Na skok v Mnichově

V úterý 21. dubna se v mnichovském Českém centru konala beseda s promítáním dokumentárního filmu ACCIDENTAL ARMY – NAHODILÁ ARMÁDA

Průvodním slovem ji uvedla historička Jana Volfová, která sem přicestovala na pozvání SKV Sokola München. Sál Českého centra s promítacím plátnem se zaplnil téměř k prasknutí a všichni zúčastnění si se zájmem vyslechli jak přivítání starosty Sokola Karla Pokorného, tak menší přednášku Jany Volfové s osobním zabarvením. (Jana Volfová měla dědečka legionáře, a proto svoje přednášky na toto téma staví nejen na objektivních faktech, ale zapojuje do nich vždy i vlastní rodinnou zkušenost, která dává historii lidský rozměr.)

Potom následoval film o historii Československých legií v Rusku autorů Johna Iltise a Bruce Bendingera. Film jsme již promítali několikrát i v Praze (pod hlavičkou Mezinárodního českého klubu, čtěte obsáhle v čísle 1–2/2009). Další besedu pro krajany spojenou s jeho promítáním měla Martina Fialková ve Stockholmu a nyní jej tedy měli možnost spatřit členové Sokola München. Stejně jako ve všech předchozích případech vzbudil film velký ohlas, ba přímo nadšení, a také vyvolal mnoho fundovaných otázek. Po promítnutí se rozvinula čilá debata, která svědčí o tom, jak je potřeba připomínat a znovu otvírat národní historii nejen z doby války a následující totality, ale i tu, spojenou se vznikem samostatného Československa. Mnohé skutečnosti byly pozapomenuty a jejich oživení nám může pomoci lépe se vyznat i v současném světě. A to je to nejdůležitější zjištění, říká vždy Jana Volfová.

Ale ted´popořádku... Za pozvání i zorganizování besedy pro mnichovské krajany děkujeme znovu již z Prahy především Jitce Scholzové, jednatelce Sokola München. Jitka nejen, že objednala příjemný hotýlek pro Janu Volfovou i pro mne, která jsem se chtěla do Mnichova při této příležitosti podívat. Také se o nás obětavě starala, dovedla nás na místo besedy a po ní spolu s Karlem Pokorným a dalšími přáteli nás pozvala do místní typické bavorské hospůdky na výborné pivo a něco k tomu.

Tady bylo možné probrat i další věci, například jak se žije Čechům v Mnichově, už na první pohled příjemném městě. Přestože je v našich myslích již asi navždy spjatý s osudnou Mnichovskou dohodou a s osobou Adolfa Hitlera, je nutné vidět, že dnešní realita je jiná

Ted´na jaře vás tu vítá množství rozkvetlých parků, které obklopují historické objekty a centrum. Všude plno zajímavé architektury, široká kulturní nabídka – jen ty poklady ve zdejších obrazárnách, Staré a nové pinakotéce i jinde. Široké ulice jsou plné lidí, kteří ale nespěchají tak hekticky jako v Praze. A k cizincům se chovají naprosto mírumilovně a přátelsky. Prý se tu moc nekrade a ani jiná zločinnost tu nebují, Mnichov je prý nejbezpečnějším městem v Německu a možná i v Evropě. Taky se tu hodně jezdí na kolech, a to i v centru. Asi tak, jako bychom měli u nás cyklostezku vedoucí středem Příkopů a Václavského náměstí, což nemáme. Nevím, zda je to i na takových místech dobře, protože jsem mnohokrát, nezvyklá ve městě se vyhýbat cyklistům, uskakovala na poslední chvíli, když jsem omylem vstoupila do jejich cyklostezky. Ale i tak fandím zdravému způsobu života Mnichovanů.

V každém případě jsem si z dvoudenního pobytu v Mnichově odvezla hezké zážitky. Ochutnáním typických bílých bavorských buřtů a piva počínaje, přes procházku nejzajímavějšími místy a milé setkání se zdejšími členy Sokola, návštěvou úžasné Staré Pinakotéky konče. Se zasvěceným i vtipným výkladem Jany Volfové ovšem, která se sem přišla podívat za „svými starými známými mistry“. Její nabídce, seznámit mne s nimi také, jsem ovšem nemohla odolat

Tak tedy: Mnichov je další město na mapě Evropy, o kterém vím, že se sem ještě chci vrátit. A to i díky našim, kteří zde žijí.