Bar Babylon

3-4 2009 Kultura česky
obálka čísla

Aniž bych četla doporučení na začátku textu uvnitř nového CD pod názvem Bar Babylon náchodské skupiny 6 NaChodníku (pět hudebníků a zpěvačka), učiním tak. To ještě netuším, co všechno na mě čeká, když nepřestávám poslouchat. Ale ani nemohu neposlouchat, jak mě to vtahuje. „Ne proto, že první šanson po kávě voní, ale proto, že se otevírá opona komorní scény a začíná ne koncert, nýbrž představení – divadlo. Opona před dívčí ženskou duší se otevírá pomalu…“ Na scénu hudby pomalu vstupuje slovem Lucie Peterková. Vybavena hereckou průpravou pro prkna, která znamenají svět, se smyslem pro přednes veršů s nábojem pravé míry nostalgie, ženskosti, syrovosti i něhy a s nábojem muzikálnosti. V jejích „… patnácti výstupech v jediné životní scénografii se odehrávají zabalené do neokázalých tónů mikropříběhy smutku, zklamání, rozchodů, světýlka naděje a další hořkosti.“ A jako se mi vůně silné kávy nejdříve rozvoní a pak zmohutní v prostoru mého soukromí, tak v Luciiných baladikách „…Bezradnost na troskách velkých životních plánů se rychleji uvolňuje a narůstá v samotě, v tichém až zamlkajícím monologu. Přerůstá do sarkasmu a výsměchu… S bolavou hlavou… se jen stupňuje hloubka šrámů v srdci a vrací se jen v jiné podobě kocovina ztracených lásek.“

Již zralá šansoniérka osciluje na hrotu zpěvu, recitace a herectví v mnoha podobách, a to ve výpovědích ryze ženských, které mají v sobě všechno, jen ne naivitu a sentimentálnost. Předkládané příběhy a z nich pocity jsou tím opravdovější, čím více přestávám sama vnímat hranici mezi jejím zpěvem, recitací a povzdechy. „Šanson je ze své podstaty (a o českém to platí dvojnásob) stvořen pro herečku více nežli pro zpěvačku. Lucie Peterková má jedinečný talent pro cit a vyvažování těchto dvojakostí právě tak, aby se za nepsanou poezií a v hudebním rámu objevovaly významové pointy. Všechny texty jako by byly napsány jednou rukou a s ohledem na interpretku.“ Vždyť ty texty a hudba jsou ze stoprocentně české tvůrčí dílny Tomáše Peterky, Pavla Bělohrádka a Milana Poutníka. Při poslechu jednotlivých písní se mi vybavuje Hana Hegerová, původně také herečka, která se mi rovněž neopakovatelným podáním svých textů vryla do srdce. „Kompoziční rovina představení sice nabízí více poloh, ale má čitelného společného jmenovatele v instrumentaci a v umocňujícím výrazu tlumočené poezie.“

Ach ano, doposlouchám až k „balíčku starých dopisů“ a vím, že sladkobolně trpící duši nikdo žádný „malý návod k žití“ dát stejně nemůže. A skutečně jen lituji, „…že se opona zavírá, vemlouvavý hlas utichá…“ a já že přicházím „…o výsostně soukromá tajemství“…, jichž jsem byla svědkem. A tuším, že se mi tato zpěvačka a všechny skladby pomalu dostávají pod kůži.

Olga Szymanská
(s použitím textu Stanislava Bohadla)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012