Katolická prosba Karlu Čapkovi o odpuštění

Úhel pohledu

Ze všech většinou smutných osmičkových výročí zbylo na závěr roku 2008 poslední – jedno z nejsmutnějších.

Výročí umírání a smrti Karla Čapka. Česká televize po řadu let na Boží hod večer ukazovala ve zprávách hlouček lidí, který na vyšehradském hřbitově u Čapkova náhrobku ve tvaru božích muk (podle názvu jeho prvotiny) vzpomíná na hořkost Vánoc roku 1938. Pak se zpráva přestala objevovat a z obecné pozornosti motiv Čapkovy vánoční smrti zmizel. Až pomine letošní výročí, zmizí jistě zase.

Ale to ničemu nevadí. Některé akty, které se odehrávají mimo kamery a ví o nich jen hlouček lidí, mají metafyzický dosah pro celý národ či lidstvo. Takovýmto aktem je i připomínání, že Karel Čapek skonal na Boží hod Vánoční a že technicky vzato umřel na zápal plic – ale ve skutečnosti na žal po zániku Československé republiky a na bolest z novinářského štvaní na svou osobu a na hodnoty, o kterých celý život psal.

Štvanice na Karla Eapka

se na podzim 1938 účastnili různí lidé. Bylo mezi nimi spousta ctižádostivé chátry, která se za druhé republiky prostě drala nahoru, na místa elity prvorepublikové. Byli mezi nimi čeští „národní“, protiněmečtí fašisté i proněmečtí agitátoři. Ale byli mezi nimi i přední literáti katolické orientace, jejichž odedávná nelibost vůči Čapkovi měla své ideové důvody a svou logiku.

Katolíci ještě za dob rozkvětu Československé republiky vyčítali Čapkovi, že hlásá relativismus hodnot ve stylu „každý má svou pravdu“; že hledí na katolicismus se shovívavou bohorovností toho, kdo „ví lépe“; a hlavně, že dal své umění tak bezvýhradně do služeb Masarykova ideového konceptu, který oni pokládali za nepevný a nerealistický základ česk(oslovensk)ého státu. Když pak nastal Mnichov – neměli žádnou radost. Měli hořký pocit satisfakce, že došlo na jejich slova. A o to více se vrhli na Karla Čapka coby spoluviníka katastrofy. Jakub Deml a Jaroslav Durych, Václav Renč a Zdeněk Kalista, Oldřich Králík a Timotheus Vodička, spisovatelé a vědci prvořadého významu, jali se po Mnichovu rozebírat Čapkovo dílo, hledajíce v něm „ideové chyby“, jež dovedly národ na scestí. Činili tak se vší ostrostí a vyhroceností, jaké byli schopni právě coby skvělí literáti. A tím pomohli dovést zlomeného Čapka do předčasného hrobu. Literární život Karla Čapka započal knihou Boží muka – a symbolicky skončil na „božích mukách“ této štvanice.

Co se dá učinit po sedmdesáti letech od těchto smutných událostí, kromě připomínání fakt? Něco málo přece. Je možné a je třeba poprosit o odpuštění. Poprosit Karla Čapka jménem katolické větve národní kultury. Kvůli Karlu Čapkovi samému – ale ještě více kvůli uzdravení paměti národa, kvůli smíření jeho ideových „stran“. Kvůli víře, že nepatrné symbolické akty mohou mít metafyzický dosah. Prosba může zaznít například takto: Vážený pane Karle Čapku, chtěl bych Vás zde, na stránkách druhdy Vašeho listu, poprosit o odpuštění křivd, jichž se Vám dostalo od českých katolických spisovatelů. Ne o odpuštění toho, že s Vámi vedli spory – ale toho, že vůči Vám nebyli ani slušní, ani spravedliví. Nebyli slušní, kdyžtě se na Vás nejvíce vrhli tehdy, když Vám bylo nejhůře, a kdy by křesťanštější bylo se člověka napadaného zastat. A nebyli spravedliví, kdyžtě Vašemu dílu vyčítali, že je málo křesťanské. Všímali si pohoršeně toho, že nepřijímáte římskokatolickou církev za jedinou držitelku pravdy. Avšak nevšimli si toho, jak hluboce je Vaše pojetí člověka křesťanské. Nedocenili, jak přesně popisujete limity lidské přirozenosti, která chce zpupně překonat sebe samu, kdyžtě si osobuje roli Boha-stvořitele v R. U. R. nebo kdyžtě se chce domoci nesmrtelnosti ve Věci Makropulos. Nenašli porozumění pro to, jak odhalujete v podloží všeho zločinu věc tak prostou a teologickou, jako je hřích – konkrétně hřích cizoložství a hřích lakoty v Hordubalovi. Nebylo jim dost, když jste se občas, tiše a skromně, zmínil o vlastní zbožnosti; nebyla pro ně důvěryhodná tato Vaše zbožnost, která si nelibuje ve velkých gestech a prohlášeních a která se nevejde do církevních formulí, ale která tím neméně spoluvytváří podloží celého Vašeho života a tvorby. Nerozpoznali ve Vás člověka náboženského, svého spojence v zápasu o to, aby literatura i celý národní život byly založeny na křesťanské etice a tradici, byť její konkrétní projevy mohou být tak různé.

Vážený pane Karle Čapku, čeští katolíci Vaší doby se proti Vám provinili. Jejich duchovním potomkům je to líto. Prosí Vás tímto o odpuštění.

Nerozpoznali ve Vás člověka náboženského, svého spojence v zápasu o to, aby literatura i celý národní život byly založeny na křesťanské etice a tradici.