Kulturní válka v Česku

„Bádajíce o přírodě jsme panteisty, když básníme, jsme polyteisty, a mravně monoteisty“.

Petr Hájek, zástupce vedoucího prezidentské kanceláře, ani svým nedávným provokativním projevem, že on z opice nepochází, kulturní válku, americký spor mezi evolucionisty a kreacionisty, zřejmě u nás nespustí, přestože už v médiích a zvláště na blozích existují desítky reakcí na jeho projev. Jsme totiž zemí víry převážně ateistické, a každá zmínka o náboženství rozhodující většinu docela rozčiluje.

Že si náboženští fundamentalisté pletou biblický literární a teologický jazyk s vědou, ví u nás každé povyrostlejší dítě, že však existuje fundamentalismus, který si plete dočasnou vědeckou teorii či hypotézu s vírou, o níž netuší, že vírou vůbec je, jako například ateismus, je už na pováženou. Hájek se nevyjádřil dost šťastně, protože se pustil do vyvracení některých hypotéz hypotézami, ale těžko pochybovat, že sekulárně náboženské ideologie typu dialektického materialismu či sociálního darwinismu se opíraly o špatně chápané vědecké teorie, asi tak jako by z Einsteinovy teorie relativity vyplýval morální relativismus nebo z Darwinovy vývojové teorie darwinismus sociální.

Problém totiž není ve vědě, nýbrž ve vědcích. Smutnou zásluhu na tom má nedostatek filosofického vzdělání. Neučí se nauka o různých formách racionality, tzv. teorie poznání, a tak není divu, že si úzce specializovaní vědci pletou vědu s filosofií a pouštějí se často do disputací, o jejichž složitosti nemají ani potuchy. A přece někdy stačí selský rozum. Nepotřebujeme totiž složité vývojové teorie, abychom věděli, že je člověk živočich, ba, že má zřejmě v přírodě s primáty společného předka. Problém začne, když jej budeme považovat za tvora, jenž se liší od zvířat pouze vyšším stupněm svého vývoje. Vždyť tohle nebohé holátko, nevybavené lví silou ani veverčí mrštností, dobrým čichem, sluchem či tesáky a drápy, by z biologického hlediska nemělo v nevybíravém zápase všech druhů vůbec přežít, a přece se přemnožilo, ovládlo a předělalo celou planetu. Vytvořilo filosofii, vědu, techniku, umění i náboženství a změnilo radikálně celou planetu. Má totiž něco navíc: má rozum. Nejde však jen o stupeň, tedy o to, že má více inteligence, což jistě má taky, jde o jiný druh inteligence – o reflexi a abstrakci. Člověk, na rozdíl od svých nejinteligentnějších bratranců v přírodě, myslí obecně, a nikoli jen na to, co se ho bezprostředně týká, a vytvořil si k tomu účelu složitou řeč, matematiku a písmo. Má také kolektivní tradici, bez níž by věda, technika, politika ani vývoj kultury nemohly existovat. Není divu, přemýšlíme - li o těchto vlastnostech, že nám s Platónem, Aristotélem, Maimónidem, Leibnizem i s většinou moderních filosofů, začne svítat, že člověk k normálnímu světu zcela nepatří, že jej převyšuje. Tenhle jediný chechtající se tvor je ale zároveň velmi nepokojný a neklidný. Nestačí mu jako zvířatům jen jíst, spát a souložit, aby byl šťasten. Vytváří si dokonce stále nové potřeby jako například peníze a přitom jich nikdy nemá dost. Nenachází své štěstí ani v moci, slávě a bohatství.

Jde proto o filosofický a nikoli vědecký problém: buď je člověk, jak praví J. P. Sartre, při vědomí své smrti absurdním výronem nesmyslného vývoje anebo má jeho touha po štěstí a nekonečnu cíl, který jako on sám pochází odjinud. Tady už ale končí filosofie a začíná náboženství. Právě popření filosofické racionality a paradoxně zdravého rozumu je příčinou fanatismu.

A tak jsou diskuse dnešních vědeckých a náboženských fundamentalistů jen spory dvou ignorantských stran.