Jan Beneš - PANEVROPA aneb Evropská vývojová spirála

    Takže, hojně debatujeme o svém vstupu do Evropské unie, co to přinese, či přinést má. Jen velmi částečně také o tom, co vše to odnese. A vůbec už ne o tom, co tomuto úsilí o evropskou jednotu předcházelo a dosud ho paralelně provází.
    Evropu jaksi sjednocovala a do podoby určované Vůdcem a Říšským kancléřem to pro ni vypadalo nahnutě o Evropě, arciť Nové, hodně hovořila Hitlerova propaganda. Takže Evropu raději starou. Jenže stojí vůbec Evropa za to? To, co jsme zdědili sjednocoval přece druhdy Řím, pokusilo se o to křesťanství a naposledy tedy socialismus nejprve národní, německý a dělnický a potom ten reálný.
    Takže, co vlastně Evropu sjednocuje? Z amerického hlediska hlavně maléry.
    Po První válce, když otevřeným hlavám bylo jasné, že Versailleský mír asi není to optimální řešení, přesněji v roce 1923, přišel s myšlenkou Panevropské ligy hrabě Richard Coudenhove-Kalergi. (narozen 1894 v Tokiu). Jeho strýc Max, byl pražským místodržitelem a vyjednával dne 28.X.1918, se zástupci našeho Národního výboru naši samostatnost. Jeho bratr Karel však býval ostatně místodržícím v Praze až do roku 1911.
    Pokud mne paměť nemýlí, tak prvý kongres této Ligy byl právě tehdy v Tallinu v Estonsku. Třebaže jinak její kanceláře sídlily ve Vídni a tamtéž vydávala i svůj časopis Panevropa. Ten největší z Evropanů, Hitler, ovšem hned po 11. březnu 1938 zastavil a částečně už distribuované číslo 3/38, kázal zabavit. Roku 1938 zajisté ještě nebudoval Novou Evropu, ale pouze naplňoval "sebeurčení národů", přesněji řečeno národa německého, do jednoho národa, jedné říše a pod jediným vůdcem.
    Panevropa (psalo se to tehdy PanEvropa), pokus o spojení evropských států spojených jinak jednotou kulturní a hospodářskou, se poněkud lišil od své dnešní funkční, ale dále už jen předpokládané podoby. Tehdejší Spojené národy (či Liga národů) se podle tohoto programu měla přetvořit v ;několik samostatných skupin, například Rusko, Anglie a její dominia, Podunajská federace zahrnující celý Balkán. Asi tam byla jakási představa. Anglie, dávno už ne říše nad níž slunce nezapadá, se podnes (avšak právem a v mnohém lze sdílet její pochyby) potýká s potížemi svého evropanství.
    Ještě než se pustil do Panevropy stihl hrabě Richard vydat svou Ethic und Hyperethic a další spisy.
    Od roku 1923 pak byla, na paměť toho prvého kongresu v Tallinu, na domě kde se konal (a kde až do roku 1940 sídlila i jeho místní kancelář) umístěna pamětní deska. Roku 1940, jak známo, nemohla Moskva oslyšet vůli předvoje estonské dělnické třídy, jakož i zástupců vybraného rolnictva Estonska. Estonsko v ;rámci svého sjednocování Evropy osvobodila a v červenci neoslyšela ani přání jeho předvoje, být přijat do rodiny národů SSSR. Což byla komunistická verse jednoty, dokonce nejen pro Evropu. Pod vedením Stalina, jasnějšího než slunce nad národy, slunce nikdy nezapadajícího, a na rozdíl od slunce obdařeného moudrostí, jak napsal sám reemigrant a kníže, Alexei Tolstoj, jinak také poslanec Nejvyššího sovětu.
    V té době se k ;uklidnění lhostejnosti světa k tomuto násilí pravilo, že Estonsku, Baltům vůbec (ale i jiným malým státům), prostě nekyne v samostatnosti žádná budoucnost. Proč se to týká také Lucemburska, pak ještě téhož roku 1940, osvětlil svou anexí Hitler. Takže se dodnes potýkáme, pokud jde o EU s myšlenkami o tom, jaká budoucnost kyne v této unii nám. Inu, řekl bych, že kyne, byť bych nás opravdu raději viděl jen v řadách zemí přidružených. Naši politiku, ale nejen naši, ale i Francouzskou a dalších jeho sousedů, po celé věky ovlivňoval strach z Německa.
    V rámci EU, ale i jako země pouze přidružená a byrokracií této "nové Evropy" tudíž přímo neovlivnitelná, se o své obavy můžeme podělit s ostatními.
    Leč, zpět k Estonsku. Tu zmíněnou desku už sovětské okupační jednotky nestihly sejmout. Estonci ji včas ukryli. V roce 1992 ji pak, vyjmutou z úkrytu, dostal při své návštěvě poslanec Evropského parlamentu, Dr. Otto von Habsburg, spolu s dodatkem: Nezapomeňte na Estonce! Neboť, ačkoli později dost dlouho sice už nebylo ani Stalina, ani knížete Alexeje Tolstoje, navrátilce, spisovatele a poslance Nejvyššího sovětu, ale hvězda komunismu, co sjednotitele tu zůstávala. Nejen nějaká nová Evropa, celý nový svět, se tu přece budoval. Nová je hvězda komunismu napsal v jeho počátcích (prý, praví se nám) český básník (však později dostal národního umělce) a není nad ni. Pochybovače přesvědčily tanky. Že nenapravily hlavu i těm na západ od nás, na tom má zásluhu Amerika.
    Dnes jsme menší než roku 1938 a republika po níž se nám stýská, ačkoli jak ten zmíněný rok ukázal, příliš funkční nebyla. (Ve Versailles tomu nedobrému konci napomohli svými vědomě nepřesnými informacemi i náš T.G.Masaryk a Edvard Beneš a vrátilo se nám to velice zle, protože třeba Llyold George si ty informace později ověřil a cítil se obelhán). Wilsonovy tehdejší návrhy se chápaly jako snaha posílit vliv USA v Evropě. A to se přece nesmí.
    Dnes existuje také Slovinsko i Slovensko a zmínění Balti, menší než my, ale o svou integritu se kupodivu, jakož ani to Lucembursko, neobávají. Ba naopak, vidí v Evropské unii její záruku. Naše politická scéna euroskeptiků, působí oproti tomu až havlíčkovským dojmem gentlemanů, kterým se, nejspíše v obavě, že přijdou o svoje postavení výhradního kohouta na domácím smetišti, z hub do rukou, evropanství vraziti neráčilo. Jinak projevují starosti, prý o jakousi integritu. Bez ohledu na to, že s Panevropou přišel v našich časech ten aristokratický pacifista, EU je rovněž, ba mnohem více dítkem americkým. Stačí si pročíst, nikdy nerealisované Wilsonovy proposice pro Versailleskou konferenci, vylučující později tolik zneužitou myšlenku sebeurčení. Jen sebeurčit, žádal si přece pro sudetské Němce Henlein, sebeurčení propagoval "osobní přítel soudruha Stalina" pro národ Lašský jeho vynálezce, Ondra Lysohorský (Ervín Goj). Zajisté v době kdy se v Kremlu obávali, že je u nás dosud naživu příliš mnoho legionářů a nepodaří se jim spolknout celé Československo. Když se jim to zdařilo,Lašský národ se jaksi nerealisoval a Ondra Lysohorský šel za své bludy pykat. To už od sovětského osvobozování chránila zbytek Evropy před bolševickým sjednocením NATO, tedy Amerika. Zároveň z této ochrany vyplynulo, že je ji nutno také živit. V tom zbytku bez nárůstu tolik obávaného amerického vlivu, pak spíše platilo staré leninské heslo: Nedáme najíst.
    Co bylo před Eurem
    Že spojená Evropa potřebuje také jednotnou měnu, napadlo už roku 1940 i Reichsbanku. Přišla s plánem zavést (v okupované) Evropě DM jako jednotné platidlo. Nacisté na uskutečnění neměli čas. Poprvé jsme pak o věci znovu slyšeli z Evropské měnové unie (EMU) roku 1969, když se díky oslabení dolaru podloženému zlatem začal evropský (i světový) měnový řád hroutit díky velmi nepohodlně silné marce. EMU tudíž (předsedal tehdy Lucemburčan Pierre Werner) přišla s plánem zavést jedinou evropskou měnu do roku 1980. V roce 1971 USA zrušily zlatý standard dolaru. Evropa v důsledku toho "zatím" zavedla systém -- i my ho dnes využíváme -- udržovat mezi evropskými měnami paritu kursu k dollaru podle kursu německé marky k dollaru. (Od roku 1999 podle ECU, ale ten opět určuje DM) Do něhož se ovšem (1971) nezapojila Anglie.
    Místo toho přišel roku 1977 Brit Roy Jenkins (tehdy on předsedal Evropské komisi) s plánem evropského měnového systému, společně s prvým návrhem ECU. Kupodivu tentokrát ani Francouzi nebyli proti (už nevládl De Gaulle) a roku 1986 do systému Evropské směny (ERM- Europe Rate Mechanism) přistoupili i Britové. Což vše krásně fungovalo až do sjednocení Německa, když v rámci blahovolného přístupu k bývalým Dederonům, bylo v Německu rozhodnuto uznat jejich bezcennou marku za platidlo rovnocenné DM. Což v souvislosti s německou úrokovou mírou, naráz vrhlo všecky ostatní evropské měny do dříve netušených problémů.
    Takže jsme svědkem pádu ECU vůči dollaru, protože Bundesbank (na rozdíl od Reichsbank roku 1940) není nikomu podřízena, vládne sice (opět na rozdíl od roku 1940 přirozeně) silnou markou, ale podle svých vlastních priorit. Což by nám mohlo a mělo napovědět, zda naše Národní banka má, anebo nemá, být komusi podřízena. Hodnota měny je totiž přímo úměrná její nezávislosti na politice a politicích.
    Pokud jde o obavy ze ztráty integrity, mohli a měli bychom si vzít příklad z ;Baltů, případně Slovinců, kteří by tak rádi byli tam, kde už je Lucembursko. Ba o vstup do EU usiluje i Andorra od roku 1278 tak sladce nezávislá a tudíž daněprostá Andorra.
    Zcela mimochodem. Pád Berlínské zdi a celý ten pohyb, který tehdy prošel Evropou (nezapomínejme, že náš "Den boje za svobodu", 17.XI., se odbýval až po pádu té zdi) vyplynul nakonec z jediné maličkosti; to Moskva tehdy NDR odmítla uhradit do konce roku 1989 splatné úvěry, čítající cosi přes deset miliard dollarů). Na svobodu a nezávislost je si totiž třeba vydělat. Což u nás věděl třeba už starý doktor Kampelík (1815-1872), případně pan doktor Preis . Pan doktor Kampelík (a jeho Kampeličky) byl ostatně za svých časů úspěšný s heslem: Šetři a spoř, abys mohl být užitečný v pravý čas a na pravém místě ! Dokonce jsme slavili, za časů hrůzovlády presidenta Masaryka (terminologie politického důstojníka Adámka) den 31. října jako Den spořitelen. Což bude mít v dnešních poměrech snad také cosi společného s tím, že EU je zejména pokládána za svého druhu dárky rozdělující typ Svatého Mikuláše. A už vůbec ne za něco, oč je se třeba zasloužit. Hojně nám česká publicistika připomíná, že návrh na omezení volného pobytu našich pracovních sil v EU (tedy otevřený trh práce) jest základní hodnotou evropanství, a skromně zamlčuje skutečnost, že naše vláda vymáhá rovněž nejrůznější omezení Evropanů u nás, v jiných zemích EU obvyklá. Například nákup nemovitostí. Reciprocita je zřejmě slovo, kterému se naši vládcové dosud nepřiučili. Aniž k nim dorazilo americké přísloví, že žádný oběd není zadarmo.
    Co s nacionalismem ?
    Že EU vedena jest příkladem Ameriky pokusme se dokázat na historii vztahů česko-německých. Ty evropské jsou dokumentovány mileniem vzájemného rozbíjení hlav, jakož i počítáním mrtvol z toho pošlých a to za účelem odůvodnění k oprávněnosti dalšího vzájemného rozbíjení hlav. Hitlerův Mein Kampf (sepsaný arciť Rudolfem Hessem) počítá se za nacistickou a antisemitskou bibli, ale nepovšimnuto zůstalo, že tam uskřípnutý autor nadává častěji na Čechy než na Židy. Dočteme se tam třeba, že zlotřilí Češi nechávají své syny záměrně studovat na kněze, kteří pak kazí dobrou rakouskou, ovšem že tedy německou, mládež. Ano, k tomuhle je nacionalismus dobrý. Jenže Rakousko bylo pro nás Evropa, pan architekt Beneš, mohl například v jeho rámci postavit na Bledu v roce 1911 hotel (kde ze sentimentality přebývám, když na to mám. Dnes až příliš hvězdičkový Park hotel Bled). Neboť domovským přístavem naší i německé imigrace do Ameriky býval Bremenhaven, stalo se, že naše, německé i polské neighbourhoud v USA, sousedily. Dodnes, v tom co z nich po vlivu automobilu na americký život zůstalo, to lze dokumentovat v Chicagu a St.
    Louis. A představte si, že tam nikdy nedošlo, ani v době prvé a druhé války, kdy se i v USA (neboť Hamburg je město německé) dály pokusy najít pro hamburger jiné jméno, nedošlo mezi americkými Čechy a americkými Němci k žádnému vzájemnému rozbíjení hlaviček. Dokonce ani při střetnutí v kopané, ačkoli tu evropskou v Americe hrají právě jen Češi, Poláci, Němci, Italové a Hispánci. To jsou ty dobré příklady. Pokud jde o USA a EU, máme i ty špatné. Tedy na naší straně Atlantiku. Američtí Otcové Zakladatelé si byli vědomi lidské přirozenosti zřejmě lépe než naši pragmatici evropští, takže každý člen americké Unie si (od prvopočátku) zachovává svou samostatnost a právě v ní vězí základ americké svobody i amerického způsobu života. Tento idol jedněch a satan druhých. Je to Amerika a jednotliví občané jednotlivých států, kteří například ve volbách rozhodují o svých daních, veřejných stavbách i zákazu kouření v restauracích (v Evropě tohle dokazuje jen Švýcarsko a samosprávné farnosti v Andoře). Není zde žádných bodrých pantátů, kteří by rozhodovali o tom, co jest pro občana nejlepší. Podivnosti (jako ty naše v nákupu gripenů) prostě nejsou při americkém způsobu života možné. V Evropě patří k normálnímu běhu věcí. Když Clintonův ministr zemědělství Mike Espy opoužil svůj služební jeep k cestě na weekend (tedy nikoli pro účel svého úřadu) musel resignovat. Teprve potom prasklo, že v rámci své funkce také opatřil své přítelkyni ministerské stipendium $ 1200. (Tedy asi Kč 42 000, srovnejme s příjmy rodinných příslušníků našich ústavních činitelů, rozesetých v nesčetných poradenských funkcích) Což se mně jako Američanu a každému Američanu líbí, a nelíbí se mi, že tato pravidla poctivosti ve službě veřejnosti nejsou platná a použitelná ani v Praze, ani v Bruselu. (Ta pražská se pak nelíbí dokonce ani v tom na ledaco uvyklém Bruselu, dodejme). Co ještě ? Také to, že ti Čechové i Němci američtí, stejně jako všichni další, byli především Američané. A vůbec jim to nebránilo v tom, být také Čechy i Němci.
    Euro
    Dvanáct z evropských hvězdiček se od 1. ledna 2002 vzdalo své národní měny ve prospěch té společné. Což je zjev dobrý a křesťanské tradici odpovídající, neboť už Ježíš vyhnal penězoměnce z chrámu. Také to snad přispěje k pocitu stejné multinationality zásadně lidské, jaké se těší obyvatelé USA. (V původním programu PANEVROPY nějaké euro v jeho dnešní formě nenalézáme). Pro společný evropský život byly různé měny dobré opět právě jen pro ně. I když tedy, s vyjimkou samozřejmě francouzskou v pozdních létech presidentování Carterova, všude po Evropě vystačil člověk dodnes s ;dollarem a myslím, že to tak také zůstane. Neboť více mercedesů, více jaguárů, více vozů porche atp. , prodá se v USA než v jejich domovských zemích. Že je to dobré můžeme ostatně dokumentovat i na našem příkladě. Za svůj život pamatuji tyto měny.
    1) Prvorepublikánskou Kč. Měla text i v ruštině, maďarštině a němčině, čímž dokumentováno, že na menšiny dbáno.
    2) Korunu protektorátní a poukázky táborové.
    3) Do září 1945 korunu okupační měny spojenecké.
    4) Nová nikoli volně směnitelná Kčs "vázané vklady" a Darex se svými poukázkami.
    5) Kčs obrozenou reformou v ;roce 1953 a vězeňské poukázky táborové měny. Před rokem 1953 poukázky darexové a po něm poukázky tuzexové. Tahle měna se ovšem měnila přinejmenším ve třech různých úředních kursech vzhledem k měnám svobodných neokupovaných zemí a ještě kursu černém.
    6) Novou Kčs v létech 1990 --1993.
    7) Korunu českou od roku 1993.
    Po každé z těch měn zůstalo cosi, co nám posléze bylo k ničemu. Tudíž jsme prodělali. (Vyjimku tvořila reforma roku 1953, kdy jsme neměli ani ty tři stovky na prvotní výměnu). I teď tady mám hromadu italských lir, které už nepoužiji. Ale jaké překvapení. Když mne roku 1964 bolševik poprvé vypustil za hranice, vzal jsem s sebou cosi anglických mincí, zůstaly našim z cesty tamtéž v roce 1930. A ony ještě platily. Tak jako třeba platí americké drobné dnes už z předminulého století. Vědomí stálosti, vědomí závazku správců věcí veřejných vůči občanu, jež nutno přát do vínku i euru a Evropě vůbec. Zda to i ta neanglicky mluvící dokáže, se ovšem teprve ukáže. Když se tenkrát v roce 1783 rozhodovalo o novém úředním jazyce sotva vzniklých Spojených států, vyhrála to tenkrát mezi Otci Zakladateli při hlasování angličtina nad němčinou jen o dva hlasy. Ale Evropa by to dnes dokázat měla, nebude asi náhodou, že nejpoužívanějším z jazyků EU, je opět angličtina.
    10. ledna 2002