Kronikář

2 2002 Ostatní česky
obálka čísla

    Svého kronikáře měla v minulosti každá ves. Úhledným písmem zapisoval do knih krušné doby i lepší časy a také osobní dramata svých bližních. Život a smrt. Uspěchaná doba však mravenčí práci kronikářů příliš nepřeje.Ze sedmdesáti obcí na Mělnicku má svého kronikáře jen dvacet šest. Jednou z nich je Obříství.
    V malém domku na konci slepé ulice bydlí kronikář Miroslav Sígl s manželkou Jiřinou. Občas zajedou na návštěvu tři dospělé děti a šest vnoučat, jinak mu dělají společnost známí i neznámí hrdinové dávno zašlých časů. Jako novinář na penzi má pan Sígl výhodu. Psát umí a baví ho to.
    Kroniku o svém rodném Obříství (dnes s necelou tisícovkou obyvatel) sepisuje teprve čtvrtým rokem, předtím ale prostudoval všechna díla svých předchůdců. Starý psací stroj už nahradil počítač. Tam získává informace o současném dění. Je mu pětasedmdesát let, vypadá na šedesát a životní elán by mu mohli závidět i čtyřicátníci.

Nebýt Masaryka...
    Útulná pracovna je zaplněná knihami. "Ve třinácti jsem dostal třetí cenu v soutěži Poznejte vůj kraj," vypráví pan Sígl a vzápětí sundá ze zdi zarámovaný diplom. "Když před pár lety slavila naše škola padesáté páté výročí založení, zeptala se mě paní ředitelka, nemám-li doma něco zajímavého z minulosti školy. Přinesl jsem diplom, byl ve starém rámečku a pan školník se nabídl, že ho předělá. Pod diplomem se skrýval portrét prezidenta Masaryka!
    Bylo to ohromné překvapení, protože v době soutěže už u nás řádili fašisti, psal se rok 1941. Portrét tam musel schovat někdo z učitelů, hrozně riskoval. Tak jsem si po pětapadesáti letech nechal diplom pěkně zarámovat a pověsil ho na zeď. A takhle vzniklo mé kronikaření. Začal jsem se nořit do historie a objevovat rodnou vesnici." Portrét T. G. M. si pan Sígl pověsil hned vedle diplomu.
    "V čele vesnice stáli vždycky obětaví a ušlechtilí lidé, bez nich by nemohla vzkvétat. Učitelé, faráři, ale i statkáři," pokračuje ve vyprávění. Dozvídám se, že šlechetný velkostatkář Havelka poskytl v roce 1938 obci pro měšťanskou školu svůj empírový zámek.
    V restituci ho získal jeho vnuk (rodiče mu v osmačtyřicátém emigrovali), ale dědův odkaz nesplnil. Děti o svou školu přišly a mírně zchátralý objekt teď obývá restituent. "Obec dostala státní dotaci a postavila novou moderní školu," říká pan Sígl a s hrdostí dodává: "Od roku 1995 má statut fakultní školy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy."

Jako detektivka
    Opouštíme teplo pracovny a vydáváme se s panem Síglem po stopách minulosti. Nejprve na obecní úřad za starými kronikami. Místostarostka Jitka Zimová pokládá na stůl vzácné svazky a já otevírám první knihu. Zápisy pocházejí z pera řídícího učitele Josefa Šejnohy, který přišel do obce v roce 1913.
    Od svého stanovení kronikářem obíral jsem se myšlenkou zachránit z dějin obce to, co zachováno v různých spisech, kronikách a tradicích starousedlíků. Tím stalo se, že teprve dnes 1. listopadu 1926 začal jsem sebrané děje do obecní kroniky zapisovat... Z dalších zápisů je vidět, jak těžko se mu dohledávaly informace o obci, o níž první dochovaná zmínka pochází z roku 1290. Přesto se kronika čte jako detektivka a představivost pracuje:
    Roku 1880 na jaře byla velká záplava ledová, cesty byly prosekávány, a když to nepomohlo, bylo z Prahy povoláno vojsko, které po čtrnáct dní dynamitem led trhalo.
    Nacházím tu také zajímavou úvahu o původu názvu obce:
    Ačkoliv jméno Obříství česky zní, přece nelze bezpečně uhádnout, od čeho obec jméno má, možno je odvozovati od mohutných stromů (obrů -- obří), od slova břednouti... ano, snad od bříz, jež tu růsti mohly.

Kolébka Prodané nevěsty
    V magickém kouzlu staré češtiny ožívají dějiny Obříství a postavy lidí dávno zemřelých. Provázejí nás i při naší další pouti, která vede nejprve na hřbitov a pak k ;památníkům slavných.
    Kříž ze sopečné lávy na hrobě je kromě zápisu v kronice jedinou vzpomínkou na barona Kollera, prvního českého sběratele vzácných nálezů pod vrstvami lávy z Vesuvu. V letech 1819-1826 založil v Obříství antické muzeum, po jeho smrti však sbírka putovala do Německa, protože o ni rakouská monarchie nejevila zájem.
    V roce 1860 se tu oženil Bedřich Smetana se svojí druhou ženou Bettinou Ferdinandovou a o tři roky později zde složil první tóny Prodané nevěsty.
    V Obříství se v roce 1895 objevil také básník Svatopluk Čech. Na národopisné výstavě v Praze se mu zalíbila chaloupka z výstavní dědiny. Po skončení výstavy si ji koupil, nechal rozebrat a znovu sestavit u zadní části kamenného domku. V chaloupce s lomenicí pak trávil všechen čas, pečoval o zahrádku, choval holuby, věnoval se včelaření. Tak se vlastně stal prvním českým chalupářem.
    Dnes je chaloupka poněkud zanedbaná a na místě nezůstala ani básníkova busta. Původní bronzovou kdosi před pěti lety ukradl a pískovcovou rozbili o tři roky později vandalové.
    "Loni zmizel i starý zvon z kapličky sv. Ondřeje, který statečná Františka Sedláková v roce 1918 vlastním tělem uchránila před zabavením pro válečné účely. Dřív se sice taky kradlo, ale kostel byl posvátný a básníci se těšili úctě i po smrti," říká trpce kronikář.

Kroniky podle zákona
    Kroniky se vedou na základě Zákona o pamětních knihách obecních č. 80 z roku 1920. Kronikáře jmenují obce a řídí je okresní muzea. "Tady na Mělnicku se jednou za rok scházíme a vyměňujeme si tristní zkušenosti. Ve starých kronikách se psalo i o tom, jak pole plodila, dnes vám nikdo nechce nic říct. Především podnikatelé nechtějí poskytovat potřebné informace," posteskne si pan Sígl.
    Přesto se mu daří údaje shromažďovat a na současnost obce je hrdý stejně jako na její minulost. Těší ho i podnikatelské aktivity, které nepoškozují životní prostředí.
    Poté, co Miroslav Sígl vydal v Obříství knížku s názvem Osobnosti a osudy obce, ozvali se kromě krajanů ze zahraničí také čeští a moravští kronikáři.
    "Seznámil jsem se s kronikářkou a výtvarnicí Lenkou Kocierzovou z Vítkovic, s dr. Stanislavem Rejhonem z Rohatce na Moravě, ozvali se z obce Kadlín, která má jen 160 obyvatel, a napsal mi i mladý kronikář Tomáš Hromádka, který mapuje dění v obcích přilehlých k Praze. Vydává dokonce zprvodaj s názvem Kroniky a kronikáři," říká ptěšeně pan Sígl.
    Na žádost kronikářů připrvil a rozeslal návod, jak shromažďovat a řadit kronikářské zápisy. Věří, že kronikáři nevyhynou.
    "Snad se najde někdo, kdo bude v mé práci pokračovat. Člověk by neměl zapomínat na své kořeny, na svoji minulost. Dějiny jsou přece součástí přítomnosti. Čiňme všechno pro to, aby se dobří lidé dávali dohromady. Budeme to moc potřebovat v globalizujícím se světě a měli by to vědět i naši potomci. Mým heslem je: Mysli globálně, jednej lokálně."


Dagmar Moronová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012