Později brána zchátrala natolik, že se jí říkalo Odraná.

Její význam byl obnoven v době panování nešťastného Václava IV. Tehdy se panovník rozhodl vybudovat v jejím sousedství Králův dvůr, do něhož se v 80. letech 14. století přestěhoval. Obydlím českých králů zůstal celých sto let.

Posledním z panovníků, který v něm sídlil, byl Vladislav II. Jagellonský. Tak mě napadá, jestli smutný název brány Odraná, který se užíval, nebyl jakýmsi „omen“ osudů zemí Koruny české. Než vraťme se k osobnosti Vladislava II. Byl to právě on, který 20. března 1475 poklepal na základní kámen ke stavbě věže záhy nazývané Nová. Placená byla obyvateli Starého Města, neboť jejich význam stoupl po husitských válkách, v nichž získali značný majetek, tudíž i vliv. Svědčí o tom i nápis na věži vytesaný: „Ke cti a oslavě obyvatelů města.“

Stavba byla na počátku svěřena do rukou mistra Václava ze Žlutic, kterému byla vzorem zřejmě Parléřova staroměstská Mostecká věž. O tři roky později stavbu převzal Matěj Rejsek z Přerova, bakalář a rektor významné Týnské městské školy. Pozoruhodný muž, sochař, architekt- samouk, ale bezesporu geniální. Stavbu sice nedokončil, ale jeho rukopis ve stylu pozdní, též někdy nazývané Vladislavské gotiky, je dodnes viditelný. Když se po náboženských bouřích v r. 1483 Vladislav II. rozhodl vrátit do královského sídla na Hradčany, zájem o dostavbu věže začal opadat. Vchod do brány byl upraven v roce 1592 na náklady bohatého měšťana a primátora Starého Města Václava Krocína z Drahobejle a zůstal zachován, zatímco nádherná mramorová kašna v renesančním stylu na Staroměstském náměstí, zvaná lidově po něm Krocínka, padla za oběť cynické lhostejnosti tehdejších představitelů města.

V roce 1862 její zbytky najdeme v Lapidariu Národního muzea. Nic vám to, milí čtenáři, nepřipomíná, když se dnes rozhlédnete nejen po Praze? Než vraťme se k osudům naší věže.

Názvu Prašná se jí dostalo na konci 17. století, kdy sloužila jako skladiště střelného prachu. Ve válkách o dědictví rakouské velmi utrpěla pruským ostřelováním. Poškozené ozdoby – namísto aby byly opraveny, tak byly z bezpečnostních důvodů jednoduše odstraněny. V první polovině 19. století bylo průčelí věže osazeno hodinami, což porušilo linii římsy v pozdně gotickém tvaru, kterému se říká „oslí hřbet“.

Do stylu novoromantické gotiky byla upravena architektem Josefem Mockerem. Ve spolupráci s předními českými sochaři byly obnoveny ozdoby a osazeny sochy významných postav našich dějin. Vzorem pro novou střechu dlátového tvaru se čtyřmi vížkami byla Staroměstská radniční věž a mostecké věže na Malé Straně.

Poslední restaurací prošla v 90. letech minulého století. Portrét jejího stavitele Matěje Rejska na nás shlíží z boční zdi Obecního domu. Vyjdete-li na věžní ochoz, naskytne se vám pohled na část Starého Města. Při pozdní procházce Celetnou ulicí si dejte pozor, abyste nepotkali strašidlo, které si nese hlavu pod paží a má jen jednu ruku a nohu. Je to spiritista Ulrych, který vyvolal množství duchů, které nedokázal zvládnout a byl jimi nakonec roztrhán.

Příště historie Králova dvora a několika budov v blízkosti věže.

Komorní výstava obrazů Prahy malíře Aleše Jiránka

Po dlouhé pauze se objevily veduty našeho hlavního města. Veduta je grafické nebo malířské dílo zachycující pohled na město či krajinu, pokud možno co nejpřesnější. První pocházejí z konce 15. století. Z pražských jsou známé například Sadellerovy, Hollarovy nebo V. Morstadta.

Mistr A. Jiránek svůj cyklus obrazů levého břehu Vltavy začal malovat v roce 2002, aniž by tušil, že se stanou zároveň dokumentem o povodni, která město postihla. Jejich atmosféra je pozoruhodná jak tvary, tak barvou. Obrazy evokují tisíciletím vytvářený obraz města, jeho romantické kouzlo, přízračnost, tajemství. Praha je neklidným srdcem Evropy, místem, kde po staletí vedle sebe žila tři etnika, potkávaly se různé kultury a jehož atmosféru kromě malíře dokáže vystihnout snad jenom básník, a proto ho nechme promluvit.

J. Schneider: „Půvaby ukrývá si, i oči věčně rozesmáté, šenkýřka krásy, město, jež je stověžaté.“

A ještě větičku obdivu z úst slavného herce Seana Conneryho: „Praha je úžasné město, všude na vás dýchá historie, má starobylé knihovny, kostely, cítíte přímo to spojení s předky a jejich moudrostí.“

Přijďte se podívat. Kam? Do budovy Městského úřadu Prahy 1, ve Vodičkově ulici 18, do 7. patra.