Setkání po letech

    Slovíčko MOBIL znám již od svých klukovských let, a to už je pěkně dávno. Tatínek totiž měl tak zvaný stánek "mobilní nebo ambulantní nebo prostě na kolečkách", ve kterém prodával od odpoledne do následujícího rána horké párky. Ten stánek na kolečkách stával před palácem Adria na pražské Národní třídě a takřka přes ulici tam z Osvobozeného divadla chodívali před i po představení ti slavní a nezapomenutelní tři -- Voskovec + Werich + Ježek. Byl jsem "už" ve druhé třídě obecné, když maminka nás s mojí mladší sestřičkou Evičkou vodívala tatínka navštívit. A tak jsem ty slavné kumštýře tam pravidelně potkával, chodil na volňásek na jejich představení a učil se mezi školními básničkami všechny texty jejich písniček. K Jaroslavu Ježkovi měl tatínek obzvlášť vřelý vztah, protože oba byli narozeni v naprosto stejný den -- 25. září 1906 -- čili skoro jako dvojčata ovšem narozená každé z nich jinde. Tatínek nikdy neopomenul panu Jaroslavovi navršit pořádný kopeček hořčice, protože tu pan Ježek měl nesmírně rád. Vidím ho jako dnes, když vzhledem ke svému slabému zraku nabíral na párek hořčici ve velmi hlubokém úklonu.
    Je to trochu rozvláčná předehra k tomu, co chci říci, ale snad tak trochu nutná. Dříve než Áda Hitlerů začal Druhou světovou válkou budovat svoji "Tisíciletou velkoněmeckou říši" (kterážto doba díky bohu se scvrkla na pouhý tucet), podařilo se všem třem odejít, ale za těch krutých šest let při návrtu do vlasti jedny z jejich prvních kroků vedly k stánku mého tatínka, kde tentokráte si pochutnávali na opékaných špekáčcích. A tam jsem ji jednoho dne roku 1947 potkal. Bohužel již jen se dvěma z toho bájného tria, protože pan Ježek už od Nového roku 1942 spočívá na onom světě v Novém světě, ale ten den po více než po půlstoletí zůstává stále v mých vzpomínkách. Nevšední půvab Soni Červené neutlumilo ani mlhavé osvětlení petrolejové lampy tatínkova stánku. Pánové V + W paní Soňu nepřivedli jen na ochutnávku tatínkových špekáčků, ale také ji představit jako novopečenou kolegyni, protože získala v konkursu suverénně roli Káči Maršálkové v ;muzikálu Divotvorný hrnec.
    Premiéry jsem se nemohl zúčastnit, i když volňásek byl dopředu zajištěn, protože zanedlouho po tomto setkání u tatínkova stánku jsem odjížděl na studia do Československé koleje v Anglii, kterou naší zemi věnoval král Jiří VI. Spolu s Winstonem Churchillem jako projev díků, že stovky československých letců pomáhaly vyhrát Bitvu o Británii. Pan Voskovec mi při tomto setkání i rozloučení věnoval librovou bankovku pro štěstí, a i když měsíční studentské kapesné nebylo tam v Anglii nijak honosné, přesto jsem si tu bankovku ponechal a slovy vodníka Čochtana-Wericha z Divotvorného hrnce říkám: "Ještě ji mám schovanou!" Léta v mé milované Anglii uběhla, a tak jsem jako na jeden z prvních kulturních zážitků po návratu do vlasti se slzami v očích běžel na Divotvorný hrnec" a ještě do srpna 1949 jsem prožíval mnoho těch nádherných představení (z celkem uvedených 318) s nezapomenutelnými dialogy pana Wericha a s plejádou herců, které jsem si zamiloval navždy: Ljubou Hermanovou, Manon Chauffour, Ellen Tanasco, Václavem Tréglem, Františkem Černým, Rudolfem Cortésem i Josefem Vinklářem. A samozřej-mě nezastupitelnou a nenahraditelnou paní Soničkou Červenou, a tak to setkání v pořadí druhé mělo mnoho šťastných návratů.
    Pak však jedovatý dech února 1948 stále silněji dul a po mnoha přetrpěných ústrcích paní Soňu vděčně přijal zahraniční svět a její pěvecké i herecké schopnosti slavily všude nadšený úspěch. Čili opět jako v mnoha případech se projevila pravdivost přísloví, že člověk se doma nestává prorokem. Sledoval jsem s ;nadšením její úspěchy alespoň ze zahraničního rozhlasového vysílání a tisku.
    Ale dobrotivý osud tomu chtěl a přál, aby se uskutečnilo setkání v pořadí šťastné trojky -- a to ještě navíc v ;mém domovském městě Benešově u Prahy, kde na den svatého Jiří -- 24. dubna 2001 představila a křtila svoji autobiografii Stýskání zakázáno.
    A na to čtvrté setkání jsem dostal osobní písemné pozvání od pani Soni, kdy z dovolené v Mentonu na francouzské riviéře mi sdělila, že 24. října bude v panteonu Národního muzea křtít svoji druhou knihu nazvanou Můj Václav o jejím pradědečkovi Václavu F. Červeném, výrobci a vynálezci žesťových hudebních nástrojů. A tak ten den jsem s patřičným předstihem kráčel vzhůru Václavským náměstím a s mrazivou představou, že Národní muzeum jako velebná dominanta Prahy měla před 33 lety namále, protože, když "ruští bohatýři" v průběhu noci 21. srpna 1968 nás přispěchali "chránit", začali bezhlavě pálit z tanků a děl do této naší národní památky připraveni ji srovnat se zemí, neboť díky jejich tradiční desinformaci si mysleli, že je to budova rozhlasu. Díky bohu se to těmto "gerojům" nepodařilo, a tak jsem mohl se svojí sestrou Evou ještě před slavnostním zahájením křtu vzdávat hold mnoha sochám našich velikánů v této slavnostní síni. Hudební předehra i řada významných řečníků předcházela vzácné chvíli, kdy paní Soňa zaníceně vzpomínala na svůj život i slavného pradědečka.
    Při osobním rozloučení jsem si moc v duchu přál, aby setkání páté nenechalo na sebe dlouho čekat.