Jazzový multiinstrumentalista

3-4 2009 Kultura česky
obálka čísla

Karel Velebný (17. 3. 1931 – 7. 3. 1989) - přední osobnost české jazzové scény a vůdčí osoba klíčové skupiny českého moderního jazzu minulého století SHQ, jako všestranně nadaný multi-instrumentalista velmi dobře ovládal hru na velké množství různých nástrojů. Skupina SHQ se za jeho vedení na dlouhou dobu stala jedním z ohnisek moderního jazzu u nás. Karel Velebný se také pod pseudonymem Evžen Hedvábný podílel na zakládání Divadla Járy Cimrmana. Ač nebyl oslnivým jazzovým sólistou na žádný ze svých nástrojů, byla i přesto vysoce oceňována především jeho hra na vibrafon a nekompromisní profesionalita.

Karel Velebný již od mládí tíhl k muzice a po maturitě absolvoval ve hře na bicí na pražské konzervatoři v roce 1955. Zároveň ale hrál i na altsaxofon, vibrafon a další nástroje. Po ukončení konzervatoře nastoupil dráhu profesionálního hudebníka a hrál v různých orchestrech. Velebného inklinace k modernímu jazzu, vyšší umělecká ctižádost i jeho schopnosti vedoucího se podílely na jeho aktivitě při zrodu a působení souboru moderního českého jazzu Studia 5. Záhy po přechodu tohoto tělesa do nově založeného Jazzového orchestru Čs. rozhlasu se ale ukázaly názorové rozdíly s Luďkem Hulanem - druhou vedoucí postavou Studia 5, a Velebný spolu s Janem Konopáskem odešli a vytvořili významnou skupinu české jazzové historie SHQ. Velebný skupinu vedl a byl také jejím hlavním skladatelem a aranžérem. Pod jeho vedením se SHQ brzy stala líhní mladých jazzových hudebníků a díky tomu procházela permanentními změnami v obsazení. V jejich různých sestavách hrál Velebný střídavě na různé nástroje - zprvu na tenorsaxofon a vibrafon, později též na klavír a příležitostně uplatňoval i další nástroje. Velebný svou instrumentální činnost neomezoval jen na „vlastní“ soubory. Hrál také v orchestru Kamila Hály, působil 1967 s ansámblem Linha Singers, vystoupil v Parnasu s jazzovým big bandem Orchestru činohry Národního divadla a příležitostně nahrával s Orchestrem Gustava Broma. Výrazně se také zapsal i do organizace jazzového dění u nás.

Jako vibrafonista byl i mezinárodně značně ceněn, jak dosvědčují umístění v evropských žebříčcích, a byl po Janu Hammerovi st. pokládán za nejvýznamnějšího českého hráče na tento nástroj.

R. R.
(Převzato z Listů Prahy 1)

Kája Velebný

Tahle poslední pocta přichází hodně pozdě – po dvaceti letech!

Znali jsme se léta letoucí. Já jsem chodila na jazz, Kája ho hrál. Oba máme smysl pro humor, takže se občas stalo, že jsme se někde na festivalu nebo po koncertě potkali a smáli jsme se všemu možnému i nemožnému. Spolu s Kájou a s jeho ženou Zuzankou jsem zažila nezapomenutelné chvíle. Kdesi jsme společně zpívali moravské lidové, jednou jsme se s Kájou potkali na chodbě PKS (Pražské kulturní středisko, které mělo v náplni práce dohlížet na ideovou čistotu uměleckých projevů, tedy i jazzu). Sídlilo v Obecním domě až nahoře v nejvyšších patrech, asi aby nebyla mýlka, jak je důležité... a čekali jsme, a čekali, soudruzi měli moc co jiného na práci než se s námi bavit, tak jsme na chodbě na lavičce začali debatovat na téma, proč tam ti úředníci vlastně jsou. Bylo to v zimě a mrzlo, byl nedostatek uhlí. Přišli jsme na to, že by bylo dobré, kdyby sem vůbec nechodili (i kdyby brali plat), dům by se nemusel vytápět, nemuselo by se svítit a výsledkem by byla velká úspora. To je platné samozřejmě i dnes pro všechna ministerstva a velké úřady, které neudělají nic pro potřeby lidí, ale naopak všechno brzdí svým byrokratismem. Ten si ovšem chrání jako oko v hlavě..

Jednou jsem se setkala s manželi Velebnými ve Varšavě. Byl tam úžasný festival – Miles Davis apod. Oni tam jeli sólo na pozvání (to se tenkrát i do spřátelené země muselo). Já jsem tam jela s Jazzovou sekcí (která byla zrovna bolševiky dost pronásledována). Měli jsme zaplacený zájezd autobusem u firmy Orbis, která tam tehdy snad jako jediná jezdila... Ale v den odjezdu nám bylo sděleno, že se zájezd ruší. StB zapracovalo. Proč? Kvůli tomu, že jsme si chtěli poslechnout dobrý jazz? To je dneska absolutně nepochopitelné, ale stejně tak je nepochopitelné všechno jiné, co bolševici dělali a čeho se báli...

Jenže my jsme to nevzdali a jeli jsme do Varšavy vlakem přes Německo. Pravda, trvalo to o něco déle (asi dvacet hodin), ale byli jsme mladí a veselí, tak jsme se nějak zabavili. Zadostiučiněním naší dlouhé cesty byli šokovaní estébáci, stojící v hale hotelu Fórum, kde jsme měli objednané noclehy. Jako Lotova žena tam stáli a zírali, když jsme vešli v plném počtu Orbis neorbis.

Festival byl báječný, vystoupily zde špičky světového jazzu, atmosféra v tom šíleném vysokém kulturním paláci (ještě tři věže a ještě tři věže a nad tím další tři věže, jak říkal Werich o nějakém ruském paláci) byla moc fajn.

Po skončení mi nabídl dnes již zemřelý šéfredaktor Melodie Standa Titzl jízdenku v kupé vlaku, protože mu do ruky padla zase letenka (bratru za 150 Kč to tehdy stálo z Varšavy do Prahy). A tak se stalo, že jsem se dostala ve vlaku do stejného kupé s manželi Velebnými. Cestování s nimi bylo nezapomenutelné. Zuzanka vzpomínala na nedávné Kájovo turné do Jugoslávie, kdy jí sebrali na Slovensku pas a poté jí vysadili z vlaku v Rumunsku, zatímco Kája musel pokračovat na koncert. Nerad. Ona mezitím brouzdala po rumunské vesnici, zkamarádila se se všemi toulavými psisky a dětmi, vyprosila si vodu ze studně a říkala si, že jí hladovění bude dobré k hubnutí. V noci pak dorazil nějaký vlak a s ním i její pas, takže mohla pokračovat. No a tady v tom polském vlaku Káju napadlo, že bychom si mohli k tomu povídání dát panáka. Zavolal stewarda, který nám předtím rozdával přikrývky na spaní. Ne, ne, o alkoholu nechtěl ani slyšet, to tady vůbec, ale vůbec nemají a neprodávají... ale když Kája vytáhl z peněženky zelenou stovku s Gottvaldem, změnil steward názor a řekl, ať chvilku počkáme, že se zeptá na nejbližší zastávce. Zeptal se patřičně, protože se vrátil s lahví šampaňského. Už nevím, jestli Kája vyňal z peněženky další stovku a co jsme dál pili, ale každopádně jsme se pořád smáli a bylo nám fajn. Až na hranice ve Slezsku. Já jsem neměla tu správnou bumážku s pozváním, takže hrozilo nebezpečí, že mne prostě z vlaku vysadí v noční košili, tak jako Zuzanku v Rumunsku. Ale byl tu Kája! Evo lehni si a zahrab se do pokrývek. Přece tě nikdo nemůže rušit ve spaní, řekl. Tak jsem vylezla nahoru a zahrabala se. A jen jakoby z dáli jsem slyšela, jak Kája vysvětluje pohraničníkům, že tam – ano, nahoře spí dáma – tady jsou její doklady, ale rušit jí nebudete, že ne? Co byste to byli za lidi, atd. Prostě, Kája mne dokázal převézt přes střežené hranice, i když jsem tam byla víceméně inkognito...

7. března 1989 jsme byli spolu se Zuzankou na vernisáži výstavy v Dejvicích, kde zpívala naše kamarádka Eva Olmerová, doprovázená poprvé mým manželem – basistou Janem. Byl to hezký zážitek. Pak jsme šly společně se Zuzankou na víno. A mluvili o Kájovi, který byl zrovna v těch dnech v nemocnici. Měl divnou a nevšední nemoc – srdce jako preclík, s dírou uprostřed. Žil s ním 58 let. Bohužel, ten den 7. března 1989 byl jeho živý poslední.

-ES-

Karel Velebny (1931-1989)

Karel Velebny was an important personality among the Czech jazz musicians, and the “leading man” of the music group SHQ. He played many different musical instruments including the piano, saxophone and vibraphone. He also helped to organize the famous “Theater of Jara Cimrman” under the pseudo name of Evzen Hedvabny.

Abstract by M. Dolanska

Jiří Stivín - Koncert na Hradě

U příležitosti 65. narozenin pozval prezident Klaus koncertovat na Hrad vynikajícího muzikanta – multiinstrumentalistu Jiřího Stivína. Vznikla deska, na níž se kromě Stivína se saxofony, flétnami dalšími nástroji podíleli např. trumpetista František Tomšíček, basista Antonín Gondolán a kytarista Jaroslav Šindler.

V úvodním slově prezident prozradil, že míní dát tomuto umělci v blízké době státní vyznamenání, což také učinil...

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012